Zastihli jsme vás na cestě z Moravy, byla jste zkontrolovat rodinné vinařství?
To taky. Jezdím domů na Moravu často, člověk přece jen potřebuje občas zpomalit a k tomu je vesnice ideální, život je v ní klidnější než v Praze. Navíc tam mám celou svoji početnou rodinu, rádi se potkáváme, takže se tam vždycky těším.
Dalo by se říct, že už jste dnes vinařskou expertkou?
To určitě ne. Mám za sebou sice několik kurzů ve Valticích a řadu degustací, ale nikdy bych o sobě neřekla, že jsem expertka. Považuji se spíše za běžného konzumenta vína s rozšířeným obzorem, který nějakou tu vadu vína pozná. Prostě mi v restauraci jen tak nějaké víno nevnutí. Ale jinak to mám – chutná, nechutná.
Máte radši bílé, nebo červené?
Teď se tedy přiznám, že už pár let piji převážně červené víno, a nějak nemohu zpátky přijít na chuť bílému. Ale ona je na Moravě taková „filozofie“, že se člověk k vínu prý musí propít. Dřív jsem víno nekonzumovala vůbec. Pak jsem začala s bílým sladkým, polosladkým, suchým a pak přešla na červené. No a teď se asi musím propít zpátky k tomu bílému.
Uměla byste si představit vzdát se práce v televizi a věnovat se naplno rodinné firmě a přestěhovat se zpět na Moravu?
Nikdy neříkej nikdy. Teď si to představit nedokážu, ale kdo ví, co bude za pár let.
Vaše tvář je hodně spojená s televizí Prima, jak to vlastně všechno začalo?
Po gymnáziu jsem šla studovat Vyšší odbornou školu publicistiky a ve druhém ročníku se mi stala obrovská náhoda. Šla jsem po Václavském náměstí a z ničeho nic mě zastavil starší elegantní muž s tím, že mě už chvíli sleduje a že by mě chtěl do reklamy. Dal mi svoji vizitku a ať se mu ozvu. První, co jsem udělala bylo, že jsem sedla k internetu a hledala, o koho vlastně tedy doopravdy jde. Byl to Miloš Petana, v té době majitel Bontonlandu a bývalý ředitel televize Premiéra, dnešní televize Prima. Osud, že?
Po nějaké době jsem se mu tedy ozvala, řekla, co studuju a co bych ráda dělala a on mě přijal na tehdy rozjíždějící se Stream.cz. Tam jsem asi tři roky natáčela reportáže z VIP večírků. Během té doby jsem si udělala spoustu důležitých kontaktů a poznala se blíže se známými tvářemi.
A jak to bylo dál?
S publicistikou a prací na Streamu jsem se ale nespokojila. Pokračovala jsem na Vysoké škole Jana Amose Komenského obor mediální studia a nastoupila na TV Óčko. V té době tam byl pořad o módě, který moderovala Eva Decastelo, a já natáčela reportáže z módních přehlídek.
No a když jsem končila magisterské studium, už jsem byla součástí týmu nového pořadu VIP Zprávy (dnes Showtime), který v té době na Primě začínal v čele s Ivanou Gottovou. Mimochodem, už to bude 13 let. Od té doby jsem věrná jedné televizi. Natáčela jsem reportáže, moderovala pořad MiniDuel, Odpolední zprávy a teď rok a půl ranní show Nový den na CNN Prima News.
Ranní vysílání obnáší nejednu řeholi. Položila jste si někdy otázku, zda vám ten stres a ranní vstávání stojí za to? Jak dlouho myslíte, že se taková práce dá dělat?
Jak dlouho se to dá dělat, nevím, zatím to zvládám. Nebudu říkat, že vstávání ve čtyři hodiny ráno a každodenní několikahodinová příprava není náročná. Člověk musí mít přehled od politiky až po kulturu, ale zatím mě to pořád baví. Myslím, že je to tedy i díky týmu, který tam je, a také díky mému moderátorskému kolegovi Jirkovi Šléglovi. Když jeden z nás nemá zrovna nejlepší náladu, tak ho ten druhý umí nakopnout, rozveselit. Pro mě je to hodně důležité, aby dvojice fungovala a rozuměla si i mimo studio.
Jste založením sova, nebo skřivan? Dá se na budíček ve čtyři ráno vůbec zvyknout?
Já byla vždy sova. Přece jen večírky, které jsem natáčela pro Showtime, nebývaly v ranních hodinách. To se z nich tak možná vracíte domů. Dřív jsem se lidem, kteří vstávali do práce třeba v šest, smála. Teď se oni smějí mně. Ale zatím jsem vždy vstala, žádné zaspaní na kontě nemám. A ono když přijdete do práce, je tam tým lidí, kteří jsou na tom stejně jako vy, tak kazit si náladu a pořád si stěžovat, to je přece zbytečné. To tu práci nemusíte dělat. Samozřejmě občas utrousím, že jsem unavená, ale my se snažíme směny nastavit tak, aby to člověk zvládal, nebyl zpruzelý a bavilo ho to. On to pak divák prostě pozná.
Na druhou stranu však končíte s prací v době, kdy většina teprve pracovat začíná. Máte potom volné odpoledne? Jak s ním nakládáte?
To je pravda, skončíte v devět hodin ráno, jenže ono to tím nekončí. Vy musíte k večeru sednout k počítači a připravit následující den, tedy tři hodiny vysílání. Od týmu dostáváme nějaké podklady k tématům, která nás čekají, s Jirkou si je poté rozdělíme a pak si je sami zpracováváme. Většinou to zabere dvě až tři hodiny. Podle náročnosti. Naše ranní vysílání je velmi pestré. Máme tam politiky, ekonomy, bezpečnostní experty, odborníky ze všech odvětví, ale také známé tváře z různých oborů, včetně herců, zpěváků, takže si tam každý divák rozhodně najde své. Pro nás je to ale o to složitější, že musíte rozumět v uvozovkách všemu. Ale zase se nenudíte, což je v pořádku.
Jak reagujte na fakt, že vás lidé poznávají na ulici?
Občas se to stane, že vás někdo osloví. V Praze míň, ale když přijedu například domů na jižní Moravu, jsem z Hodonic u Znojma, což je vesnice, která má asi dva tisíce obyvatel, tak tam se vlastně všichni znají. Tam to vnímám víc. Třeba v obchodě, někdo jen tak vybafne: Jé, Leni, jste to vy! Vždy je to v příjemném duchu, nic negativního. K této práci to patří. Já taky občas, když vidím na ulici nějakého kolegu z konkurenčních televizí, tak na něj koukám a vlastně ho chci pozdravit, protože mám pocit, že ho přece znám, i když se neznáme.
Máte poradce rétoriky? V jakém směru na sobě coby televizní moderátorka pracujete?
Učily mě paní Jurinová a paní Postlerová. Právě paní Postlerová občas sama volá a dává mi zpětnou vazbu, což je důležité. Je tedy pravda, že když se mi objeví její jméno na telefonu, tak si říkám: A sakra, co jsem řekla špatně? Ale co, chvála vás nikam neposune. Také dostáváme zpětnou od Markéty Fialové, která nás poctivě sleduje a dává důležité rady. A v neposlední řadě si občas pustím ze záznamu naše vysílání, abych si o sobě udělala sama nějaký obrázek, ale jsem strašně kritická.
Vaše profese jistě obnáší i zvýšenou péči o zevnějšek.
Já miluju různé krémy, séra, olejíčky, masky, zkouším všechno a pořád. Čas sice člověk nezastaví, ale nemusí to být vidět, ne? Já jsem ta, která se o pleť opravdu stará. Snažím se chodit pravidelně na kosmetiku, bez odlíčení nejdu nikdy spát.
V minulosti jste se věnovala běhu, stále to platí?
Před covidem jsem uběhla půlmaraton skoro levou zadní, ale od té doby jsem tak hrozně zlenivěla, až se trochu stydím. Ale na moji obranu, musela jsem podstoupit nějaké operace, například oboustrannou tříselnou kýlu, to mě trochu zastavilo, a co si budeme, pak se špatně vrací. Ale chci zase začít naplno sportovat, jinak to nepůjde. Občas mě bolí záda a navíc mi dnes můj lékař volal, že mám zvýšený cholesterol. Takže jsem si zakázala všechna má oblíbená smažená jídla a nastane přísný režim. Už jsem si dokonce koupila permanentku na hot jógu, zarezervovala kurt na squash a opráším běžecký pás, který mám doma. Ano, jdu do všeho po hlavě jako správný Beran.
Kdy si bezpečně nejlépe odpočinete?
Nejvíc si odpočinu, když jsem sama doma, je uklizený dům a nic nemusím, s nikým mluvit, nic řešit. To se teda moc často nestává, ale když ano, je to skvělý relax. Nejsem třeba úplně typ člověka, který by trávil hodiny u seriálů a filmů, to mě moc nebaví. S přítelem jsme si letos řekli, že bychom mohli trochu víc cestovat. Začali jsme spolu totiž chodit těsně před covidem, tak jsme toho zatím moc nestihli, musíme to dohnat.
Prozradíte nám něco o svém partnerovi? Třeba z jakého je oboru a jak jeho práci vnímáte? A jak jste se poznali?
Můj přítel se jmenuje Tomáš a je advokát. Známe se už dlouho, dokonce jsme spolu randili asi před sedmi lety, ale nějak to nevyšlo. A pak se mi po čtyřech letech, jen tak z ničeho nic ozval, aby mi popřál k svátku. Slovo dalo slovo, šli jsme na víno a teď v únoru spolu slavíme tři roky. Nebudu říkat, že jsme ideální pár, to bych lhala. Tak jako všude je to někdy nahoru a někdy dolů. Ale myslím, že už jsme se spolu naučili „komunikovat“. Přece jen, Tom je díky své práci poměrně klidný, než něco řekne, promyslí to. A já? Neřízená střela, která mnohdy dřív mluví, než myslí.
Jste součástí televizního zpravodajství, které často přináší ne příliš pozitivní informace. Jak na vás takové informace působí? Máte odolnou psychiku?
V poslední době těch pozitivních informací moc není, to je pravda. Covid, válka, drahota. Ráda bych někdy třeba týden vypnula a nic nevěděla, nesledovala, ale ono to moc nejde. Snažím se to nějak filtrovat, ale když pak vidíte například důchodce, kteří nemají na jídlo. Uf. Občas samozřejmě pošlu peníze na nějakou sbírku, nebo když začala válka na Ukrajině, udělala jsem u sebe v bytě sbírku oblečení pro tři ukrajinské ženy a jejich děti. Nejsou mi ty věci lhostejné. Je tedy pravda, že mi partner občas doma nadává, ať přestanu zachraňovat celý svět. Jenže, když to všude kolem sebe vidíte, slyšíte o tom v každých zprávách, nemůže vám to být jedno.
Umíte úspěšně zacházet se svými strachy? Čeho se nejvíc bojíte?
Že bych měla z něčeho strach asi nemůžu říci. Já se snažím ke všemu postavit čelem. Neříkám, že mi to vždycky jde, ale snažím se. Říkám si, že když nejde o život, nejde o nic.
