I ti nejobratnější vám v nestřežené chvíli dají najevo, že jsou "někdo". U Jiřího Lábuse se tato obyčejnost pojí i s jakousi neokázalou sebekritičností. Rozhovorům se vyhýbá a získat od něho i těch pár řádků pro tento seriál dalo práci. "Copak já jsem nějaká elita národa?" vzpíral se. "Já to neodmítám, ale na řadu mohu přijít až po významnějších hercích, než jsem já," a uvedl jich nejméně deset.
První vzor - Josef Somr
Lábusův tatínek byl architektem, dobře maloval a patrně po něm Jiří zdědil malířské vlohy, které se mu hodí, když občas pokouší výtvarnou múzu. Vliv na to, že se stal hercem, měla však spíše maminka, zdravotní sestra v Národním divadle.
Jako zaměstnankyně první scény dostávala volné vstupenky, a tak malý Jiří zhlédl snad všechny slavné inscenace Alfréda Radoka a Otomara Krejči. Dnes na ně vzpomíná s velkou nostalgií, ale jako čerstvého maturanta přijatého na DAMU ho lákala docela jiná divadelní poetika.
Když se poprvé vracel z představení Činoherního klubu, šel ulicí Ve Smečkách "s hlavou v oblacích" a říkal si: "Chtěl bych dělat něco podobného - divadlo na dotek, divadlo bez opony."
V Činoherním klubu, v Pinterových Narozeninách, uviděl svůj první veliký herecký vzor, tenkrát pětatřicetiletého Josefa Somra. Osmělil se, zaťukal na jeho divadelní šatnu a jménem středoškolského divadelního kroužku, v němž působil, pozval slavného herce k Lábusům domů na večeři.
To, že Josef Somr pozvání přijal a do noci si s mladými ochotníky povídal o divadle, přisuzuje Jiří Lábus jeho laskavé a vstřícné povaze. Ale možná citlivý profesionál rozpoznal v nesmělém mladíčkovi herecké nadání a rozhodl se posílit jeho volbu být hercem.
Láska na první pohled
Legendárním lupičem Mackie Messerem alias Macheathem z původní Gayovy Žebrácké opery ukončil Jiří Lábus studium DAMU v roce 1972. Byl to tehdy silný ročník, byla v něm například Marta Vančurová, Tomáš Töpfer nebo třeba Eva Trejtnarová (Hudečková).
A právě kvůli ní se na Žebráckou operu přijel podívat Jan Schmid, který hledal mladé posily pro svou, tehdy libereckou Ypsilonku. "Macheath byl obsazen jakýmsi nešikou s pozoruhodným talentem, který na první pohled upoutal, ale už během představení se tohle všechno ukázalo jako osobitost. Navíc obstojně zpíval... Herečku jsem nechal plavat a s Jirkou jsem se rychle domluvil," vzpomíná Jan Schmid v ypsilonském sborníku o pětadvacet let později.
Byla to oboustranná láska na první pohled. V Ypsilonce se Jiří Lábus rychle stal oporou souboru. Našel v ní umělecky a lidsky spřízněné duše, vyučil se tam umění improvizace, ale především tam nalezl otevřené, hravé prostředí odpovídající zvláštnímu vybavení jeho výjimečného talentu.
Schmid říká, že Lábus "je rodem excentrik a recesista". Dobře však ví, že za jeho nespoutanou komediálností se skrývá vypjatá citovost a fantazie bez hranic. Role, do nichž je Jiří Lábus v Ypsilonce obsazován, nejsou nikdy jen komické, pokaždé v nich najdeme kousek smutku, tragiky.
Takový byl Lábusův Macbeth, chladný technik moci, směšný a zároveň bezchybně fungující stroj na vraždy, který se na konci životní pouti složí a pláče nad zkázou, kterou způsobil.
Nebo zrůda Jakov z Tyňanovovy Voskové figury, která se po jevišti víc plazí, než chodí, a přitom si i ve své zrůdné podobě dokáže uchovat špetku lidskosti. Anebo plukovník Subotin z Ibrahimbekovy Oprátky, carský emigrant v Paříži, jemuž Lábus vtiskl elegantní lehkost aristokrata i trudnomyslnost ruské duše.
Lábusovu hereckému naturelu jsou však přece jen bližší postavy, ve kterých převažuje komika. Třeba bouřlivák Longen s anarchistickým nepokojem v srdci z haškovské perzifláže Jana Schmida Voni sou hodnej chlapec, dobromyslně zlý čert z Klímova a Dvořákova Matěje Poctivého, sousedka s velkými prsy ze Schwajdovy Svaté rodiny či excentrický milenec Antoine Bonneau z Vianovy Hlavy medúzy, za nějž Jiří Lábus obdržel Cenu Thálie za rok 1996.
Mužů i žen, jimž v Ypsilonce za jedenatřicet let propůjčil Jiří Lábus tělo a ducha, však bylo bezpočet - zatím naposledy ztvárnil poněkud natvrdlého prince v Rusalce nejen podle Antonína Dvořáka.
Český humor těchto let
Většina lidí zná Jiřího Lábuse z televize, kde nedávno zazářil v roli bizarního starého mládence a doktora z groteskní komedie Černá slečna slečna Černá režiséra Petra Nikolaeva. A ještě dnes na něho děti občas zakřičí: Rumburaku, v upomínce na Macourkův a Vorlíčkův televizní seriál Arabela.
Jeho jméno je spjato i se zábavným pořadem Možná přijde i kouzelník, v němž v letech 1981-1990 s Oldřichem Kaiserem bavili diváky svým smyslem pro vzájemnou hru, recesi a mystifikaci.
Schopnost hrát si uplatňuje dvojice Lábus - Kaiser i v rozhlase. Od roku 1991 týden co týden improvizují příběhy rodiny Tlučhořových, jejíž poněkud přízemní členové humorně komentují současnost. Skoro se nechce věřit, že tento nekonečný seriál (dosud 600 dílů) vzniká bez přípravy přímo při natáčení.
Jednou jsem byl při tom, když Miloš Forman říkal, že považuje Tlučhořovy za nejoriginálnější výraz českého humoru těchto let a při žádné návštěvě Prahy si neopomene odvézt nové nahrávky tlučhořovské série domů.
Početné, a pokud jde o kvalitu rozporné, jsou Lábusovy filmové role. Na kontě má 57 filmů a jen některé z nich přesáhly i díky jeho smutno-směšným postavám běžný standard. Platí to třeba o Michálkově Americe, v níž ztvárnil groteskně tajemného strýčka hlavního hrdiny Karla Rossmanna a získal za něj v roce 1994 Českého lva.
Pozoruhodné jsou i jeho postavy v dalších Michálkových filmech: kolaborující farář v Zapomenutém světle a nesmlouvavý realitní agent v Babím létu, v němž sehrál rovnocenný duel s velmistrem jímavě lidské komiky Vlastimilem Brodským. Menší, ale výraznou figurku bratra Aničky Šímové vytvořil ve Hře o jablko režisérky Věry Chytilové, zřejmě jediném filmu z počátku normalizace, který dodnes stojí za to vidět.
Volno za milion
Jiří Lábus je starý mládenec a po smrti rodičů žije sám. Když jsem se ho už před léty ptal, jestli přece jenom neuvažuje o změně stavu, odpověděl: "Někdy si říkám, že by bylo načase zakotvit. Ale když potom kolem sebe vidím různé nepěkné manželské osudy, rodinné sváry a vyčítání, je po předsevzetí. Taky si nejsem jist, jestli bych po tak dlouhé době naprosto samostatného života dokázal s někým společně existovat."
A tak je skutečným Jiřího domovem jeho mateřská scéna - Ypsilonka. V ypsilonském zákulisí je hybatelem veselé nálady a humoru, vděčným organizátorem večírků a veselic, strůjcem nejrůznějších recesí a občas i "zpovědníkem", k němuž si ostatní chodí pro dobré slovo.
V roce 1995, na konci sezony, přišel do Ypsilonky jistý americký filmový režisér. Viděl Jiřího Lábuse ve filmu Amerika a nabídl mu velkou roli v mezinárodní filmové koprodukci, která se bude natáčet v létě. Honorář - jeden milion korun. Jenže Lábus hrál po celý rok skoro denně, cítil se unavený, těšil se na léto na chalupě, a tak odpověděl: "No." A ten Američan dlouho nemohl pochopit, že se někdo tak snadno vzdá takové hromady peněz. Řekněte, kdo z nás by tohle dnes udělal?
|
JIŘÍ LÁBUS • Odkud jsem • Čím vším jsem byl • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj nejbližší velký úkol |
 |
 Herec Jiří Lábus. |
 Herec Jiří Lábus během on-line rozhovoru v hotelu Thermal v Karlových Varech. |
 Herec Jiří Lábus během on-line rozhovoru v hotelu Thermal v Karlových Varech. |
 Herec Jiří Lábus během on-line rozhovoru v hotelu Thermal v Karlových Varech. |
 Herec Jiří Lábus během on-line rozhovoru v hotelu Thermal v Karlových Varech. |
 Jiří Lábus s Martinem Dejdarem |
 Jiří Lábus a Oldřich Kaiser při slavnostním večeru pro Václava Havla v Národním divadle. (30. ledna 2003) |
