Druhá série krimikomedie Černé vdovy právě vstoupila na televizní obrazovky, už se k vám dostaly první ohlasy?
Já mám na Černé vdovy jenom pozitivní reakce. Přála bych si, aby na to všichni koukali, protože si myslím, že se to fakt povedlo. A v mém případě je to určitě jeden z mých hereckých vrcholů. (smích)
Jaké bylo setkání se starou partou po těch pár letech?
Moc srdečné a přirozené. Prostě to mezi námi funguje.
Jistě jste se svými kolegyněmi Janou Plodkovou a Jitkou Čvančarovou při natáčení zažily nejednu humornou situaci.
Skutečně nejednu. Někdy jsme si tak ujížděly, že i štáb nás prosil: Holky, ale už vážně! Někdy jsem byla i smutná, když jsme nějaké scény dotočily, a říkala jsem: Holky, toto se už nikdy nezopakuje, už to znovu nezažijeme. Já chci ještě jednou! Nechtělo se mi z toho absurdního gangsterského světa ven.
Režisérem a spoluautorem scénáře je Radek Bajgar, s nímž nespolupracujete poprvé.
Radek mi dal hodně příležitostí, věří mi a umí správně využít to, co ve mně je. Je to gentleman, způsob, jakým komunikuje, mě povzbuzuje a dává mi svobodu při hraní. Líbí se mi, že se soustředí na emoce, energii, pravdivost a nezabývá se malichernostmi. Říkal mi, že když mě chtěl poprvé obsadit, to mi bylo asi dvacet devět let, nějací slovenští producenti ho odrazovali, že jsem neřízená střela a dělám si, co chci. A on tehdy řekl: Výborně, to je přesně to, co potřebuju. Jsem mu za to moc vděčná a myslím, že se nám to oběma nakonec vyplatilo.
Čeští režiséři jsou pro vás asi osudoví, podle vlastních slov vás pro kameru objevil Filip Renč, kvůli kterému jste vlastně tehdy po čtyřech letech opustila New York.
Filip Renč mě obsadil do mého prvního filmu Na vlastní nebezpečí. Přišla jsem z New Yorku domů na prázdniny, byla jsem na konkurzu a vyšlo to. Pak jsem se do USA ještě vrátila a do roka mě zas obsadil do filmu Hlídač 47 do hlavní role vedle Karla Rodena. Tomu jsem nemohla uvěřit a byl to jeden z těch osudových momentů, kdy jsem si řekla, že zřejmě je čas vrátit se a začít dělat svou práci. Tohle jsem přece vždy chtěla – natáčet.
V Česku točíte seriály, na Slovensku vedete vlastní divadelní klub s názvem Red Cat Cabaret. Jak se vám daří mezinárodně pendlovat?
Je to nárazové. Někdy se v Čechách i rok dva neukážu, pak něco přijde a pendluju tři měsíce vkuse, jako při Vdovách. Jindy je to menší role, pár dnů a je to. O dlouhodobé seriály nemám zájem, to si nemůžu dovolit kvůli kabaretu a vlastnímu klidu. Na Slovensku taky točím, někdy víc, někdy méně, ale stačí mi to.
Red Cat Cabaret je mé dítě, potřebuje mě nejvíc. A já za něj cítím odpovědnost. Je to komorní klub, ale hraje u nás čtyřicet umělců. Teď máme na repertoáru deset různých show, jsme pořád vyprodaný. Chodí k nám hodně lidí i z Čech. Stojí mě to hodně energie, ale jsem na to hrdá. Myslím, že skutečně rozdáváme lidem radost, má to smysl. Vlastně vycestovat do Prahy na natáčení je pro mě někdy jak dovolená.
Ostatně říkáte, že když necestujete, přestává vám bít srdce…
Má duše zpívá, když poznávám nové světy. Babička mi říkala, že jsem od přírody tuláčka. Teď v únoru jsem cestovala po Egyptě, fascinuje mě, že za pár hodin v letadle se ocitnete v úplně jiném světě. Je to očista.
Vozíte si suvenýry, píšete poznámky z cest, posíláte pohledy kamarádům?
Z každého trošku.
Žijeme v době moderních technologií, umíte je využívat, nebo jste spíš klasik a v intencích atmosféry vašeho kabaretu raději setrváváte ve starých časech?
Jsem spíš klasik a romantik, ale ani kabaret by dnes bez moderních technologií nepřežil. Využívám technologie i sociální sítě, ale velké zalíbení v tom nemám. V každém případě si myslím, že je praktické se orientovat a do jisté míry jít s dobou.
Viděla jste kus světa od Ameriky po Čínu, leckde jste i nějaký čas žila. V Argentině dokonce vznikla vaše kniha s rozverným názvem Hello. My name is Anča Pagáčová.
Navštívila jsem hodně míst, ale jsou lidi, kteří cestují mnohem víc. Já nejraději někde zůstávám, vytvářím si jakoby chvilkový domov, hledám autenticitu, ráda pronikám hlouběji k lidem a ke kultuře, to mě zajímá nejvíc. Lidé, jejich příběhy a hudba. V New Yorku jsem byla doma, hodně se mi o něm zdá. Zlaté časy.
Z New Yorku jsem odjela do Buenos Aires, kde jsem strávila několik měsíců, dopsala jsem tam svou první knížku o Anči Pagáčové, užívala jsem si to úžasné město, poznávala lidi, mluvila španělsky a tančila tango. Je to dávno.
Od roku 2007 mám svůj přístav v Bratislavě, a když mohu, někam si vyrazím. Do Buenos Aires jsem se párkrát vrátila, tam mě táhne srdce, až to někdy bolí. Ujíždím na argentinských telenovelách, dělá mi bytostně dobře se na to dívat. Dobíjím se tím. Některé věci nevysvětlíš, ale duše si je pamatuje.
Co je pravdy na tom, že ve vašich žilách koluje i romská krev? Váš temperament by tomu nasvědčoval.
Z otcovy strany mám maďarsko-cikánské kořeny, to je pravda. Mámin táta byl z Prostějova a babička se za svobodna jmenovala Mallová, údajně její děda pocházel z Argentiny. Měla jsem husinu, když mi to nedávno řekla má teta, pro změnu Židovka, která zkoumá náš rodokmen. Mám v rodině i Araby a Kubánce. A nevěřili byste, naše krev je úplně stejná.
Jak byste charakterizovala svou psychiku? Víte jak pracovat se svými strachy?
Děsí mě sršni a vosy, ale jinak nemám moc strach. Nevystavuju se mu, nepokouším ho, ani si ho nepotřebuju uměle vytvářet, nenechám se lehce zastrašit. Jsem celkem vyrovnaná se životem a tedy i se smrtí. Myslím, že vím, jak s tím pracovat, i když bolesti se nikdo úplně nevyhne. Alespoň víme, že jsme naživu. Bože, taky ráda filozofuju! (smích)
Věkem energie ubývá, vy však působíte dojmem, že váš zdroj je nevyčerpatelný. Cítíte se někdy unavená?
Mám hodně energie, a to ani neberu drogy, málokdy i obyčejné léky. Jsem takový přírodní typ. Často mi lidé říkají, že jsem plná života. Přemýšlím, kde beru tu chuť žít a sílu. Nevím, od malička jsem prostě ráda na světě, beru to jako obrovské dobrodružství, příležitost a dar. A jasně, že se unavím. Pak spím. To mám taky ráda.
Máte v sobě cosi magického, umíte si silnou touhou přitahovat věci do života, zhmotňovat svá přání?
Přitáhla jsem si do života úžasné věci, ale nezhmotnily se všechna má přání. To ale neznamená, že je to tak špatně. Věřím, že se pořád děje to nejlepší pro mě, i když to tak na první pohled nemusí vypadat. Soustředím se na hezké věci a nepřestávám snít.
1. února 2019 |
