Záznam on-line rozhovor s Livií Klausovou najdete ZDE. |
Jen ať se baví, komentovala vzápětí žertík jednoho vtipálka, jenž její fotografii zneužil jako fotomontáž k článku o zvířetí, které uteklo ze zoologické zahrady.
Uprostřed odpovídání na otázky politické i osobní ji z virtuálního světa vytrhl telefon. Zvonil na pracovním stole. To volal manžel. I po pětatřiceti letech společného života pozval svou ženu na oběd.
Žít vedle něj bylo a je těžké, odpovídá vzápětí paní Klausová po internetu na jeden z dotazů. „Ale zároveň se ani minutu nenudíte,“ svěřuje se a pak už je jako vždy loajální: „Líbil se mi. Byl a pořád je sportovní typ, uměl dobře mluvit. Přesvědčil mě. Totéž, co mě přitahovalo tenkrát, na něm oceňuji i teď. A navíc ještě to, že nemění svoje názory na zásadní věci. Také v politice dovede říct i to, co mu na popularitě nepřidá.“
Ve své hradní kanceláři se už zabydlela. Soudě přinejmenším podle toho, že šuplíky stolů jsou dávno plné. „Jděte, otevřete si ten druhý šuplík u okna,“ dovolila pohled do své zásuvky. Jsou v ní samé prezidentovy kravaty. Tyhle už ale nenosí.
Klausová je posílá lidem, kteří měli nějaké výročí a požádali o ně. „To raději nepište. Nestačili bychom pak zájemcům ani odpovídat,“ děsí se vedoucí tiskového odboru kanceláře prezidenta republiky Petr Hájek. Zásoby se prý už tenčí a Hrad uvažuje, že další, nové kravaty by se daly využít v aukcích pro charitativní účely.
Charita je vůbec jedna z typických náplní prvních dam u nás i ve světě. Paní Livia už dřív pomáhala tam, kde uznala za potřebné a bude v tom pokračovat. Daleko víc je ale nakloněna přímé podpoře institucím či lidem, jež dobře zná. Nějaký seznam zveřejňovat nehce, ale pro jasnější ilustraci přece jen zmínila pomoc malé vytopené provozovně v Praze 7, která spravuje tašky.
Teď hlavně přemýšlí, jak dát charitativní práci formální, institucionální podobu. „Možná jen přejmenujeme nadaci Václava Klause na Nadaci Václava a Livie,“ uvažuje.
V devětapadesáti letech se ani s rolí první dámy paní Livia nezmění. V hnědém dokonalém kalhotovém kostýmku byla i v úterý na Hradě velmi elegantní a přirozená. „Můžete mě vidět smát se i plakat,“ vzkázala občanům devětapadesátiletá žena, která má dva syny a pět vnoučat.
„I kdybych nebyla ženou prezidenta, byla bych stejná jako teď.“ Stejně by se prý starala o chalupu v Prudicích u Tábora, kde mimochodem příští týden chce pomáhat při bílení štítu a opravě plotu. Pořád by jezdila v létě i v zimě na hory a tak jako nyní by jí bavilo zařizovat interiéry. „Hlavně bych dělala něco, kde bych mohla být s lidmi.“
První rozhovor v roli první dámy
Livia Klausová o roli první dámy příliš nestála. Zmínil to i její manžel krátce po svém zvolení prezidentem, když řekl, že Livia na tuto roli nekandidovala. Ona sama totéž naznačila už před pěti lety, když komentovala odchod Václava Klause z funkce premiéra: „Za tuto zemi se na to netěším, za svého muže se na to taky netěším, za sebe se na to těším,“ řekla.
Livia Klausová sedí při prvním rozhovoru ve své nové roli v jedné z těch obrovských hradních místností s výhledem na Karlův most a rozhodně nemluví spisovně. Má blíž k obyčejné babičce než ke královně. Odpovídá pohotově, směje se... Jen po jedné otázce se jí nápadně smutně zalesknou oči.
Stalo se někdy, že člověk přímo z rodiny nebo někdo z dobrých přátel neunesl manželovu politiku a přerušil s vámi veškeré styky?
Z rodiny určitě nikdo, protože tihle lidi znají obě jeho stránky. Tu, která může být nepříjemná, ale i tu velmi roztomilou.
Jste z pěti sourozenců. Jak ti reagovali na to, že teď mají příbuzné na Hradě?
Oni už žijí jen tři, ale abych byla úplně upřímná, s žádným z nich jsem se od té doby naživo nepotkala. Mluvila jsem s nimi jenom po telefonu a všichni měli obrovskou, obrovskou radost.
Vy jste se však několikrát vyjádřila, že po roli první dámy nijak neprahnete, ale že byste ji musela hrát. Takže? Už hrajete?
V žádném případě bych nepoužila slovíčko hrát. U mě je to takhle: opravdu jsem po tom netoužila, ale každá manželka úspěšného politika nebo třeba význačného umělce se s tím faktem musí vyrovnat. I když to pro ni znamená řadu omezení, kterých se samozřejmě bojím. Ale nedá se nic dělat, ta omezení budou.
Uplynuly tři týdny. Zvládáte všechno líp, anebo hůř, než jste čekala?
Už jsem se ocitla v podobné situaci jednou, když byl muž premiérem, a tak jsem věděla, co to obnáší. Snad abych to k něčemu přirovnala - když čekáte první dítě, tak máte optimistické představy, těšíte se, je to radost. A když čekáte druhé, netěšíte se sice méně, ale už víte, že porod a všechno to starání se o děťátko znamená i spoustu omezení. Asi tak je to teď se mnou.
Chcete si o své nové úloze popovídat s Dagmar Havlovou, nebo jsou mezi vámi až příliš velké rozpory?
Víte, my jsme nebyly nikdy přítelkyně, ale respektovaly jsme se. Když paní Havlová na Hrad kdysi přišla, měly jsme zajímavý rozhovor, během kterého se mě ptala, co manželství vedle politika vlastně obnáší. Ale když jsme se nedávno setkaly v průběhu inaugurace, už jsme spolu nemluvily. Stejně zůstali na Hradě lidé, kteří s ní spolupracovali, a ti vědí všechno podstatné.
V čem budete jiná než ona?
Nebudu jiná! Paní Dagmar Havlová je Dagmar Havlová a já jsem Livia Klausová. Ona je vynikající herečka, já mám zase své zájmy a jinou rodinnou situaci. Mám děti, vnoučata... Každá jsme svébytná osobnost.
Na Špidlu se mne neptejte!
Asi vám teď chodí víc dopisů než kdy dřív. Ještě je máte tendenci řešit? Být tak trochu druhým ombudsmanem?
Chodily mi už v době, kdy žádný ombudsman neexistoval, a myslím si, že teď už není od věci některé z nich právě na kancelář ombudsmana adresovat. Ale já jsem člověk, který rád mluví s lidmi a reaguje na všechna psaní. To množství je sice takové, že fyzicky nemůžu úplně vždy odepisovat, ale v každém případě si chci zachovat zvyk, že každý dopis přečtu. I když poslední dobou nepřicházejí ani tak žádosti jako spíš blahopřání. To mě zarazilo - nedostali jsme od zvolení ani jeden dopis ošklivý!
Livia Klausová Po absolvování školy nastoupila do Ekonomického ústavu Československé akademie věd, kde pracoval i její nastávající. Klaus musel na počátku 70. let odejít, ale Livia v něm zůstala i během normalizace. V červenci 1968 se vzali, ale ona v tom samém roce odjela na desetiměsíční stáž do Nizozemska. O rok později se manželům narodil syn Václav, za pět let Jan. Roku 1993 byl Ekonomický ústav zrušen, ale ona se vědě věnovala dál. Stala se výkonnou tajemnicí České společnosti ekonomické - začala organizovat semináře a sháněla sponzory. Média si však všímala spíš jejího angažmá v dozorčích radách. Ještě loni jí tato práce vynesla víc než milion korun ročně, ale po prezidentských volbách kariéru ukončila. I když se politicky neangažuje, ve vypjatých chvílích se vždy postavila za svého muže. A jaký je její největší problém těchto dnů? Stále přemýšlí, kde najít čas na pět malých vnoučat. |
Ale sama tušíte, že od manželky prezidenta kdekdo očekává vyřešení různých osobních problémů.
S tímhle se nepotýkám jen já, ale každý, kdo je víc vidět. Určitě je skupina lidí, která vám napíše, když vyčerpá všechny možnosti, jak něco řešit. Onemocnělo jim dítě nebo jsou v jiné těžké situaci, a tak se upnou k někomu, kdo jim pomůže.
Kdy jste se naposledy rozhodla pomoct?
Chcete to vědět konkrétně?
Ano, zkuste si vzpomenout, kdy vás některý ten dopis tak zaujal, že jste se zaangažovala?
Já se angažuju vždycky, i když někdy jen napíšu: „Ano, to je tak komplikované, že si nevím rady.“ Například, když poštovní doručovatelce ukradli kabelu a ona po mně chtěla, abych jí pomohla.
Zavolala vám za poslední tři týdny nějaká paní prezidentová ze zahraničí?
Ne... Myslím, že se to ani nedělá. Vždyť já nemám žádnou funkci, zvolen byl můj muž.
Ale vy jste přece dřív byla manželkou premiéra! To nemáte mezi ženami politiků přítelkyně?
Nikdy nebyl čas, abychom někam jezdily na čtrnáct dní a přátelily se. Samozřejmě, že i mezi manželkami byly takové, se kterými jsem si rozuměla víc, a rozhovory pak nebyly jen oficiální. Ale člověk si nezíská přátele tím, že je vidí stát po boku manželů na oficiálním setkání. Je vám většinou vymezeno třicet minut a máte pocit, že nějaká kancelář všem připravila informace o té které zemi, a vy si pak zdvořile povídáte. Ale zajímavé setkání bylo s paní Clintonovou, to jsme si měly o čem povídat. I když - ani tohle není nijak důvěrný vztah.
Vedle manžela jste třináct let v politice. Jak se vlastně díváte na dnešní vládu Vladimíra Špidly, jednoho z Klausových politických odpůrců?
Zeptejte se manžela. Já jsem jeho žena a podporuju ho.
Ale jak se na vládu díváte vy osobně?
Je to vláda naší země, co vám o tom mám dále říkat?
Jak si zatím vede? Vždyť vy máte zkušenosti z ekonomiky, politiky...
Ale to se pletete. Ani když byl můj muž premiérem, nikdy jsem neseděla na žádném zasedání vlády a nestýkala se s ministry. Takže na tohle nemám silný názor.
Muž mě úkoluje
Nikdy jste na sebe s manželem neměli moc času. Změní se to teď?
Nedovedu si představit, jaká bude situace v době, kdy už bude plně fungovat úřad. Zatím jsme v počátcích a já ho vídám při snídani, jak jsem ho vídala vždycky. Pořád to platí - i dneska ráno mi dělal čaj.
A co společné neděle?
Jsem ráda, že se na to ptáte. Pokud bych něco chtěla, tak vidět občas děti a vnoučátka. Aspoň jeden den v týdnu bych si ráda nechala jen pro ně a pro manžela.
Kdy jste s ním naposledy byla na dovolené?
Nedávno, lyžovat v Peci pod Sněžkou a byl to takový prodloužený víkend. Hory máme rádi pořád, v létě i v zimě, a to se nezmění.
Václav Klaus si zakládá na tom, že buď pracuje, nebo spí. Ale život s takovým partnerem musí být mnohdy ubíjející, pokud tedy nejste i vy právě takový typ!
Opravdu, on je takový, ale zase se s ním vůbec nenudíte, a to je důležité... (směje se)
Je s ním legrace? Umí se zasmát třeba vtipům o Klausovi?
Umí, ale on je ve všem zdrženlivější a jemnější, takže se jen tak pousměje... To já se směju i nahlas, že jo...
Váš starší syn Václav nedávno prohlásil, že se možná pustí do politiky. Doporučovala byste mu to?
On se mě na to neptal. A stejně, myslím, že to nechám na něm, protože je strašně uvážlivý a rozhodne si to sám.
Tak jinak - není politika „svinstvo“? Nemůže mu ještě zkazit charakter?
Ne. Jsou jenom dobří, horší a špatní politici stejně jako ve kterémkoli jiném oboru. Stejné je to u novinářů i u císařů.
Vy dnes ale vypadáte dobře naladěná! Jako byste ze své nové role ani nebyla vystresovaná...
... ale to byste se mýlil. Já jsem většinou dobře naladěná, ale musím se přiznat, že těch věcí, které si píšu po probuzení do bloku a pak je musím za celý den udělat, těch je setsakramentsky hodně.
Musela jste v tom diáři koncem února hodně škrtat?
Ano, úplně všechno. Protože teď už jsem v rukou instituce.
Přitom jste vždycky říkala, že chcete být sama sebou...
Já se úplně ovládat nenechám. Nemám v úmyslu být najednou někým jiným, i když pánem svého času už asi nebudu. A třeba metrem plným lidí, tím asi bohužel taky nemůžu dál jezdit.
Teď se máte znovu stěhovat, snad pošesté od roku 1989. Těšíte se?
Netěším, ale ani mě to moc neštve. Jsem přesně v tom stadiu, kdy vím, že okamžik stěhování sice přijde, ale zatím dostávám od manžela úplně jiné úkoly...
On vás úkoluje?
To dělal vždycky. On přece úkoluje všechny! Dnes ráno mi třeba řekl, ať se starám o záležitosti, které se týkají cesty na Slovensko. Už to mám všechno napsané v bloku.
Umíte dobře slovensky?
To nemůžu říct, protože od dvou let žiju v Čechách, ale snažím se.
Deník Pravda nedávno napsal, že má Slovensko první dámu na Pražském hradě...
Ano, jsem Slovenka po obou rodičích, to je pravda.
Není to lehké...
Stalo se někdy po roce 1989, že vás manžel hodně naštval?
Taková osobnost, jako je můj muž? Ano! Ale co to je naštvat? S velkým, nebo malým „n“?
Alespoň se středně velkým.
Tak to milionkrát.
A s tím opravdu velkým „n“?
Snad by ani nebyl normální, kdyby mě pořádně nenaštval. Ale kvůli politice ne, bylo to víc osobní. Lidi se přece nejvíc nezlobí kvůli velkým věcem, ale právě pro maličkosti!
Roku 1997 jste v našem Magazínu mluvila o nevěře - jaké to je strašné zklamání důvěry. Váš muž se však loni objevil na fotkách v Blesku po boku mladé ženy. A tehdy jste zase řekla, že vám to nijak neublíží. Nevidíte v těch dvou větách rozpor?
Nevidím. Nevěra je samozřejmě těžká věc, ať se nacházíte v jakékoli životní pozici. I když v našem případě je to ještě těžší, protože kdyby to byl pan Novák, tak nikdo o ničem neví. Ale pokud někoho znáte desítky let, tak je spousta pro, kvůli kterým s tím člověkem zůstanete, ačkoliv to není lehké.
Můžete nám říct, jak jste to před půl rokem řešila?
Vy to chcete vědět přesně? Ne, abych si zachovala soukromí, tak vám to neřeknu.
Vaše rodina nikdy neměla a nebude mít soukromí. Až se konečně rozhodnete pro klidnou penzi, neuvažujete o tom, že budete raději vždy alespoň část roku v zahraničí?
Myslíte, jestli si nekoupíme něco u moře? Ne, mně se na vaší otázce nejvíc líbilo to spojení „klidná penze“. Když si někdo vezme Klause, tak nemá ani klidný život, ani klidnou penzi. On bude pořád něco dělat.
Ale vás to třeba v sedmdesáti přestane bavit a budete chtít dělit své dny mezi vnuky, kavárny a televizi.
Nebudu čekat, až mi bude sedmdesát. Už teď se pokusím stíhat vnoučata, dokud mám ještě zdraví a sílu. Nepředstavuju si, co bude jednou - teď je přede mnou období pěti let s prezidentem, a i když si vaše otázky samozřejmě taky kladu, musím na ně odpovědět, že nevím.
Váš muž kdysi řekl: „U nás se málo vaří, klíčovou potravinou je chléb.“ Platí to? Anebo si - jako kdysi Havlovi - seženete kuchařku?
Kuchařku si nepořídíme, a abych to uvedla na pravou míru: manžel má rád chleba, ale jako každý muž i teplé jídlo. A kdyby chodil víckrát domů na večeři, tak by ji měl... (směje se) Vlastně jsem v posledním období vařila mnohem víc u vnoučat než doma.
Václav Klaus kdekomu vadí a jsou i tací, kteří ho nenávidí. Řekněte, bála jste se kvůli tomu někdy o bezpečnost své rodiny?
Strach o muže jsem nikdy neměla. Samozřejmě, žít s politikem je zvýšené riziko, stejně jako když třeba nastupujete do letadla. Ale že bych nespala, protože se něco může stát, to zase ne. Jiná věc je, že to každý z rodiny nese jinak, takže třeba snacha nikdy nechtěla, aby se její dětičky fotografovaly pro veřejnost...
Abychom vás, paní Klausová, líp poznali - zkusila byste se přirovnat k nějaké filmové nebo románové postavě?
To asi ne. Dokonce ani oblíbeného spisovatele neřeknu, i když knihovna může o člověku hodně vypovídat. Teď mám na stolku Hermanna Hesseho, ale ještě je tu přece Zweig, Dostojevskij... A myslím si, že hledat uměle jednu postavu, která by mi byla blízká, ničemu nepřispěje.
Kdysi jste řekla, že jste v duši smutná...
Jsem.
Ale dneska nevypadáte.
Když je někdo v duši smutný, neznamená to, že se neusmívá.
A to jste byla vždycky taková melancholička?
Ale já nejsem vůbec melancholička! Mám lidi ráda... Třeba ten výraz smutná není úplně správný. Jsem citlivá a kolem jsou věci, na které si člověk nikdy nezvykne. Míň citliví lidé to dovedou přejít, ale já ne.
