Z jara jste oslavil šestasedmdesátiny, vitalitou ale „strčíte do kapsy“ i kdejakého padesátníka. Jak se vám teď daří?
No jo, no, jsem papírově důchodce. Ale jinak věk neřeším. I jako důchodce mám ten den nějaký krátký, pořád je nabitý k prasknutí. Ráno zajdu se psem na procházku, uvařím si oběd, uklidím po sobě ten binec z vaření. Je fakt, že po obědě si lehnu na gauč a na chvilku zavřu oko. A jestli nakonec zase nasadí muzikály Angelika a Tři mušketýři, tak budu hrát. V obou mám menší role. A to mám ještě zahradu...
Miluju jaro. Ještě, než začne, mám vždycky v noci takový živý sen, jak vzduch voní tím prvním jarem, stromy začínají kvést, kytky vylézají ze země a sluníčko pálí...
Ivan Vyskočilherec
A staráte se o ni?
Já jsem takový kozel zahradníkem. Nedělám tam vůbec nic, snad jenom to, že vždycky seženu někoho, kdo mi poseká trávu, teď na podzim shrabu listí. Když jsme ji s manželkou Anife zakládali, zasázeli jsme jehličnany jako živý plot. Správně bychom je měli zastřihávat, ale co myslíte? Dneska mají tak jedenáct metrů! Zahrada si žije svým vlastním životem a rostliny tam vybujely samy. Anife měla „zelený ruce“, té jen upadlo jadérko od melounu – a ten meloun tam vyrostl! Tohle já v sobě nemám.
Když vás tak poslouchám, vypadá to, že Anife byla vaše osudová žena, v dobrém i ve zlém. Je to tak?
To je pravda. Byla to láska a taky pořádná itálie. Anife měla (a pořád v sobě má) obrovský temperament. Někdy to stálo za to, ale sem tam mi šlo i o život. Ta holka se nedala zkrotit. Docela známá je historka, jak mě jednou v euforii trošku bodla nožem a za pár minut se mě ptala: Nebolí tě nic, Ivánku? Je ti dobře?
A vy jste jí to všechno odpustil a vůbec se na ni nezlobíte?
Zlob se na vítr, že ti odnese střechu – říká jedno moudro. Odpustil jsem jí to, ale pamatuju si. Na druhou stranu, abych jí nekřivdil, byla s ní strašná legrace. Anife je děsně šikovná, jednou si třeba ušila šaty, které byly úplně průsvitné, a na intimní místa si našila korálky, aby nebylo nic vidět. Já se pak ve společnosti bavil, jak na ni chlapi zírají. Jednou si pro změnu ušila plavky, jenže na to neměla tu správnou látku. Já seděl u moře, koukám na ni, jak vystupuje z vln, a ona byla vlastně úplně nahá. Ty plavky měla totálně průhledné. Koukal jsem, jak chlapi zvedají oči a civí na ni – a ti, co byli bez manželek, začali dokonce tleskat. A Anife? V domnění, že to jsou asi nějací Češi a znají ji jako umělkyni, se nesla jako páv. „Víš o tom, že jsi úplně nahá?“ řekl jsem jí. To se pak rychle začala balit do ručníku. Prostě s Anife jsem se nikdy nenudil.
Dneska spolu vycházíte jako kamarádi?
Přesně tak, máme spolu fajn kamarádský vztah. A dokonce se s ní kamarádí i moje současná dlouholetá partnerka Romana. Tuhle spolu holky šly na společenskou akci, protože já jsem nemohl.
Kolik jste měl vůbec manželek?
Ženatý jsem byl čtyřikrát. První žena se jmenovala Majka a byli jsme spolu jen měsíc, to byla taková generálka na manželství. Pak jsem si vzal Růženku, žili jsme spolu dvanáct let a z našeho manželství vzešli dva synové, Jan a Jakub. S Ivanou Andrlovou jsem prožil patnáct let a máme spolu dceru Míšu. A moje čtvrtá žena byla Anife. Po rozvodu s ní jsem žil tři roky s jednou dívkou. No, a teď jsem, ale bez svatby, už třináct let s Romanou.
Vaše přítelkyně je o dvaačtyřicet let mladší. Klape vám to? Nemáte obavy z toho, že vás opustí? Třeba kvůli touze po dětech?
Klape, jinak bychom spolu nebyli. Je pravda, že ona je mladá, bezdětná a já už děti nechci. Přece si nebudu na stará kolena dělat sirotky. Sám jí říkám, ať si někoho najde, s kým bude mít rodinu, ale ona nechce. A i kdyby si někoho našla, nemohl bych se na ni zlobit. Jsme na sebe hodně navázaní, zůstali bychom určitě kamarádi.
Kvíz:
|
Jak jste vůbec zvládal rozvody, to je přece vždycky velké psychické vypětí?
Ano, to je fakt, když je tam láska, společné hezké chvíle, sex, zklamání, hádky, nemůže to proběhnout v klidu. Čas ale vždycky nějak ty rány zahojí. Já osobně mám radost z toho, že jsme se po letech usmířili s Ivanou Andrlovou, dokonce jsem tuhle u ní doma hlídal naše vnouče. To je co říct!
Kolik těch vnoučat vlastně máte? I těch dětí je víc než tři, že?
Kromě vlastních tří biologických dětí jsem adoptoval syna Hariho od Anife a také jsem se staral o její sestru, která k nám přiletěla z Bulharska. A k tomu mám osm vnoučat.
Tak to se musíte držet v kondici, abyste si vnoučata užil a ony vás. Sportujete?
Dneska už moc ne, ale sportoval jsem celoživotně. Nikdy jsem se netrefil do balonu, takže nějaký fotbal, basket nebo tenis není nic pro mě. Dělal jsem horolezectví, judo, šerm, gymnastiku. Jezdil jsem na koni.
Syna našli na hrázi rybníka. Místo jako stvořené pro vraždu, říká Vyskočil |
Máte za sebou i úspěšnou operaci kyčlí...
Zvládnul jsem to skvěle a pomohlo mi to. Můj kamarád mi vždycky říkal, že musím zatnout zuby a běhat. A já na to: „Jardo, je mi už přes sedmdesát. Mám těžkou artrózu, to nevyběhám. Ty si zase nepamatuješ, co jsi měl včera k obědu, a navíc jsi hluchej jako poleno. Ale na rozdíl ode mě holt běháš.“ Zkrátka, každý máme něco...
A chodíte běhat teď, když máte „nové“ nohy?
V žádném případě. Ostatně, znáte to, nejlepší sport je na zdravém těle. Ale teď vážně! Můj pes buldok mě vezme každý ráno na procházku na pole. To je takový náš rituál. Vždycky ke mně vleze do postele a položí mi hlavu na rameno jako nějaká žena. To je znamení, že vstáváme. Pak si dáme snídani a on už očima říká: „Pojď, teď chci jít ven.“
Udílení státních vyznamenání - Ivan Vyskočil (28. října 2018)
Držel jste někdy dietu?
No, asi takovou tu, že jsem si pomyslel: „Nebudeš tolik žrát.“ Ale nějakou speciální, třeba ve výživové poradně, to ne. Já hrozně rád jím a taky rád vařím. Českou kuchyni, omáčky, ale i jídlo podle vlastních receptů. Všichni strávníci si mě chválí.
A partnerka? Dá si třeba vaši koprovku nebo svíčkovou?
Dá, ale to víte. Pořád tvrdí, že je tlustá a má celulitidu. A já zase vím, že žádnou celulitidu nemá a je štíhlá jako proutek.
Vy jste muž mnoha tváří. Hrajete, vaříte, jste i kutil?
Dá se říct, že ano, vždyť já s bývalými partnerkami renovoval asi čtyři byty a postavil dva domy...
Ivan Vyskočil: Místo divadelních slz na Václaváku jsem jel na Ukrajinu |
Prozraďte, na co se těšíte?
Miluju jaro. Ještě, než začne, mám vždycky v noci takový živý sen, jak vzduch voní tím prvním jarem, stromy začínají kvést, kytky vylézají ze země a sluníčko pálí... Takže se už teď (trochu brzy, pravda) těším, až se svět zase probere z podzimního a zimního spánku do jara.
