Rozhovor vyšel 9. února 2017 v Magazínu DNES. Přinášíme jej čtenářům iDNES Premium jako vzpomínku na Janu Šulcovou, která v pátek ve věku 76 let zemřela.  |
Venku mrzne, a tak nechce ven, aby neuklouzla. Po všech zdravotních problémech, kterými si prošla, to není těžké pochopit. Takže počkám, než se otevřou dveře od garáže na dálkové ovládání. Nejdřív přiběhne Adina, chundelatá fenka. A pak mi ve dveřích pomalu podá ruku Jana Šulcová a změří si mě přísným pohledem. Jestli jsem hodna toho vstoupit do domu a taky do života, ve kterém proběhlo tolik odlišných etap. „Tak pojďte.“
Asi jsem byla hezká
Fenka Adina je její osmý pes. Všichni byli hodní a zlatí, jen ten čtvrtý, nalezenec, pokousal půlku Vokovic. „Dozvěděla jsem se, že kdyby si na něj někdo stěžoval, mohli by ho utratit, tak jsem pak zdravila celé Vokovice včetně miminek. Ale on nekousl hned, vždycky dvakrát varoval. Ve Vokovicích jsem učila generace dětí v mateřských školkách, jak se chovat ke psovi. Pes nemá ručičky. A když ho pohladíte zezadu, lekne se a rafne. Psovi musíte dát nejdřív očuchat ruku, zeptat se páníčka, a pak si ho teprve pohladit.“
Adina spokojeně dříme u mých nohou a já jsem ráda, že jsem jí nejdřív dala aspoň očuchat tu ruku. „První byl kokršpaněl Darek,“ začne sama Jana Šulcová a zapálí si cigaretu. Její hlas je hlubší a drsnější, než býval, ale ta příjemná melodičnost je tam pořád. „Táta mi psa nikdy nechtěl dovolit, až když onemocněl a ležel v nemocnici s chřipkou, dostala jsem svolení.“
To už jste byla na DAMU?
Ano. Ve druhém ročníku. To byla nejkrásnější léta mého života. Byla jsem tak šťastná. Bavilo mě to, do školy jsem se těšila.
Pitím jsem se sama poškodila do konce života! Věřím tomu, že až budu mít pohřeb, tak to tam ještě někdo zmíní.
