Jaká byla vaše reakce, když jste nabídku na hraní v Devadesátkách dostal?
Byl jsem absolutně nadšený, pro mě mladý Kozák představuje první roli takového rozsahu. Nadšení po chvíli vystřídal děs, jelikož ztvárnit postavu, kterou hrál Ondřej Vetchý, znamenalo s mou tehdy prakticky nulovou zkušeností mnoho práce a přípravy. Devadesátky pro mě zároveň byly velkou zkušeností a školou. U dosavadních projektů jsem byl přítomen třeba šest natáčecích dní. Tady jich bylo padesát.
Máte nějaký vztah k původním Případům 1. oddělení?
Samozřejmě jsem je viděl a považuji je za zdaleka nejlepší českou kriminálku za poslední dobu.
Co myslíte, že by dobrému detektivnímu seriálu nemělo chybět? Jak to vy sám s detektivkami máte, jste fanouškem?
Nejsem nějaký vyhraněný fanoušek detektivního žánru, dokonce mám pocit, že se u nás i ve světě detektivek natáčí snad až trochu moc, ale některé mě hodně baví. Naposledy mě dostal americký Mindhunter. Má spíš temnější atmosféru, je velmi realistický, skoro až dokumentární, je tam minimum akčních scén, ale zato divák doopravdy nahlédne do hlavy zločinců i pod povrch policejní práce. Všechny tyhle kvality mají i Devadesátky, a z toho mám velkou radost.
Jak už bylo zmíněno: ztvárňujete postavu, kterou v originálních Případech 1. oddělení hraje Ondřej Vetchý. Nakoukával jste jeho pohyby, gesta a snažil jste se je napodobit?
Ano, koukal jsem se kvůli tomu na Případy i víckrát, trochu jsem si z Ondřeje Vetchého bral. To je asi logické, přestože když jsem se ho ptal, jak to hrát, odpověděl mi, ať to hlavně nehraju jako on. Snažil jsem se to tedy nějak vybalancovat tak, aby tam bylo hodně ze mě, ale i z té původní postavy.
Ondřej Vetchý v epizodě Slepý svědek ze seriálu Případy 1. oddělení (2016)
Když si vezmete mladého poručíka Tomáše Kozáka a majora Tomáše Kozáka tak, jak ho diváci znají z Případů 1. oddělení, je tam nějaká charakterová proměna? V čem je mladší Tomáš Kozák jiný a co mu naopak zůstalo?
„Můj“ Tomáš Kozák je v jiné životní situaci, doma má milující ženu a malou dcerku Majdu. Zároveň na vraždách teprve začíná, často si neví rady, snaží se dělat správná rozhodnutí, ale ne vždy se mu to daří, jak v práci, tak v osobním životě. V práci se někdy snaží tak moc, že je to až trapné, doma se bohužel nesnaží skoro vůbec. Přesto je to rozhodně správný chlap, ale ještě ne takový borec jako v Případech 1. oddělení.
Nevíte, jestli už Ondřej Vetchý Devadesátky viděl, a neznáte případně jeho reakci?
Myslím, že už to viděl, ale žádnou zpětnou vazbu od něj zatím nemám. Samozřejmě jsem na ni ale zvědavý, stejně jako na další ohlasy. Doufám, že budou kladné. Já zatím viděl první díly a moc se mi líbily.
Čím myslíte, že si seriál diváky získá?
Určitě vším, co mají rádi na Případech, kvalitním scénářem, filmařinou i obsazením a hlavně tím, že si na nic nehraje. Nekopíruje zahraniční vzory, je autentický a svůj. Plus má oproti Případům snad ještě něco navíc, atmosféru devadesátých let, která je překvapivě temná.
Kryštof Bartoš a Martin Finger v seriálu Devadesátky (2022)
Seriál se odehrává na základě reálných kauz, studoval jste je nějak?
Ano, snažil jsem se načíst všechno, co bylo dostupné, největší studnici informací však představuje pan Mareš.
Která z kauz vás nejvíce zaujala?
Všechny ty případy jsou zajímavé, z dnešního pohledu až bizarní, a nejbizarnější ze všech, podle mě, je postavička Ivana Jonáka. Je to k pláči i k smíchu.
Bylo potřeba sehnat kvalitní vlasy, říká maskér o Jonákovi z Devadesátek |
Zmiňoval jste, že je vám blízká devadesátková estetika a už před natáčením jste měl k tehdejší módě blízko. Změnil naopak seriál v něčem vaše vnímání této doby?
Rozhodně ano. Mnohem víc jsem si uvědomil, že to nebyla jen euforie ze svobody, Havel a Rolling Stones na Strahově. Seriál zobrazuje temnější stránky té doby. Devadesátá léta v postkomunistických zemích mi teď něčím připomínají americký Divoký západ, taky to tu byla „země neomezených možností“, ale ne v úplně dobrém slova smyslu.
Před DAMU jste studoval psychologii, co vás k tomu vedlo? A myslíte si, že to má vliv na to, jak hrajete? Vciťujete se díky studiu lépe do postavy?
Po pravdě řečeno, psychologii jsem studoval jen dva semestry a nemám pocit, že by mě to nějak zvlášť ovlivnilo jako herce. Myslím si, že vzdělání hercům sluší, ale musím přiznat, že já osobně jsem se o lidech a jejich chování dozvěděl mnohem víc od lidí než z učebnic. Třeba když jsem pak pracoval jako dělník v hamburském přístavu. Takže studium psychologie sice asi v životopisu vypadá dobře, ale reálný dopad tolik nemá. Na DAMU vám pedagogové řeknou, že herectví je nakonec hlavně pudová záležitost, při které se musí přemýšlet, ale nemá se „přemyslet“. S tím souhlasím.
