Dnes jste uznávanou spisovatelkou, vaše role jsou však pro televizní diváky stále nezapomenutelné. Která je ta nezapomenutelná pro vás?
Určitě ty první, v inscenacích režisérky Věry Jordánové, která mi v patnácti letech dala příležitost na televizní obrazovce. Naplnila moji ideální představu režiséra, imponovala mi laskavostí, elegancí, ryzím charakterem a oddaným přístupem k práci. Celý život je mým blízkým člověkem. Za všechny ostatní role bych snad ještě jmenovala Maryčku v Kamenném řádu nebo postavy z komedií Václava Vorlíčka. Nemohu opomenout ani osudové setkání s Václavem Hudečkem na filmu Sedm pater pro tisíc přání režiséra Podskalského.
Práce, kterou jsem milovala, byla vždy svázána s jedinečnými osobnostmi, ať to byli autoři, režiséři nebo herci. Sebelepší text, bez vkladu zasvěcených tvůrců, zůstává jen nenaplněnými slovy. Samotné začátky pro mne byly omamným zážitkem, ocitla jsem se ve společnosti bohů uměleckého Olympu. Chovali se ke mně kolegiálně, byli shovívaví k mým začátečnickým přestupkům, jejich chvála mě posilovala. Rodily se nádherné projekty. České umění dosahovalo ve světe nejvyšších met. Generace mladých filmových tvůrců Forman, Passer, Juráček, Němec, Jasný, Chytilová, Krumbachová, Vláčil, Radok, Kačer znamenala pro český film slibnou budoucnost. Taková byla šedesátá léta. Když skončila a nastoupila normalizace a nastavila nová pravidla, naděje vzaly za své. Připadala jsem si jako vyhnaná z ráje.
Sanitka (1984)
Byl jednou jeden dům (1974)
Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974)
K vašim vůbec prvním televizním seriálům patřil Byl jednou jeden dům, ve kterém jste účinkovala po boku dnes již nežijících hereckých legend. I když je to dnes neuvěřitelných čtyřicet let, vybaví se vám vzpomínka na někoho z nich?
Na všechny. Byli jsme přece sousedé z jednoho baráku! Těšila jsem se na natáčení, chodila jsem na plac jako domů. Seriál byl skvěle napsaný Oldřichem Daňkem a Janem Otčenáškem, režisér František Filip vedl herce k mimořádným výkonům. Během natáčení jsem stávala v kulisách a pozorovala je. Spojovalo nás vědomí, že jsme součástí jedinečného projektu. Bylo úžasné být při tom.
K herectví vás dle vlastních slov přivedla krása slova. Původně jste chtěla být i scénáristkou. Jak se vám pracovalo při natáčení se slovy, která pro vás psal někdo jiný? Měla jste tendenci přizpůsobovat scénáře vlastnímu vkusu?
Když jako herec pracujete s dobrým textem, přirozeně s ním srůstáte, přijmete ho za svůj, vaše sdělení působí sugestivně a věrohodně. Vážíte si takového daru, nenapadne vás změnit ani slůvko, pokud nejste kverulant nebo cenzor, který ve všem hledá hnidy. V případě, že je text hloupý, falešný a hrubý, nedokážete se s ním ztotožnit, a přesto se mu podvolíte, je to špatné. Jste spolupachatelem blábolu, který poškodí i toho nejlepšího herce a otráví i diváky.
V mých hereckých dobách byla většina scénáristů na slušné řemeslné úrovni, třeba Jaroslav Dietl, to byl takový zručný písmák. Ale bylo pár autorů s obrovským přesahem, třeba Oldřich Daněk, mistr historických témat, nebo Miloš Macourek, kterého považuju za geniálního tvůrce českých komedií. Blaží mě na srdci, že jsem v nich mohla hrát. Tenkrát české filmy a seriály běžely s velkým respektem po celém světě. Vídala jsem je v Japonsku, v Kanadě, ve všech zemích Evropy, byla jsem pyšná, že patřím k národu s tak úžasnou kulturou.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Žena za pultem: Třetí patro: Tajemství proutěného košíku: Taková normální rodinka: Synové a dcery Jakuba skláře: Nejmladší z rodu Hamrů: Rozpaky kuchaře Svatopluka: Malé dějiny jedné rodiny: Velké sedlo: |
Říkáte, že herectví je způsob hypnózy. Kdy jste se vy sama stala zhypnotizovaným divákem?
V dobách mého mládí byly umělecké hostiny na denním pořádku, postarali se o ně mistři, jako byl Zdeněk Štěpánek, František Smolík, Jaroslav Marvan, Karel Höger, Rudolf Hrušínský, Slávka Budínová, Vladimír Ráž, Miloš Kopecký, Jiřina Bohdalová, Vladimír Menšík nebo Jana Brejchová, která pro mě na filmovém plátně znamenala zjevení čisté duše... Z jejich umění léty nic nevyvanulo, stále mě uvádějí v úžas ve starých filmech.
Dnes přežívá pár velkých hereček a herců, bohužel, nedostává se jim možností, ve kterých by mohli zvěčnit své mistrovství. Mladí nadaní adepti, pokud se nedostanou do dobrého divadla, nemají moc příležitostí pro zdravý růst. Slabé předlohy a nekompetentní lidé, kteří rozhodují o jejich uplatnění, na ně mají neblahý vliv. Obrazovka je zrádná, postrádá duch, vtip, šarm i vkus. Zadupává potenciál, kteří do nás vložili geniální předkové.
Váš další seriál Rozpaky kuchaře Svatopluka byl natáčený originálním způsobem, diváci rozhodovali o tom, jak bude příběh pokračovat. Co jste na takové pojetí říkali vy, herci?
Tenhle kouzelný nápad si ČT vypůjčila, původně se pořad s přizváním publika do hry objevil mnohem dřív na světové výstavě v Montrealu. Uváděl ho Miroslav Horníček a vzbudil nadšené ohlasy. Po celou dobu výstavy u našeho pavilonu stály kilometrové fronty, podobně jako v Bruselu v roce 1958. Bývali jsme mistry skvělých nápadů. Seriál o kuchařovi byl jenom pokus zopakovat něco, co se už jednou podařilo. Tak jsme to i brali.
Jedním z vašich posledních televizních seriálů byla Sanitka, který vám stejně jako film Skalpel, prosím připomněl lékařskou profesi, jíž jste kdysi zvažovala jako alternativu k herectví. Jak to tehdy bylo s kostkovaným svetrem, který byl pro vás možná posledním impulsem k tomu, abyste herectví opustila?
Krásná role v krásné předloze je snem každého herce. Splní se jen vzácně. Režisér Jiří Adamec mi po dohodě s autorem Jiřím Hubačem nabídl roli doktorky Houdkové. Nebyl to velký part, ale nabízel možnost vytvoření složitější postavy, než bylo v tehdejší černo- bílé dramaturgii zvykem. Nabídka mě zaujala, požádala jsem pana Hubače, aby ještě trošku rozvinul charakter té podivné ženy, která mě přitahovala svou zoufalou touhou po lásce i chorobnou skepsí. Pan Hubač mi připsal dvanáct obrazů. Byla jsem v sedmém nebi, pozvedl moji roli, získala na významu i na obsahu. Použila jsem při natáčení svůj svetr, který se podobal šachovnici, nebo spíš labyrintu, připadal mi jako „vhodný kostým“ ke složitosti mé postavy. Když byl seriál hotov a předcházela ho dobrá pověst, jedna moje kolegyně sdělila vedení televize, že šachovnice na mém svetru je skrytým symbolem kříže. Uspěla. Všechny „závadné obrazy“ byly vystřiženy a z mojí role zbylo jen torzo. Připadala jsem si jako v Jiráskově Temnu.
Říkáte, že herectví vám bralo svobodu. Co pro vás znamená být svobodná?
Měla jsem na mysli spíš stranickou mašinérii, která tehdy o uměleckých profesích rozhodovala. Bývala jsem svědkem dohadů o obsazování seriálů, který herec či herečka si šanci zaslouží, zda mistr s vroubkem bude vzat na milost, nebo půjde k ledu, podstatné bylo, aby budil dojem, že je správně politicky zařazený. Já jsem byla nezařazená a nepříslušely mi takzvané „sympatické role.“ Dokonce o mně Rudé právo napsalo, že jsem buržoazní zjev, který se nehodí k dělnickému ponku. Zásahy cenzorů do textů ani nechci připomínat, byly to zdrcující amputace zdravého, myslícího organismu. Občas se někomu podařilo vymknout se kontrole a vzniklo cenné dílo, poetické, humorné, autentické... Český film tenkrát ještě měl ohromný pud sebezáchovy. Ale to už jsem sledovala jen jako divák.
Myslím si, že nezávisle na době i systému je herectví kouzelná věc, pokud jste v moci dobrých čarodějů; autora, který umí psát, režiséra, který vede dílo správným směrem, spoluhráčů a spolupracovníků, kteří jsou znalí věci a táhnou za jeden provaz. A především producenta, který pozná velkou látku a dá jí šanci, nedopustí, aby se s ní nedůstojně zacházelo. Umělecké dílo není prádelna špinavého prádla, ani špinavých peněz. A co pro mne znamená být svobodná? Neotročit aroganci a hlouposti. V poctivosti, pravdivosti, profesionalitě a osobitosti spatřuju svobodu ducha i tvorby.
K seriálové tvorbě jste se vrátila o téměř dvacet let později, kdy podle vaší knihy O ztracené lásce vznikl pohádkový seriál. Jaké to pro vás bylo stát na opačné straně kamery?
Velmi náročné a poučné. Uvědomila jsem si, jak složité soukolí je natáčení tak obřího projektu, jak snadno se nepozorností či lhostejností mohou kolečka zadrhnout, jak nebezpečné je, když k němu někdo přistupuje s nekalými úmysly a sleduje spíš osobní zisk. Příprava a realizace trvala léta, modlila jsem se, aby všichni ve zdraví přežili, provázela je radost a zdar. Sledovala jsem denní práce, hlídala jsem podobu díla, aby zůstalo svébytné, celistvé a pochopitelné. Scénář je dům, ve kterém bydlí vaše postavy, žijí a jednají podle určených pravidel. Jakmile někdo svévolně poškodí konstrukci, vnukne postavám jiný charakter a vkládá jim do úst nepatřičná slova, poruší řád, který definuje jejich činy, všechno se zhroutí jako domeček z karet. Po celou dobu natáčení jsem fungovala jako anděl strážný, neměla jsem chvilku klidu, mluvila s herci o charakterech postav, o sdělení, které přinášejí divákům. Jsem neskonale vděčná všem, kteří v seriálu zanechali kus svého umění i duše.
Eva Hudečková
Po téměř desetileté pauze jste si ale k herectví přeci jen odskočila, v roce 1995 jste natočila pohádku Sen o krásné panně. Stýskalo se vám?
To bude asi nějaké nedorozumění. Televize tehdy vysílala moji protidrogovou pohádku O zasněné Žofince, ale nehrála jsem v ní. Pravda je, že začátkem devadesátých let jsem dostávala hodně nabídek, a i když některé byly lákavé, dokonce i ze zahraničí, nevyužila jsem je. Psala jsem tehdy jednu knížku za druhou a závratná volnost autorského psaní mě docela pohltila. Nechtěla jsem se vracet. Ztotožnila jsem se s obdivuhodnými tvůrci minulých časů, přála jsem si, aby generace, která nastoupí po nich, bude s nimi srovnatelná. Ale po údobí hojnosti přicházejí suchá léta... Snad nastanou našemu filmu lepší časy, budou vznikat filmy, jako třeba Horákova Domácí péče, která se velmi podobá tomu nejlepšímu, co naše kinematografie kdysi stvořila.
Letos jste oslavila s manželem Václavem Hudečkem takzvanou rubínovou svatbu, jste spolu 40 let. Co byste mu ráda vzkázala?
Jsme stále spolu, vzkazy si nenecháváme. Po čtyřiceti letech soužití si toho nemusíme moc vykládat, podíváme se na sebe a víme. Přestože rozhodně nejsme mlčenlivá dvojice, probíráme události, které nás potkaly, konfrontujeme zážitky, chystáme nové projekty, nenapadá mě, co jsme si ještě neřekli... Důležité věci je třeba si připomínat. Mám ráda všechna možná vyznání přízně, obdivu, úcty a lásky, je to nejlepší koření života, u svého muže jím rozhodně nešetřím.
Čím momentálně nejvíc žijete?
Přítomností, po boku svého muže. Tam je mi nejlíp. Vracím se k rozepsané knize, toulám se světem. Přijímám s radostí vše dobré, co ke mně přichází, snažím se to zúročit a šířit dál. Ráda se dělím, jsem ze tří dětí. Za odměnu dostávám spoustu úchvatné hudby, která mě nabíjí, když docházejí síly. Miluju blízké bytosti, tu tajemnou přízeň mezi námi, mám pocit, že přišly na svět z mých žeber. Pokud mám nějaké plány, realizuju je s lidmi, kteří jsou poctiví, upřímní, zasvěcení, schopní a velkorysí. S takovými se dílo daří. Je mi blaze v jejich společnosti, vytvářejí životodárné ovzduší.
