Lucia Siposová
|
Pletu se, když ve vašich kořenech tuším nějaký národnostní mix?
Vždycky se směju, když se někdo pasuje na “čistokrevného Slováka“, víme přece, kdo všechno se přes naše území prohnal, takže ani já nejsem čistá, díky bohu. Z otcovy strany mám cikánsko-maďarské kořeny, z máminy moravsko-slovenské, ale máme v rodině i Araby, Židy a Čechy a dva z mých pradědů přišli až z Argentiny, což by mimochodem mohlo být vysvětlení mé vášně pro argentinské tango.
Cítíte v sobě některou krev tepat víc?
Já mám určitě cikánskou duši. Jako malá jsem to nerada přiznávala a styděla se za to, ale od určitého věku vnímám své věno jako dar.
Jak se to stalo?
Najednou je člověk rád, že je v něm jistá jinakost. Na rozdíl od dětství, kdy měl pocit, že musí zapadnout, aby se mu ostatní nesmáli.
Ta jinakost asi musí být o něco opřena.
Já miluju svou maďarsko-cikánskou rodinu. Dává mi obrovskou stabilitu. Táta je takový malý Al Capone, má nesmírný šarm a ženy ho milují. Jmenuje se Gejza a všichni ho v Bratislavě znají, chodí k němu nakupovat do obchůdku s hudebninami. Lidé ho mají moc rádi, protože je tak přirozený, svojský a tolik toho ví. Umí žít život a umí být šťastný, aniž by něco očekával a pak si stěžoval. Je přesně tak vyrovnaný se sebou a svým bytím, jako by měl být i můj muž.
Jiskří vám oči, posmutníte, když se zeptám, proč žádný manžel po vašem boku není?
Je to paradox. Pocházím z rodiny, která vždy fungovala, a myslím, že bych uměla být perfektní manželka (smích). Jen se to neděje. Neměla jsem ještě příležitost ten rodinný vzorec naplnit. Zatím nejsem kuchařka, nebavím se o receptech a nebývám doma.
Jaká tedy zatím jste?
Nevím. Mám hodně vlastností, i protichůdných. Jsem velice přizpůsobivá a občas umím s partnerem splynout tak, že ztratím půdu pod nohama, potažmo samu sebe. Tedy alespoň v mém zásadním dlouhodobém vztahu s jedním silným alfa samcem se mi to stalo. Začala jsem být taková, jakou mě chtěl mít, místo toho, abych byla taková, jaká jsem. A to je nebezpečné. Nejdůležitější je zůstat věrný sám sobě.
Jak vypadají vaše vztahy s muži?
Super. S muži si rozumím a mám je ráda. Co se týče partnerského vztahu, nemám velké zkušenosti. Nikdy jsem neměla standardní vztah, zároveň se obyčejného, standardního vztahu bojím.
Proč?
Byla bych smutná přijít o zážitky, které člověk má, když je svobodný a svět může objímat a objevovat.
Myslíte, že osobní svoboda a vztahové pouto nejdou dohromady?
To až teď se snažím uvěřit tomu, že to jde. Myslím skloubit práci, cestováni i vztah a cítit se v tom svobodně. Těším se na toho muže, který mě zvládne a bude vedle mě rád. A budeme se milovat, samozřejmě, to je ta základní podmínka.
Váš tatínek to zvládl, když si vybral maminku, vysokou, pihatou blondýnku z jiného těsta, a byl jí, a spolu s ní i vám, celý život oporou. Když před sedmi lety zemřela na rakovinu, nebála jste se o pevnou půdu pod nohama?
A víte, že se dneska ptám sama sebe, jak jsem to vůbec přežila? Tolik jsem plakala a nedoufala, že to jednou přejde. A přešlo. Dnes už se dokážu znovu smát. A víte co? Úžasně mě to obohatilo. Nemám ze smrti strach, smířila mě se životem. Dala mi svobodu a sílu ho jakkoliv přijmout. Vždyť tak či tak, skončí, a já se na něj za to nezlobím, ale užívám si ho a jsem šťastná, že žiju.
Věříte tomu, že to, co si hodně přejete, si do života přivoláte?
Ano, ale někdy se to může udát v jiné formě. To si pak člověk uvědomí, že takto to nemyslel. V první řadě přichází to, co potřebujeme, a zase někdy se ukáže, že to, co jsme si přáli, není to, co potřebujeme. Každopádně mysl je velmi silná. Jen ji málo využíváme, málo věříme v dobré věci.
Vy v ně věříte?
Ano. Jinak bych si neotevřela nedávno v Bratislavě kabaret s vědomím, že nejsem žádný milionář. Je to velice odvážný projekt. Byl to můj velký sen mít vlastní zábavní podnik. Věděla jsem, že to chci zažít a nic mě nezastavilo. Ne že bych šla přes mrtvoly, to nikdy. Mám na mysli jen to, že všechno, co mi přišlo do cesty, mě utvrzovalo v tom, že to tak má být. Mám silnou víru i vůli, jen to tak ještě aplikovat i v soukromém životě. To je teď taková moje mise.
Rozehráváte si životní partie na mnoha frontách. Jste herečka, zpěvačka, majitelka kabaretu a jeho hvězda, ale jste také autorka knih, scenáristka a moderátorka. To je trošku paralela s těmi vašimi kořeny. Kým se cítíte být?
To je těžká otázka. V kabaretu mi kolegové říkají naše Mamma nebo Diva Nefer Nefer. A moje babička o mně mluví jako o tulačce. Ale čert ví, kdo jsem. Je to se mnou složité. Dokázala jsem roky žit po boku milionáře a vzápětí se zamilovala do pouličního muzikanta. A v obou rovinách jsem byla doma.
Vadí vám, že nemáte žádnou škatulku a vlastně nikam nepatříte?
Už ne. Ale byly takové chvíle. To, když mi lidé, kterých si vážím, říkali, abych se rozhodla, co jsem. Že úspěchu dosáhnu jen s jednou věcí, kterou budu dělat intenzivně. A já začínala mít dojem, že všestrannost je hendikep. Což je blbost. Je třeba ji jen chytře použít. Já si teď mým Red Cat Cabaretem vytvořila platformu, kde všechno, co vím, vynikne najednou. A lidé jsou nadšeni, protože je to něco docela jiného, než kdy zažili.
Víte, proč vás dříve názor jiných zviklal?
Měla jsem pocit, že dělám dobré věci, ale stále nemám respekt. Nevěděla jsem, že ten přichází až s věkem. Takže už se mi začíná zdát, že přichází. Těší mě, když si někdo přijde pro podpis a je mi sympatické, když mi přizná svůj obdiv. Já to taky dělám. Přiznávám svůj obdiv. Člověk přece potřebuje slyšet, že něco dělá dobře.
Lpíte na životních metách?
Moc ne. Mám spíš takové svobodomyslné vize. Od malička jsem chtěla zachraňovat svět. Netoužila jsem být herečkou, přála jsem si dělat velké věci, klidně na úrovni politiky ve prospěch charity a světa. Jsem megaloman, takový světoobčan.
Proč jste pak s tímhle světonázorem vstoupila, sotva plnoletá, do naprosto komerční dívčí pěvecké popíkové formace?
Bylo mi devatenáct a byl to pro mě vstup do světa showbyznysu (smích). To zaprvé. A za druhé komerce, nekomerce, já ta slova nevnímám. Pro mě je rozhodující, zda se v něčem cítím dobře nebo špatně. I ten nejintelektuálnější projekt, když mám stažený žaludek a bojím se tam jít, protože mě z toho obchází zima, pro mě ztrácí smysl. Já potřebuji lidi rozesmát nebo dojmout či překvapit. Ráda vyvolávám čisté, obyčejné emoce. Jiné ambice nemám. Proto ani nemám potřebu hrát velké role. Shakespeare mě vůbec neláká, nechce se mi rýmovat. Zato se mi chce potěšit všechny lidské smysly, odevzdávat důležité myšlenky, řešit aktuální témata a dávat lidem dobrý pocit ze života.
To se vám daří v roli kabaretní divy. S čím však jdete, absolutně nepolíbena, do nových projektů, jako je sepsání knihy či scénáře?
Spontánně. Bez ambicí.
Nemáte obavy?
Ne, já se bavím. A pokud v jistém momentě zjistím, že z toho něco může být, začnu na tom vědomě pracovat. Nesmýšlím negativně, proč bych se blokovala?
Nedostaví se úzkost, že selžete?
Když cítím úzkost, nepouštím se do projektu. Poslouchám svou intuici. A pak tu jsou výzvy. Z nich sice mám obavu, ale silněji cítím vzrušení, jestli to dám a chci to minimálně zkusit. Když selžu, tak selžu. Nezabije mě to, ale může mě to posunout.
Například?
Po vydání mé druhé knihy mě oslovili z jednoho slovenského deníku, ať jednou měsíčně píšu autorskou stranu. To byla přesně ta výzva. Necítila jsem úzkost, ale zodpovědnost. Protože to bylo poprvé, co mi někdo z intelektuální obce dal najevo, že nejsem úplné tele.
Platí pro vás - co na srdci, to na jazyku?
Hodně mluvím, ale umím být i ticho. Vůbec třeba neprozrazuji svěřená tajemství. Kamarádka o mně říká, že sice vyzvoním všechno, ale jen na sebe.
Tam přesně české přísloví nemíří, ale mohlo by. Původně jsem se ptala spíš na to, zda jdete za každou cenu ven s pravdou o svých pocitech?
Je na mně dost vidět, co cítím i co si myslím. A někdy si to někdo může špatně vyložit a to pak potřebuji mluvit a sama sebe se zastat. Ale určitě nejdu s pravdou ven za každou cenu. Když se mě něco netýká, nemám potřebu se k tomu vyjadřovat. Pokud se mě někdo ovšem nezeptá. To pak vážím slova, ale jsem přímá.
To je známka jisté zralosti, mohu se zeptat, jak vnímáte svůj věk?
Dobře. Ale už by se mohl zastavit.
Mohl by být v něčem proti vám?
No jistě. To téma se jmenuje děti. Chtěla jsem se vdávat mladá a krásná, ale to se nestihlo. Takže teď si říkám, že budu ještě chvíli pěkná, tak už aby si mě někdo vzal. (smích)
Jsou ženy, které k mateřství manžela nepotřebují.
To pro mě nemá smysl. Dítě je boží dar a přichází na svět ve jménu dvou lidí. A v tomhle je pro mě muž důležitější než dítě. Já ještě nezažila pěkný, zdravý a veselý vztah s mužem a moc ho chci zažít, a když k tomu přijde dítě, hurá! Ale mít dítě sama? Proč? Kvůli komu? Čekám, že si mě vybere nějaký muž a pak si nás vybere nějaký malý člověk, ale já ho nutit nebudu. Možná proto, že ještě nejsem v hodině dvanácté a možná změním názor...
... připouštíte to?
I když umělé oplodnění není moje cesta. Já jsem pro přírodu, když to má přijít, přijde to, když ne, nedá se nic dělat. Nakonec v životě se dá dělat kopec věcí a dá se plnohodnotně prožít i jinak. A v neposlední řadě je přece moře dětí, které nemají rodiče a možná by uvítaly někoho, kdo by je měl rád.
Očima autorkyTemperamentní bytost. Projevem, pohybem, mluvou i pohledem. Jak by řekla moje babička, sto čertů jí kouká z očí. Je to sice krapet oříšek, pořídit s ní rozhovor, protože polapit ji je první velká bojovka, ta druhá je ukočírovat její proud řeči a myšlenek. Ale udělala jsem to nesmírně ráda, protože zaprvé mi vykouzlila úsměv na tváři a zadruhé má co vyprávět. Když říká, že má touhu probouzet v lidech pozitivní emoce, pak to bude správná volba, neboť má talent přenést jich na člověka kopec. I když mluví o smutných věcech. Jeden nepropadne skepsi, nýbrž, při troše empatie, pochopí. |
Nevylučujete adopci?
Nic nevylučuji. Chtěla bych jednou být matka a manželka. Už bych se ve svém věku dovedla těšit z té vzájemnosti. Přála bych si zkrátka mít domov jako místo, kde mě nebude nikdo vyčerpávat a ždímat a kde nám bude teplo a veselo.
To, že taková oáza intimity zatím není, by mohl být důvod, proč se dnes zčistajasna seberete a někam odcestujete?
To je jinak. Cestováni je pro mě absolutně naléhavá potřeba odosobnit se. Odstřihnu se a chvíli žiju jiný život. Lítám, ožívá ve mně cikán, nomád i tulák a jsem nejšťastnější na světě. Dělám to tak od puberty, to je moje podstata. Věčný zdroj radosti a inspirace.
I do Ameriky jste v roce 2003 odjížděla za štěstím?
Chtěla jsem jen prožít nějaký čas v New Yorku, chtěla jsem být součástí toho světa. Požádala jsem o víza a nechala to osudu. A ejhle, zamilovala jsem se do toho místa asi tak za minutu a zůstala čtyři roky. Bylo to úžasné dobrodružství. Dospěla jsem tam. A New York už mi navždy bude proudit v krvi.
Vracela jste se proto, že už jste se nabažila dost?
Jednoho dne jsem se probudila a věděla, že je čas jít domu. Čekalo na mne natáčení s Filipem Renčem. To byl dobrý důvod na začátek návratu, ne? Ale ještě předtím, než jsem se vrátila, jsem odjela na dva měsíce do Argentiny. To byl můj další, velký sen. Tam jsem dopsala svou knihu Hello. My name is Anča Pagáčová a pak se spokojeně vrátila domů. Už jsme si s těmi místy vzájemně všechno odevzdaly.
Prozraďte, kde se vidíte na sklonku života?
Na lodi. Na moři. Budu hodné psát. A možná zachraňovat planetu.
