Jak to máte se životem ve městě nebo na vesnici?
Vždycky jsem žil ve městech. Pocházím ze Zlína. Střední školu jsem dělal v Kroměříži a vysokou v Brně. Na vesnici jsem nikdy nežil. Jen přechodně pár let, a to jsem byl s ženou a dětmi tak trochu jako někdo, kdo tam moc nepatří. Když se nenarodíte do vesnice, kde žijete, jste tak trochu naplavenina. Tím nemyslím, že by se na vás zrovna místní dívali přes prsty. Na vesnici si všichni vidí přes rameno a nic se tam neutají. Takže lidi tam nosí přívlastky, třeba i bez několik generací. V praxi to může pak vypadat takto: „Přijel Franta.“ „Který?“ „Ten, jak jel jeho děda Tour de France.“
Vesnický život vás tedy nikdy nelákal?
Jako dítě jsem si moc přál žít na vesnici. Lákalo mě dělat si v seníku tunely, lítat bezstarostně po strništích a pít mléko přímo z vemene. Vlastně to byla vidina dost podobná vidině kluka z obrázků Josefa Lady. Zima, hlad, roztrhané kalhoty, sopel u nosu, špinavá rozbitá kolena, nic není problém, protože ten kluk byl přece šťastný.
Bylo těžké odstěhovat se z Brna do Prahy?
Brno sice není mé rodné město, ale studoval jsem tam JAMU a byl angažován v Ha-divadle, dohromady 13 let. Takže mi to město opravdu moc přirostlo k srdci. Přesto jsem nemusel zatláčet slzu, neboť mě čekalo nové kýžené angažmá v Divadle Na zábradlí. Přesto bylo hodně představení, které jsem dohrával a paradoxně přišlo i více brněnské práce, než když jsem žil v Brně.
Čerpal jste z této změny v novém seriálu Vesničan? Tam se vlastně vzdáváte firmy a odjíždíte na vesnici dělat kutila.
Ano. František Musil, postava, kterou hraji v seriálu Vesničan, je chlápek z města, který se usadí na vesnici. V tomhle jsme si on a já velmi podobní. Jsme totiž „echt měšťáci“. Ale to už víc nemůžu prozradit.
Máte třeba na vesnici chalupu?
Rodiče ji kdysi měli. Byla to krásná roubenka na samotě v nádherné valašské přírodě v chráněné krajinné oblasti. Jako děti jsme si ji užívaly. Doteď, když na ni přijde řeč, tak mě to bere u srdce. Se spolužáky na střední jsme tam strávili svatý týden. Všude možně jsme rozložili deky a učili se. Někdo na louce před chalupou někdo v chalupě. Večer jsme si otevřeli piva a přeříkávali si, co se kdo naučil. Ve žhavém popelu se pekly brambory. Byli jsme šťastní.
Sandra Flemrová, holčička s prasátkem, a Josef Polášek
Jak zvládají lidi kolem vás váš humor?
Dobře, myslím, poněvadž neumím trápit lidi. Když, tak jen chviličku. Na vysvětlenou. Včera jsem byl ve vyhlášené plzeňské restauraci, přišel číšník pro objednávku a já mu řekl, že si dám taliána, pivo a jestli má Přerov osmičku. A on: „Cože? Taliána máme, ale Přerov osmičku? Tu ne.“ A hledí jako krtek. Dlouho to nevydržím a podotknu, že to byl jen vtip.
A naopak, vyvedl vás někdo někdy z míry otázkou, vtipem či situací?
Určitě, jen si nemůžu vzpomenout kdy, kde a co to bylo. Já si ale vzpomenu, nebojte.
Dokázal byste opustit herectví a vrhnout se na profesi, které jste se vyučil?
Pravda, na tuhle profesi jsem hodně fixovaný, ale existuje hodnota, kvůli které bych musel i s rodinou opustit tuto zemi, a tím asi přijít o své herectví. Je to proto, že jazyky, kterými se jinde domluvím, neovládám bez přízvuku. Tou hodnotou je svoboda. Bohužel se naše svoboda v nastalé situaci, stává čím dál tím křehčí.
Proč jste nešel vlastně na herectví a vzal to přes elektromechanika a údržbáře?
To je dobrá otázka, takhle se ještě nikdo neptal. A odpověď je jednoduchá. Vůbec jsem si nevěřil.
V seriálu jste kutil. Jste takový i v reálném životě?
Kutil jsem jen z nutnosti. Spoustu věcí si dokážu udělat nebo spravit sám, ale kdybych tím měl ztratit spoustu času, tak si na to pozvu raději profesionála a ty peníze, které bych ušetřil, raději vydělám a dám tomu odborníkovi. Je však pravda, že sehnat dobrého a poctivého řemeslníka, je dneska problém, ale to už je jiná otázka.
Stalo se vám někdy, že jste se doma hrnul do něčeho a nakonec to pokazil?
Stalo, když jsem osazoval futra. Sice to fungovalo a dveře zavřít i otevřít šlo, ale bylo to křivé. Tak jsem si říkal, přece se na to celý život nebudeme dívat, a zavolal jsem si truhláře a slíbil mu, že už tohle nebudu nikdy dělat. (smích)
Co jste v životě nejlepšího doma postavil, na co jste pyšný?
Terasu.
Byl jste vždy recesista nebo to přišlo postupně, třeba i díky reklamám, v nichž se objevujete?
Nevím jestli jsem recesista, ale určitě vím, že nejsem bavič. Promiňte, ale toto slovo je mi velmi protivné a baviči také.
Hrál jste ve spoustě reklam. Například v té o zlatém prasátku, která je už pomalu legendární. Je ale nějaká reklama, kterou byste nikdy nenatočil?
To je otázka svědomí. Pokud by se filozofie reklamy rozcházela s mým svědomím, nenatočil bych ji. I kdyby mě to mělo finančně zabezpečit na tři životy.
Herec Josef Polášek s rodinou
Máte tři děti. Směřují k herectví také nějakou oklikou nebo je to vůbec nebere?
Nikdy neříkej nikdy, ale zatím nějak vyloženě k tomu netíhnou. Ale máme jako společnou zálibu sledování nezávislých cizích seriálů a filmů. I když si uvědomuji, že prostředního Pepíka a nejmladší Bětušku by to vlastně lákalo.
Máte prý i psa.
Máme vynikajícího psího člena rodiny. Tuto rasu můžu jen doporučit. Nehledě na to, že krátkosrstá kolie je na prvním místě v inteligenci. Pakliže někomu dělá dobře křičet příkazy a psa drezúrovat, ať do tohoto plemena nejde. Kolie totiž na zavolání nepřiběhne, protože je takzvaně dobře vycvičená, ale protože ji těší být s vámi. Domů od zastávky tramvaje je to 200 metrů přes les. Když se někdo vrací domů a je tma, stačí otevřít dveře, říct jméno, kdo je a pes mu vyrazí naproti k zastávce. V tom lese často nocují bezdomovci nebo smažky. Čenda, tak se náš pes jmenuje, se nikdy nezaběhne, ale může být prakticky bez vodítka a zůstane u nohy, i když se blíží hravá fena. Čenda je úžasný, neskáče po posteli, ani si nevezme šunku z nízkého stolu bez dovolení. Má nás rád a my jeho.
Co další zvíře?
Máme ještě kočku Lízu. Je to venkovní kočka, narozená na zámku v Miloticích. Dostali jsme ji od našich známých kastelánů. Žije si svým spokojeným svobodným životem, je milá, přítulná, loví myši. Je to mourek z Moravy. Už si stihla nabrnknout dva pražské Pepíky a odkojit dva vrhy koťat. Ale už jsme jí to raději zatrhli.
Měl jste někdy doma králíky, krávy a staral se o ně?
Králíky ano, moji rodiče ve Zlíne je měli. Zabíjet a stahovat, to byla moje práce. Nedělal jsem to moc rád, ale na talíři, to už bylo něco jiného (smích). Jo a vzpomněl jsem si na odpověď na vaši otázku, jestli mě něco vyvedlo z míry. Jde o dvojí vítězství Klause a dvojí vítězství Zemana za prezidenta této země.
14. října 2015 |
