„Dokázali jsme se nad to povznést. Ani ho nevnímám kolikrát jako tátu. Víc ho vnímám jako kolegu než jako tatínka,“ říká Krobotová, která se narodila do divadelní rodiny, ale ještě na gymnáziu neuvažovala o tom, že by šla ve šlépějích svých rodičů.
„Já jsem si na gymnáziu myslela, že budu studovat jazyky a že by mě zajímala žurnalistika, ale pak se to nějak zvrtlo, začala jsem tancovat a přes tancování jsem se dostala ke spolupráci se spolkem Kašpar, a pak už se to vezlo. V tomto se geny nezapřou,“ říká.
Během přijímacího řízení na DAMU se na ni dívali skrze slavné divadelní jméno a musela dokazovat, že není protekční dítě. Úspěch ve hře Bratři Karamazovi jí zajistil angažmá ve stejném divadle, kde pracoval její otec a začala dlouholetá spolupráce.
„Ani jeden jsme nedoufali, že se nám podaří ty rodinné vazby překonat, ale povedlo se nám to. Hlavně v tom smyslu, že jsem nebyla já zablokovaná v té souborové práci,“ říká Krobotová, která je sama matkou dvou dětí.
Její synové Šimon a Eliáš prý zatím nevnímají, že mají slavnou maminku, ačkoli jsou vždy rádi, když ji vidí na obrazovce. „Myslím, že si ještě neuvědomily tu divnost, že jsem na obrazovce a zároveň doma. Já tohle nezažila, můj táta začal být hercem až v 55 letech,“ říká herečka.
Pokud by její děti chtěly taky zkusit divadlo, bránit jim nebude. Musí si to vyzkoušet sami. „Z dnešního pohledu už chápu, proč mnoho rodičů, kteří jsou u divadla nebo u filmu, nechtějí, aby v tom jejich děti pokračovaly, protože už vědí, co všechno to obnáší. Že je to docela řehole a je to hodně o štěstí. Ale toto poznání je nepřenosné,“ míní Krobotová.
.
