Když se během rozhovoru přestal točit diktafon, pomáhala shánět baterky.
"Nic si z toho nedělejte. Já když jsem dělala rozhovory pro jeden filmový magazín, stalo se mi něco horšího. Pozvala jsem si režiséra Hřebejka a pak jsem ho poprosila, jestli to nemůžeme zrušit, že mám nějakou ,depku‘, a už jsme ten rozhovor nikdy neudělali. Naštěstí to pochopil," vzpomíná Aňa Geislerová.
* Berete někdy malého do práce?
Jo. Byl se mnou i na dabingu, je tichý. Je to lepší pro nás pro oba, že jsme spolu. Ale už je to těžší... Začíná chodit, pořád se musí hlídat. A až jednou řekne, že už se mnou nechce, že už ho to nebaví ani na chvilku, tak ho vláčet nebudu.
* Je hodný?
On je společenské dítě. Když vidí nový lidi a věci, tak je šťastný. Pořád teď kočujeme, nikde nebydlíme. Skoro každou noc spíme někde jinde a jemu to nedělá problém. Naopak, když se probudí někde jinde, tak je moc spokojenej. Kouká, kde to je, a zkoumá. Když se na karlovarském festivalu odpoledne probudil v Becher clubu, byl nadšenej ze světýlek a umělýho krbu.
* Je v tomhle po vás?
Byla jsem hodně zvědavá.
* Kolik jste v Karlových Varech stihli filmů?
S Brunem filmy sledovat nejde, nevzali jsme si nikoho na hlídání, plácali jsme se s ním po městě. Chtěli jsme jít na Čtvrtníčkovo představení Ivánku, je to cinklý. Čtvrtníček to vymyslel tak, že bysme byli v technický lóži, Bruno by spal v šatně a těmi domácími vysílačkami bysme si ho pohlídali. Tak jsme se snažili Bruna unavit, ale vyčerpali jsme se u toho tak, že jsme usnuli s ním.
* Na festival jste jela představit dva nové filmy, ve kterých hrajete, Štěstí a Šílení. Které natáčení vás bavilo víc?
Oba filmy jsou pro mě důležitý. A na oba se strašně těším. Mám pocit, že když dotočím film, tak že jsem vyřízená, že už mi teďka nikdo žádnej film nenabídne. Mám strach, že už jsem si svůj příděl vyčerpala. Když jsem natočila Želary, který měly takovej úspěch, tak jsem si říkala: Teď už je konec, teď už se mnou nikdo nebude chtít točit. Po těhotenství jsem měla taky strach.
* To by přece mělo být naopak. Po úspěchu by se měly nabídky jen hrnout. A taky se to potvrdilo. Natočila jste teď pět filmů.
Vidíte, jaká jsem šikovná. Ale chápu režiséry, kteří si obsazují do filmu nový, neokoukaný herce. Oni chtěj ten svůj příběh natočit čistej, nezatíženej hercovou minulostí a zprávama z jeho soukromí. Myslím, že bych uvažovala stejně. Třeba Dana Morávková bude vždycky ta z Rodinných pout. Teď to bude mít možná s dalšími rolemi těžké.
* Vy se nemusíte bát, v seriálech hrajete výjimečně.
Vidíte, proč mi třeba nikdo nenabídne seriál?
* Třeba se bojí, že byste byla moc drahá nebo že je odmítnete. Vzala byste nějaký?
Nevím. Když běžel seriál Hop nebo trop s Ivanou Chýlkovou, tak mě to bavilo. Bylo vidět, že na tom všichni rádi dělali, aspoň mně se to tak zdálo.
* Vy sledujete české seriály?
Jistě! Za to se nestydím, že jsem třeba náruživým divákem Rodinných pout. Původně jsem byla opovrhovač, ale pozvolna jsem se stala úplně závislou. Na té počáteční nekvalitě, naivitě. Hledím na to, jak je to možné. Tetelím se, jak ty dialogy znějí blbě. Jedna postava třeba řekla větu: Já to taky měla štěstí, před rokem mi umřel manžel, ale už je to v pohodě.
* Hezká replika.
Mailovala jsem si s paní kvůli bateriím do koupelny a napsala jsem jí jen tak na závěr: Máme úterý, přeju vám příjemný večer u Rodinných pout. A ona mi odepsala: Jak to víte, že se dívám, já to tajím. Já jsem jí odpověděla: Nebojte, takových je nás víc. Já se taky dívám a přiznávám se k tomu. Začátek druhé série jsme oplakaly, už to není ono. Něco půvabnýho na tom seriálu bylo.
* Já bych si vás představil spíš v seriálu Redakce.
V Redakci jo? To ne.
* Vždyť máte za sebou novinářskou praxi.
Tam zrovna bych nechtěla. To mi připomíná nějaké německé klišé, je to moc barevný. Rodinný pouta jsou takový neobjevený kýč v české televizní kultuře. To jsem řekla hezky.
* Souvisí vaše nadšení pro seriál Rodinná pouta nějak s tím, že jste teď matka? Dřív jste měla image nespoutané rebelky. Před lety by vám sledovat seriály přišlo asi trapné, ne?
Jediná změna je v tom, že mi nedělá problém se k tomu přiznat. I v dobách našeho největšího bujarého veselí s Táňou Vilhelmovou jsme si ulítávaly na Beverly Hills.
* To sledoval asi celý národ. A většina lidí se u toho smála, podobně třeba jako u filmu Jízda. To byla přece pohodová kulisa pro pařbu někde u kamarádů.
No já to tak mám teď s těmi Pouty, akorát u toho nehulim.
* Vypadáte hodně v pohodě. Štve vás něco?
Třeba gripeny. Za ty stíhačky náš stát utratil miliardy úplně zbytečně. Kdepak asi lítaj. A úplně aktuálně se mi dělá nevolno ze zásahu na CzechTeku, to je policejní stát! To jsou totalitní způsoby.
* Zásah kritizoval i prezident Klaus.
Ale je spousta lidí, kteří ten zásah schvalují. Přitom jde o skandální zásah do lidských práv. Bublan (ministr vnitra -pozn. red.) se nechal slyšet, že se zasáhnout muselo, že by ucpali dálnici. Ovšem nikdy by se tak nestalo, pokud by je vpustili na pozemek, který byl regulérně pronajatý. U nás na chalupě jezdí desítky lidí přes cizí pozemek, ale ještě jsem si nevšimla, že by stát vyslal těžkooděnce, aby ty osychající louky chránil. To by jim asi volební preference nezvedlo... Vadí mi i jiné věci.
* Štve vás, že je český národ poměrně lhostejný?
Docela jo. Měla jsem kdysi sešitek, do kterýho jsem si psala všechny křivdy. Ne, abych se mstila, ale abych si to pamatovala, kdy mi bylo ukřivděno. Ventilovala jsem to, ale teď už si nic nepamatuju.
* Pořád si ho píšete?
Ne, už ne, ani nevím, kde mu je konec. Ale občas mě naštve třeba návštěva finančního úřadu. Platím daně, ze kterých žije nejeden státní zaměstnanec a celá jeho rodina včetně psa. Takže když tam přijdu, tak mně stačí náznak neochoty nebo zpruzelej vrátný a hodně dlouho to rozdejchávám. Ale už se to lepší. Myslím ti lidé.
Byla jsem v Bohnicích
* Návštěva finančního úřadu byla tedy asi dobrou průpravou pro roli psychicky nemocné ženy ve filmu Štěstí režiséra Bohdana Slámy.
Na to jsem byla tři dny v Bohnicích.
* To jste vždycky tak zodpovědná?
Právě že ne. Je tam jasně daná diagnóza: schizofrenie. To nejde střílet od boku, protože jsou lidi, kteří mají třeba tu nemoc v rodině. Proto jsem si nechtěla vymýšlet, zkoušet si vlastní představu o té nemoci, to nelze.
* Strávila jste tři dny v psychiatrické léčebně. Musela jste se z toho dostávat?
Ráno jsem nastoupila v šest, strávila jsem tam den, noc a druhý den v poledne jsem musela pryč. Na chvíli odjet, člověk je v divný tenzi, musela jsem zdrhnout. Bylo to těžký, ale i poetický zároveň. Lidi jsou tam intenzivní až k neuvěření. Je cítit, jak jim ty hlavy brní, jak jim v nich hučí. I personál byl výbornej. To nemůže dělat každej.
* Brali vás pacienti jako kamarádku?
S jednou holkou jsem se tam dost skamarádila, ale těžko říct, jestli si mě pamatuje. Převáželi ji do jinýho ústavu, byla jsem pro ni v tu chvíli asi záchytnej bod, protože to bylo v tu chvíli smutný loučení. Dávala jsem jí nějaký cigarety na cestu. Dost mi pomohla s tou rolí. Můžu to hrát podle ní. Jsme si i docela podobný. Kdybysme šly po ulici, tak by mohla bejt jako moje sestra, byla pihatá, ta moje průvodkyně.
* I vaše druhá role je výjimečná. Ve filmu Šílení Jana Švankmajera hrajete nebezpečnou nymfomanku. Jak vám to šlo?
To nebyl psychologizovaný film, postavy jsou stylizované, není to reálné prostředí ani příběh, je to imaginární příběh... Je to taková nebezpečná osoba, která páchá největší sviňárny, ale cítí se v nich jako největší oběť a věří všemu, co si nalhává. Hrálo se to od srdce. (Smích)
* Máte ráda filmy Jana Švankmajera?
Mám a mám ráda jeho, je to sekáč. Má tak silnou osobnost, že by se o ni dalo opřít. Taky jsem z něj měla respekt, takovej otcovskej.
* Jeho filmy nejsou většinové.
On není většinový člověk.
* Nebude vás mrzet, že nebudou kina plná podobně jako u Želar?
Ne, tak to neberu. Setkání s ním patří mezi ta osudová. Někdy si říkám, že Švankmajerem jsem pokryla celé spektrum českých režisérů. Renče, Svěráka, Gedeona, Slámu. Hřebejkem to korunuju. Masový i klubový záležitosti. Jsem na to pyšná, ale zároveň mám strach, že to skončí a že si už nezahraju... Tak budu mít další děti. (Smích)
* Zase ten strach, který přijde po úspěchu?
Asi tak nějak.
* Nejlepší česká plavkyně Ilona Hlaváčková mi vyprávěla, že si zlatou medaili užije vteřinu a pak se hned začne stresovat, že bude muset zase hned při příštím závodě úspěch obhájit.
Ona má aspoň tu medaili.
* Vy máte zase Českého lva.
Já pro to netočím.
* A pro co?
Když jsem měla noční debatu s kolegou Pavlem Liškou, po dvou pivech, což už je pro mě momentálně moc, měla jsem pocit, že si filmem něco kompenzuju. Ale radši nebudu pátrat co.
* Dojímáte se u svých filmů? Třeba u Želar?
Ne, to je moc čerstvý. Já jsem schopná se dojímat třeba u Jízdy nebo u Requiem, protože tam mám odstup. Tam se dojímám tím, jak jsem byla malinká. Připadá mi to srandovní a někdy dojemný. Jízda má silný příběh. V tý době jsem vůbec nevnímala, o čem všem to je. Říkala jsem si: Ježíš, vždyť já jsem byla v podstatě zneužitá, vždyť já jsem byla úplně blbá. Jak ty malý holky manipulují s chlapama, tomu jsem tehdy vůbec nerozuměla. (Smích) Ale já se nerada dívám na svoje filmy, je dokonce pár filmů, který jsem neviděla vůbec. Nebudu říkat, který to jsou.
* Máte i po narození Bruna stále touhu prosadit se jako herečka v zahraničí?
Dřív jsem měla pocit, že nejsem ambiciózní. Teď si uvědomuju, že jsem byla. Ráda bych tam točila, ale nikam se nehrnu, je mi to teď víc jedno. Pro ty ženský je to chytře vymyšlený, teď už tu nejvyšší hodnotu mám. Doma v postýlce a v posteli. Z ostatních věcí se nezblázním. Když porodila lyžařka Katka Neumannová, tak pak o to víc začala vyhrávat. Aspoň se mi to tak zdálo. Já mám taky pocit, že jsem teď silnější a že mi to pomáhá i v práci.
 Herci Aňa Geislerová a Vladimír Javorský |
 Aňa Geislerová na ruzyňském letišti s plakátem k filmu Želary po návratu z Los Angeles (3.3.2004). |
 Aňa Geislerová po příletu z Los Angeles do Prahy (3.3.2003). |
 Aňa Geislerová přebírá Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli. |
 Herečka Aňa Geislerová letos získala Českého lva pro nejlepší herečku v hlavní roli za film Želary. |
 Aňa Geislerová |
 Aňa Geislerová s malým Brunem |
