Letošek je pro vás rokem velkých oslav, jak se vám to daří?
Jak říká klasik, toto léto zdá se být pro mě poněkud nešťastným. (smích) Slavím sice půlkulaté narozeniny a zároveň čtyřicet let na scéně, ale vše se bude muset kvůli mé zdravotní indispozici odehrát nakonec až příští rok. Musela jsem na operaci kyčle, která se zkomplikovala až tak, že jsem letošní plány musela úplně překopat.
Snad se odsun netýká i vaší desky?
Ta se naštěstí podařila, takže moje narozeninové Best Of s názvem Nic nechci vrátit je už na světě, ještě jsme na ni přidali tři bonusy, nové písně a její křest se právě chystá. Reedice se navíc dočká i moje kuchařka, která vlastně souvisí s mými nemocničními pobyty. Jednou jsem takhle nechodící a upoutaná na lůžko chtěla něco dělat, až mi kamarádka spisovatelka Marie Formáčková poradila: Napiš knihu a rovnou receptů! Sehnala jsem recepty od kamarádů, kolegů a rodiny, prošpikovala je fotkami a různými glosami a kniha U stolu s Hankou Křížkovou byla na světě.
Letos jste i přes svou indispozici zvládla ještě daleko víc, než zmiňujete.
Navíc jsem se ještě stihla přestěhovat. Svůj starý byt jsem vyměnila za novostavbu s velkou terasou, a v rámci stěhování se zbavila spousty věcí, které jsem se dřív zdráhala vyhodit. Řekla jsem si totiž, že vše nepotřebné a nedobré nechám za sebou a budu dělat už jen to, co mi dělá dobře a radost. Z nového bydlení jsem nadšená, život se mi tak nějak hezky provětral.
Vraťme se ještě k vaší nové desce a k jejímu názvu. Opravdu byste na svém životě neměnila nic, kdybyste měla tu možnost?
Ráda se dívám do budoucnosti. Vyloženě se těším, co mi život ještě přinese, ale zároveň ráda vzpomínám. A mám na co! Prožila jsem spoustu krásného, poznala úžasné lidi, na které nikdy nezapomenu, včetně mých spolužáků z gymplu, se kterými se stále scházíme. Měla jsem štěstí na skvělé muzikanty, kolegy a báječnou rodinu. A i když ne vždy vše vycházelo tak, jak bych si přála, přesto bych nic neměnila.
Vy jste vlastně svou profesi nikdy nestudovala.
Ne že bych o studium na konzervatoři nestála, ale nevyšlo to, takže jsem po gymnáziu vystudovala ještě sociálně-psychologickou nástavbu. Ale zpívala jsem vždycky, už od dětství. Chtěla jsem být vždy zpěvačkou nebo herečkou, takže kdykoli k nám přišla návštěva, už jsem se jim předváděla.
V době dospívání jsem pak ve svých rodných Strakonicích vystupovala s amatérskou skupinou Rotor, a tam jsem poprvé zažívala, jak je to úžasné stát na jevišti, snažit se zaujmout publikum a zjistit, jak báječně funguje energie mezi umělcem a diváky. A tehdy jsem pochopila, že tohle je to, co chci v životě zažívat. Od té doby je jeviště můj milovaný svět.
Prošla jste v době svých začátků i nějakou normalizační pěveckou soutěží?
Zúčastnila jsem se tehdejší obdoby dnešní SuperStar a sice Mladé písně Jihlava. Ale na prvních třech místech jsem se neumístila. Zřejmě proto, že jsem si vybrala písně Evy Olmerové a Hany Hegerové, které u tehdejšího režimu nebyly kdoví jak v oblibě. Dokonce mi bylo doporučeno, ať si vyberu jiné, ale to bylo něco na mě, Lvici a skautku! (smích) Získala jsem ale cenu novinářů, publika a za interpretaci, což bylo myslím vypovídající.
Pak už přišly profesionální nabídky s kapelou Metronom, s Big Bandem Pavla Eliáše a taky od Petra Kotvalda, který v polovině osmdesátých let odcházel od Hanky Zagorové na sólovou dráhu a já v jeho programu byla hostem. Později jsme se domluvili s Karlem Černochem a začali jsme vystupovat spolu. Přes deset nádherných let. Pak jsem se i já osamostatnila. Následovaly moje pravidelné recitály v Divadle Na zábradlí, koncerty a když přišly muzikály, i já jsem se stala jejich součástí.
Odmítla jste někdy nabídku, které dodnes litujete?
Několik nabídek jsem odmítla, ale s pokorou a s díky. A vždy to mělo nějaký důvod. Buď jsem měla v tu dobu hodně práce, nebo se mně role nezdála být vhodná pro můj hlas a naturel, nebo se mi prostě nelíbila muzika či texty. Ale jsem šťastná a vděčná za role, které jsem si mohla zahrát a zazpívat.
Zmínila jste, že jste byla skautka. Vystupujete v intencích třinácti bobříků dodnes ze svých komfortních zón? A jak jste na tom s dobrými skutky?
Tak bobříky už neplním, ale snažím se nikomu neubližovat a naopak pomáhat. Spolupracuji s několika nadacemi, snažím se pomáhat dětem z dětských domovů, dětem po onkologickém onemocnění, ale i jezdím k babičkám a dědečkům do domovů důchodců. To, že se věnuji charitě, je pro mě přirozené a smysluplné.
Vaším dvorním textařem je poslední roky váš kamarád Rudolf Kubík. Jak taková těsná spolupráce funguje?
Ruda je opravdu můj blízký přítel, zná mě naprosto dokonale a z toho ve svých textech pro mě i vychází. Musím přiznat, že se na něj někdy v nadsázce až zlobím, jak do mě vidí! Na texty jsem dost přísná, slova mně musí sedět do pusy a Ruda mi je tam vkládá naprosto dokonale. Navíc mi pomáhá i v životě. Teď když jsem po operaci a lehce imobilní, vidím, jak velký význam má rčení V nouzi poznáš přítele. Protože žiju sama, tak se o mě hlavně stará čtveřice mých nejvěrnějších a sice Ruda, Nikola, Tonda a Otík, za což jsem jim neskonale vděčná. A nesmím zapomenout na Blanku, maminku mé kolegyně Moniky. Ta mi dokonce někdy i vaří.
S Monikou Absolonovou vás mimochodem pojí přátelství už od dob slavného muzikálu Drákula.
Byla to super doba, hráli jsme sedmkrát denně a byli jsme taková velká rodina, vše jsme řešili, ale i slavili společně. Je to už sedmadvacet let, co tohle muzikálové veledílo vtrhlo na scénu. A stejně tak dlouho v něm „s malými přestávkami“ coby Nymfa zpívám. Vystřídala se v něm celá plejáda umělců, ale my tři Nymfy jsme nesmrtelné. (smích) Od začátku fungujeme stále ve stejném obsazení. Já konkrétně jsem tuto roli hrála více než tisíckrát.
Jaký vztah máte s rodinou a se sourozenci?
Rodiče bohužel už zemřeli. Tatínek odešel, když jsem byla malá a maminka se sama velmi obětavě starala o nás čtyři děti. Mám dva bratry a sestru. Jeden bratr bohužel loni odešel za rodiči. Přestože tatínek odešel tak brzy, měla jsem krásné dětství. Maminka se snažila, aby nám nic nechybělo, vychovávala nás ke vzájemné lásce, úctě a ke slušnosti. Mám neteře, synovce, ti už mají své děti a téměř všichni se scházíme, slavíme společně narozeniny a různé svátky. Jsem šťastná, že mám takovou rodinu.
Jak vnímáte dnešní dobu velkých zvratů a událostí?
Musím přiznat, že jsem si už párkrát řekla, že jsem vděčná za to, že mi je, kolik mi je. Prožila jsem éru, kdy byla kultura na výsluní. Dnešní doba jí bohužel příliš nepřeje. Pandemie, karantény, ekonomická situace. První, co lidé vyškrtnou ze svého rozpočtu, budou samozřejmě divadla a koncerty, a to není úplně dobře. Duše by neměla strádat, kultura je její potrava. Ale jsem optimista. Věřím, že vše přežijeme a co nás nezabije, to nás posílí. Hlavně, ať není válka. Válka a vraždění lidí je hnus!
