"Byla jsem v té době vlastně velmi mladá a spoustu věcí a souvislostí jsem si neuvědomovala. Ta filmová role prošla, odešla a dodneška na ni ani nijak nevzpomínám," říká dnes.
Mnohem více se jí líbilo divadelní zpracování Balady. Ale nejspokojenější byla, že si jako Eržika zazpívala. "Už tehdy jsem se cítila víc doma v roli, která byla spojená se zpíváním." Přestože u divadla vydržela deset let, muzika nakonec dostala přednost. A také se díky ní stala Bittová slavnou i ve světě. Možná více než doma.
"V každém případě můžu říct, že většina rolí, které jsem měla v divadle, mi dala úžasnou průpravu k tomu, abych potom mohla sama na sobě pracovat. Protože tam to přece jenom byl dril a dřina, a navíc to bylo strašně obsáhlé - od pantomimy, klauniády přes žonglování, stepování. Ale muzika byla pro mě už tehdy asi nejdůležitější, v různých polohách, s výrazem, hraná, zpívaná. Takže beru to vyloženě jako dobrá léta dobré praxe a dobré přípravy na mou další tvorbu," říká.
Ve vlastním stylu
K muzice měla neuvěřitelně blízko už od mládí. Rodiče žili folklorem a klasickou hudbou. Ale Bittová se nenechá svazovat jedním žánrem. Jednou vystupuje s rockovou kapelou, jindy si zase "dovolí" nahrát čtyřiačtyřicet duetů pro dvoje housle Bély Bartóka s houslistkou brněnské Státní filharmonie Dorotheou Kellerovou.
I když mnohostranný talent měl pro muziku už její otec: hrál na kontrabas, trumpetu, cimbál a kytaru. "Ráda zkouším všechno. Důležité je nebát se a nacházet v muzice především samu sebe. Když má muzikant správně otevřenou duši, tak ta ho vlastně vede sama," říká.
Její styl je opravdu jen její. Hraje na housle, doprovází se různými zvuky, podupává, nebojí se použít nezvyklé nástroje - třeba hračky svých dětí. Její muzikantská dráha je téměř neuvěřitelná - v roce 1985 s Pavlem Fajtem vydala první desku (dnes je jich jedenáct). Spolupracovala s kapelou Dunaj, Čikori a poslední "cédéčko" nahrála s holandským souborem Nederlands Blazer Ensemble. Jmenuje se Ples upírů. Pokoj si nedá ani doma, v Lelekovicích. Tam vede dívčí sbor Lelky.
Překvapivý okamžik zažila, když ji prezident Václav Havel pozval, aby ve Vladislavském sále Pražského hradu zahrála při slavnostním předávání Řádu bílého lva. V publiku byly osobnosti z celého světa. "Myslím, že jediný člověk sedící na pódiu, kterého jsem trošku zaujala, byla paní Thatcherová. Všechno bylo na přání pana prezidenta a má pozice nebyla vůbec jednoduchá. Bohužel jsem zjistila, že jsme já ani kvarteto nebyly vůbec ozvučeny do sálu, což byla hodně velká chyba," vzpomíná.
Přesto jí vystoupení přineslo něco nového: "Zkušenost to byla dobrá v tom, že jsem cítila, jakým způsobem vůbec nejsou schopni politici přijímat jiný druh umění, než na jaký jsou zvyklí, tedy takzvaně škatulkovanou vážnou hudbu. Ta kdyby tam zazněla, tak to projde, oni se budou patřičně tvářit, a je konec. Mám pocit, že jsem je vyprovokovala k tomu, že se smáli a kroutili očima, vůbec to nepřijali. Nevím.
Docela nerada se k tomu vracím. Měla jsem víc možností vystupovat na Hradě, a většinou ten zážitek byl dobrý."
Ve světě mě lidi znají
Její osobitý styl však našel posluchače na celé zeměkouli. Nejdál byla v Japonsku, ale sama přiznává, že s přibývajícími léty daleké cestování zrovna nemiluje. "Už od sedmnácti let pořád cestuji. Kdyby ta pozvánka přišla ještě z větší dálky, tak bych asi nejela. Musím říct, že čím kratší cesta, tím jsem raději," říká upřímně.
Snaží se tvořit doma a také to udělat tak, aby publikum za ní jezdilo. Kam? Do Lelekovic. "To by se tady i dalo, jde jen o to, trošičku to nějak vymyslet. Už několik let tady s místními mladými organizujeme a provozujeme jak divadlo, tak koncerty, dětské akce, všechno možné, takže to funguje dobře," říká.
A navíc sama přiznává, že se v takzvané "lepší společnosti" na večírcích necítí úplně nejlíp. "Je to pro mne ztráta času. Jsem spíš takový typ, který se uzavírá, než by vyhledával společnost. Neumím si třeba představit život v Praze a na společenských akcích," říká. Své soukromí si také vehementně brání. A právě proto se jí nelíbí to, čemu se říká bulvár - označuje ho za přízemní a hloupý.
Ostatně ani svou muziku nikdy příliš nevnucovala. "Nikdy jsem nepracovala na žádném materiálu, který by byl propagační. Teprve v loňském roce jsem jakýmsi způsobem zpracovala internetové stránky. Přesto musím říct, že kamkoli ve světě přijedu, tak zjišťuji, že mne lidi znají. Myslím, že to je pro mě odměna za práci, hodně si toho považuji."
Svůj vzestup na hudebním poli považuje za řetěz šťastných náhod. Možná však i pro ni platí, že náhoda přeje připraveným. "Spolupráci často získám díky tomu, že se o mně ví, že si lidé materiály o mně nějak seženou nebo slyší mé nahrávky a ten zážitek je pro ně silný." Natolik, že jí nabídnou spolupráci. "Pak vždycky záleží jenom na tom, jestli tu spolupráci přijmu, nebo ne. Tak to většinou funguje," říká.
Když ji v Nizozemsku slyšel maďarský velvyslanec, rozhodl se pozvat ji do své vlasti. V Budapešti a maďarském Györu hraje tedy na festivalech pravidelně už několik let.
Na prkna opery
Nejzajímavější nabídku na spolupráci však dostala nyní - v Americe. "Jako většina věcí v mém životě, byla i tohle náhoda. Na americkém turné za mnou přišli producent a režisér, viděli mé sólové hraní, můj koncert, a už šli téměř najisto."
Newyorský producent jí nabídl, aby zahrála roli Elvíry v Mozartově opeře Don Giovanni. "Je pravda, že tohle je hodně těžká úloha a dá mi hodně práce a hodně mi bere energie. Zatím mne to docela vyčerpává a vysává, ale mám pocit, že se mi to vrátí zpět a pak teprve pochopím, kam mě to vlastně posunulo," říká.
Na roli operní zpěvačky se pilně připravuje už několik měsíců. "Zatím se vyloženě snažím pracovat zeširoka a chci dosáhnout toho, abych se co nejvíc přiblížila opernímu zpěvu. Ale takovému přirozenému. Cítím, že za tu dobu, co na roli pracuji, jsem se už někam dostala. Kam až se dostanu, nevím. To zjistím až v momentě, kdy se bude blížit premiéra. Hrozně se na to těším a mám tam dost velké pole působnosti," říká.
Začala se také zajímat o Mozarta, o jeho dílo a dobu. Dosud ho jako autora nevyhledávala - nezdál se jí dost charakterní. Ale s překvapením zjistila, že v Mozartově době se v rámci školní výuky hrálo na hudební nástroj.
"Bylo to vlastně strašně důležité, protože to určovalo jak estetické cítění, tak vnímání. Vím sama na sobě, co to znamená, když cvičím na nástroj. To člověka obohacuje. Není důležité, aby byl virtuos, ale aby uměl zahrát. A člověka to psychicky srovnává. A vlastně to přispívá i k pohodě a ke vzájemné komunikaci mezi lidmi. Jsem ráda, že jsem se právě dočetla, že tohle bylo v té době běžné a každé dítě bylo v kontaktu s nástrojem. Bylo by úžasné, kdyby se tohle mohlo vrátit."
Sama má doma jeden unikátní hudební nástroj, který miluje. Jsou to housle z roku 1903, které jí nabídl učitel Janeček z Kroměříže. Prý zná její muziku a ty housle se k ní hodí. Tak si na ně nejdřív sáhla a pak je odvezla domů.
|
IVA BITTOVÁ • Odkud jsem • Čím vším jsem byla • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj nejbližší velký úkol |
