RECENZE: Vesničko líná středisková. Díra u Hanušovic je seriál bez tématu

Světovost je dvojsečná. Divadelník Miroslav Krobot dostal pozvání do hlavní soutěže karlovarské přehlídky hned se svým prvním filmem Díra u Hanušovic, který režíroval a k němuž psal s Lubomírem Smékalem i scénář. Jenže měl smůlu, že valná část soupeřů se jeho dílu z vísky na Jesenicku podobala jako vejce vejci.

Zjevně letí filmové výspy, samoty, zapadákovy; v nich ztracenci, vyděděnci, vidláci; a coby vypravěčský styl minimalismus. Zkrátka Díra u Hanušovic se svezla na monotónní vlně všech módních konců světa včetně líného rytmu bezčasí uprostřed velebné krajiny, na níž kamera buduje dlouhé obrazy.

Stařena s mobilem, drbny v kostele, jediný krámek i hospoda; stokrát viděný půdorys, do nějž závan jiného světa vnese až vdovec z Německa, by mohl připomenout sérii Slunce, seno, Babovřesky. Ale od ní si drží Krobot odstup, neboť figurky nekarikuje a mluví k jinému typu publika. Nehraje se fraška, ale ani černá komedie, spíš existenciální balada s bizarním vtipem.

Krobotův venkov má blíže k dílům Bohdana Slámy, ovšem dal by se pojmenovat i jako Vesničko má středisková naruby, popírající slunnou idylu. Hrdinky hledí z okna na hřbitov clonou beznadějného lijáku, do domu zatéká, hrobník v dešti pálí nalezené lidské kosti, lidé si vyměňují jen holé věty oznamovací - o čem taky pořád mluvit. Štamgasti z Okresního přeboru zasedli v podobném lokálu, ubrali však na legraci a přidali melancholii, s níž zírají u piva na televizní soutěže.

Svatou trojici filmu představují věrný „živočichopis“, věrná nálada, věrná výprava - ale nic víc. Jen sled typizovaných postav a postaviček, domáckých pelíšků a groteskních soužití; hodně koloritu, hodně rituálů, nicméně všechno se točí v bludném kruhu symbolického čekání na Godota. Třeba někdo přijde, něco se stane, něco se konečně změní - jenomže samo od sebe asi sotva.

Potíž Díry u Hanušovic spočívá v tom, že vlastně tu není s kým soucítit, koho nenávidět ani komu držet palce. Veškeří hrdinové jsou trpní, smíření,  odevzdaní, snad už se ani nesnaží vymanit ze stereotypu bez perspektivy, který je obklopuje. Cizinec, jenž by ves probudil, osamocený rebel, vůči kterému by se ostatní vymezili, zkrátka chybějí - Krobotovu snímku, jeho příliš lineární nedramatické stavbě, ale vlastně i celé jedné vlně české kinematografie rozněžňující se nad přežíváním outsiderů.

Krvavá epizoda navíc

Ne že by je Krobot chránil i před smíchem, naopak: servíruje několik opravdu třeskutých momentek, třeba ve scénce se statikem - vůbec humor nesou zpravidla izolované scénky, skeče, výstupy. Zábavnou úlohu plní rovněž jazyk, který mísí prvky nářečí a vulgarit, vděčně a trefně, nikoli však z nutné vnitřní logiky.

A místy se trpký úsměv zdá až příliš chtěný, například u oběda, kde se stejně nezaujatě jako další porce knedlíků probírá tragédie místního milostného trojúhelníku.

Díra u Hanušovic

55 %

Česko, 2014, 102 min

režie: Miroslav Krobot

hrají: Tatiana Vilhelmová, Lenka Krobotová, Johanna Tesařová, Ivan Trojan, Jaroslav Plesl, Simona Babčáková, Hynek Čermák, David Novotný, Lukáš Latinák

Streamovací služby: Netflix

Kinobox: 52 %

IMDb: 5.7

Mimochodem tahle krvavá epizoda, v níž netypickou roli zpustlé divoženky zvládá Simona Babčáková, působí jako umělý přílepek, třebaže prý vychází ze skutečné události. Ovšem reálný základ ještě věrohodnost ve filmovém vyprávění nezaručí.

Ve finále se pak Díra u Hanušovic dopouští příliš okatých vzkazů, přestože by je Tatiana Vilhelmová uhrála i němá. Herecky filmu kraluje, byť navenek se víc mohou předvádět Ivan Trojan či Jaroslav Plesl: je uměřená, zkázněná, vzácně jednolitá. Ale sdělení, které její postavě autoři naložili na bedra, totiž hold ženské síle zvládající to nejtěžší, zůstat a nést svůj úděl, také po pravdě nepatří zrovna k nejobjevnějším.

Antichalupáři

Díky volbě skvělého týmu od kameramana po architekta nepůsobí Díra u Hanušovic lacině jako jiné překotné debuty, zrozené čistě z nerozvážné ctižádosti; na prvotinu se dá mluvit o lehkém nadprůměru. Leč vyprávět o tom, jak se nic neděje, to je úkol pro zralého velmistra, nikoli pro začátečníka. Téměř každá z aranžovaných jednotlivostí či postřehů má svůj půvab, dohromady však účinkují jako seriál bez tématu, který autor opomněl rozdělit na epizody. Antichalupáři, tak by se mohl jmenovat.