„Ze začátku mě odchod ze ,Schodiště’ hodně trápil, ale po čase jsem zjistil, že je to vlastně dost úlevný netrávit pátky a soboty v dodávce. A říkal jsem si, že už to nebudu dělat a za bicí už si nikdy nesednu!“ vypráví.
Ale sedl!
Nikdy jsem si neuměl představit, že bych hrál v cizí kapele. Takže jsem si říkal, že už žádnou dohromady nedám. Když jsem se seznámil s mou milou Dášou, která byla první ženou jednoho z nejlepších bubeníků u nás, Jirky Zelenky, tak ji vlastně hrozně potěšilo, že si našla bubeníka, kterej to už nedělá. A taky bych to nedělal, kdybych asi před rokem nepotkal Juru Krchovského, což je v Čechách nejúžasnější a asi i nejčtenější básník, a on mi povídá: „Pamatuješ si, jaks mi před lety řekl, že mám založit kapelu, když jiný zhudebňujou moje básně? Tak ji máme léta, ale teď nemáme bubeníka. Nechceš si ten svůj skvělej nápad taky trochu odskákat?“
Jana byla generačně mezi mnou a rodiči, a tak za mě kopala, kupovala mi džíny a hájila moje háro. Byla to super macecha!
