* ROZHOVOR
Profesor NORMAN SART ORIUS patří do té kategorie lidí, jejichž život neřídí už kalendář rozdělený na dny, ale minutová ručička. Mnozí kolem něj si nejsou příliš jisti tím, kde se vlastně narodil, jaký má v kapse pas a kdo je zrovna teď jeho hlavním zaměstnavatelem. Chorvatský původ, švýcarská adresa, šest řečí... Globální člověk, chtělo by se říct. A dodat: globální psychiatr. Neboť právě na tomto poli se tento nenápadný štíhlý muž proslavil. Ne snad tím, že by objevil neznámé nemoci, odhalil netušené mechanismy či vymyslel převratné terapie. Jeho cena spočívá spíš ve schopnosti podívat se na duševní zdraví odkudsi z výšky, pohledem neomezeným zdmi jedné psychiatrické ordinace či kliniky nebo hranicemi jednoho státu, pak pojmenovat problémy a navrhnout cesty, které by lidem ubraly na trápení.
* Mnozí lékaři považují za nejpozoruhodnější přínos psychiatrii 20. století moderní léky. Vy také?
Psychofarmaka představují sice velkou pomoc, ale pro mě je důležitější ona úžasná změna ducha tohoto oboru. Psychiatrie se totiž konečně vrátila do běžné praxe. Dobrali jsme se poznání, že většina pacientů patří se svými potížemi do péče praktického lékaře, ne do ústavů. Tam jsme naopak zotvírali dveře, z nichž po staletí nebylo úniku. Neméně zásadní je podle mě i poznání, že nejen schizofrenie je duševní nemoc a že pomáhat je třeba jak samotným pacientům, tak i rodinám, které o ně pečují.
* V čem prohráváme?
Nepodařilo se ještě odstranit stigma, které s sebou duševní nemoci nesou. V ětší bariéru v současné psychiatrii opravdu nevidím. Ostatně, proto k hlavním projektům Světové psychiatrické asociace patří program proti stigmatizaci, na němž se podílí Německo, Rakousko, Španělsko, Řecko a Itálie. Při jeho vytváření jsme postupovali zcela opačně než obvykle: nejdříve jsme se sešli s mnoha pacienty a jejich rodinami a zajímali se o to, co oni sami pociťují jako stigma, co jim vlastně nejvíc vadí. Teprve pak jsme usedli k plánům.
* Proč je se stigmatem tak těžké zatočit i v zemích, které si říkají civilizované?
Městský život nám nějak ubírá na toleranci. Staráme se spíš o to, jak si najít a udržet práci, než o to, jak se cítí ten, kdo žije vedle nás. Současná společnost měří všechno efektivitou. Pro ty, kteří jsou jakkoli chronicky nemocní nebo mají tak křehkou psychiku, že se o sebe nedokáží sami postarat, je však toto ekonomické hledisko tragédií. Kdo jen trochu pomaleji čte, ten se nutně na letišti ztratí, má-li potíže se psaním, nedokáže vyplnit žádost o sociální dávky...
* I to jistě vysvětluje, proč duševních potíží, a tedy i psychiatrických pacientů, přibývá. Nesneseme ale také méně ve srovnání s našimi předky? Nejsme příliš rozmazlení, moc "cimprlich"?
Ano, jsme daleko méně připraveni trpět. A zároveň od života očekáváme snad až příliš: krásu, zdraví, dlouhověkost, bohatství, štěstí... to všechno se nám slibuje. Dokonce i to, že díky moderním lékům a dalšímu lékařskému pokroku budou všechny nemoci vyléčitelné. Jenže nebudou. Jistě, umíme léčit dříve neléčitelné, ale úplného zdraví se nedočkáme nikdy. Když se kdysi člověk necítil dobře, šel buď za knězem, na akupunkturu, k bylinkářce, někteří se dokonce vydali i k doktorovi. Ovšem teď je to jiné. Teď každý běhá od jednoho specialisty k druhému, absolvuje desítky vyšetření a nakonec je rozčarován, když se všech potíží beze zbytku stejně nezbaví.
* Psychiatři mluví o tom, že některé duševní nemoci mají díky lékařským pokrokům novou image. Co si pod tím mají laici představit?
Třeba to, že řekne-li se dnes schizofrenie, většině lidí se vybaví nemoc, nikoli šílenství. Podstatně se změnily i příznaky některých nemocí. Kupříkladu nejextrémnější formy psychóz, jako je katatonie, při níž pacienti buď ztuhli v bizarních polohách, nebo dělali grimasy či se hodiny stereotypně kývali ze strany na stranu, jsou už dneska velmi vzácné.
* Tu a tam člověku připadá, jako by se nějaká nemoc vyrojila na přání farmaceutických firem. Jen co se začne víc diskutovat o sexuálních dysfunkcích, už je tu viagra, média začnou ve velkém propírat depresi, a objeví se prozac...
No, copak někdo před vynálezem telefonu tušil, že ho budeme tolik potřebovat? Samozřejmě, reklamní kampaně jsou mnohdy i na můj vkus až příliš nátlakové, ale každý průmysl je hlučný - a léky jsou výrobek jako každý jiný, žádná charita. Mnohé jsou opravdu skvělé a měly by být proto dosažitelné co největšímu počtu pacientů. Navzdory farmaceutickému pokroku ale všechny
nemoci stejně nedokážeme přeprat, s některými se prostě musíme naučit žít.
* Budeme tu déle, naše srdce, klouby, ledviny se tudíž logicky opotřebují víc. Hrozí to i naší duši?
Angličané mají dobré úsloví: Use it or lose it. Dalo by se to přeložit jako 'co nepoužíváš, o to přijdeš'. Kdo špatně chodí, ten obvykle nejde často do divadla, protože to je moc daleko, do metra vedou schody, v hledišti není možné protáhnout si kolena... Nejde-li ale aspoň občas, ztratí už i poslední zbytek kondice a nohy mu přestanou sloužit docela. Samozřejmě nemá smysl cvičit věčně jak o závod, ale je třeba si pohlídat, abych zůstal mobilní a mohl tedy dál aktivně žít. A naprosto stejné je to i s naším mozkem: i ten bychom měli trénovat, nechceme-li, aby příliš rychle zlenivěl. Koneckonců dneska už většina z nás prožije v důchodovém věku na rozdíl od poměrně nedávné minulosti kolem dvaceti let, a tak to stojí za to. V ezměte si, že mnozí dnešní sedmdesátníci jsou ve stejné duševní kondici jako leckteří pětapadesátníci. Co se ovšem bohužel ještě nezměnilo tak rychle jako průměrný věk, je sociální očekávání, které od stáří máme. Ještě pořád se na sedmdesátníka, který se znovu ožení nebo nechodí v obligátní šedi či černi, ale v extravagantnějším oblečení, koukáme jako na podivína. Měl by nejspíš taky méně zpívat, méně se radovat...
* Ocitl jste se někdy v situaci, kdy jste uvažoval, zda nezajít za psychiatrem?
Zatím ještě naštěstí ne, ale věřte, že bych rozhodně moc neváhal. Má-li člověk potíže s dýcháním, má jít za pneumologem, když ho bolí zuby, jde za stomatologem, tak proč by s duševními potížemi neměl jít za psychiatrem?
Autorka je redaktorkou časopisu Marianne
***
Kdo je Norman Sartorius
* narodil se v Chorvatsku: v Záhřebu vystudoval medicínu a poté psychologii; jako psychiatr působil na klinice, přednášel, věnoval se výzkumu
* v roce 1967 začal pracovat pro Světovou zdravotnickou organizaci, nejdříve jako konzultant v Asii, později jako epidemiolog a vedoucí řady mezinárodních studií, v letech 1977 až 1993 jako ředitel divize duševního zdraví
* v letech 1993 až 1999 byl prezidentem prestižní Světové psychiatrické asociace (WPA)
* od loňska je prezidentem Asociace evropských psychiatrů (AEP)
* přednáší na předních světových univerzitách (je například externím profesorem slavné Lékařské fakulty Univerzity Johna Hopkinse v americkém Baltimoru)
* je členem mnoha psychiatrických a vědeckých společností a majitelem čestných doktorátů řady univerzit
Profesor NORMAN SART ORIUS patří do té kategorie lidí, jejichž život neřídí už kalendář rozdělený na dny, ale minutová ručička. Mnozí kolem něj si nejsou příliš jisti tím, kde se vlastně narodil, jaký má v kapse pas a kdo je zrovna teď jeho hlavním zaměstnavatelem. Chorvatský původ, švýcarská adresa, šest řečí... Globální člověk, chtělo by se říct. A dodat: globální psychiatr. Neboť právě na tomto poli se tento nenápadný štíhlý muž proslavil. Ne snad tím, že by objevil neznámé nemoci, odhalil netušené mechanismy či vymyslel převratné terapie. Jeho cena spočívá spíš ve schopnosti podívat se na duševní zdraví odkudsi z výšky, pohledem neomezeným zdmi jedné psychiatrické ordinace či kliniky nebo hranicemi jednoho státu, pak pojmenovat problémy a navrhnout cesty, které by lidem ubraly na trápení.
* Mnozí lékaři považují za nejpozoruhodnější přínos psychiatrii 20. století moderní léky. Vy také?
Psychofarmaka představují sice velkou pomoc, ale pro mě je důležitější ona úžasná změna ducha tohoto oboru. Psychiatrie se totiž konečně vrátila do běžné praxe. Dobrali jsme se poznání, že většina pacientů patří se svými potížemi do péče praktického lékaře, ne do ústavů. Tam jsme naopak zotvírali dveře, z nichž po staletí nebylo úniku. Neméně zásadní je podle mě i poznání, že nejen schizofrenie je duševní nemoc a že pomáhat je třeba jak samotným pacientům, tak i rodinám, které o ně pečují.
* V čem prohráváme?
Nepodařilo se ještě odstranit stigma, které s sebou duševní nemoci nesou. V ětší bariéru v současné psychiatrii opravdu nevidím. Ostatně, proto k hlavním projektům Světové psychiatrické asociace patří program proti stigmatizaci, na němž se podílí Německo, Rakousko, Španělsko, Řecko a Itálie. Při jeho vytváření jsme postupovali zcela opačně než obvykle: nejdříve jsme se sešli s mnoha pacienty a jejich rodinami a zajímali se o to, co oni sami pociťují jako stigma, co jim vlastně nejvíc vadí. Teprve pak jsme usedli k plánům.
* Proč je se stigmatem tak těžké zatočit i v zemích, které si říkají civilizované?
Městský život nám nějak ubírá na toleranci. Staráme se spíš o to, jak si najít a udržet práci, než o to, jak se cítí ten, kdo žije vedle nás. Současná společnost měří všechno efektivitou. Pro ty, kteří jsou jakkoli chronicky nemocní nebo mají tak křehkou psychiku, že se o sebe nedokáží sami postarat, je však toto ekonomické hledisko tragédií. Kdo jen trochu pomaleji čte, ten se nutně na letišti ztratí, má-li potíže se psaním, nedokáže vyplnit žádost o sociální dávky...
* I to jistě vysvětluje, proč duševních potíží, a tedy i psychiatrických pacientů, přibývá. Nesneseme ale také méně ve srovnání s našimi předky? Nejsme příliš rozmazlení, moc "cimprlich"?
Ano, jsme daleko méně připraveni trpět. A zároveň od života očekáváme snad až příliš: krásu, zdraví, dlouhověkost, bohatství, štěstí... to všechno se nám slibuje. Dokonce i to, že díky moderním lékům a dalšímu lékařskému pokroku budou všechny nemoci vyléčitelné. Jenže nebudou. Jistě, umíme léčit dříve neléčitelné, ale úplného zdraví se nedočkáme nikdy. Když se kdysi člověk necítil dobře, šel buď za knězem, na akupunkturu, k bylinkářce, někteří se dokonce vydali i k doktorovi. Ovšem teď je to jiné. Teď každý běhá od jednoho specialisty k druhému, absolvuje desítky vyšetření a nakonec je rozčarován, když se všech potíží beze zbytku stejně nezbaví.
* Psychiatři mluví o tom, že některé duševní nemoci mají díky lékařským pokrokům novou image. Co si pod tím mají laici představit?
Třeba to, že řekne-li se dnes schizofrenie, většině lidí se vybaví nemoc, nikoli šílenství. Podstatně se změnily i příznaky některých nemocí. Kupříkladu nejextrémnější formy psychóz, jako je katatonie, při níž pacienti buď ztuhli v bizarních polohách, nebo dělali grimasy či se hodiny stereotypně kývali ze strany na stranu, jsou už dneska velmi vzácné.
* Tu a tam člověku připadá, jako by se nějaká nemoc vyrojila na přání farmaceutických firem. Jen co se začne víc diskutovat o sexuálních dysfunkcích, už je tu viagra, média začnou ve velkém propírat depresi, a objeví se prozac...
No, copak někdo před vynálezem telefonu tušil, že ho budeme tolik potřebovat? Samozřejmě, reklamní kampaně jsou mnohdy i na můj vkus až příliš nátlakové, ale každý průmysl je hlučný - a léky jsou výrobek jako každý jiný, žádná charita. Mnohé jsou opravdu skvělé a měly by být proto dosažitelné co největšímu počtu pacientů. Navzdory farmaceutickému pokroku ale všechny
nemoci stejně nedokážeme přeprat, s některými se prostě musíme naučit žít.
* Budeme tu déle, naše srdce, klouby, ledviny se tudíž logicky opotřebují víc. Hrozí to i naší duši?
Angličané mají dobré úsloví: Use it or lose it. Dalo by se to přeložit jako 'co nepoužíváš, o to přijdeš'. Kdo špatně chodí, ten obvykle nejde často do divadla, protože to je moc daleko, do metra vedou schody, v hledišti není možné protáhnout si kolena... Nejde-li ale aspoň občas, ztratí už i poslední zbytek kondice a nohy mu přestanou sloužit docela. Samozřejmě nemá smysl cvičit věčně jak o závod, ale je třeba si pohlídat, abych zůstal mobilní a mohl tedy dál aktivně žít. A naprosto stejné je to i s naším mozkem: i ten bychom měli trénovat, nechceme-li, aby příliš rychle zlenivěl. Koneckonců dneska už většina z nás prožije v důchodovém věku na rozdíl od poměrně nedávné minulosti kolem dvaceti let, a tak to stojí za to. V ezměte si, že mnozí dnešní sedmdesátníci jsou ve stejné duševní kondici jako leckteří pětapadesátníci. Co se ovšem bohužel ještě nezměnilo tak rychle jako průměrný věk, je sociální očekávání, které od stáří máme. Ještě pořád se na sedmdesátníka, který se znovu ožení nebo nechodí v obligátní šedi či černi, ale v extravagantnějším oblečení, koukáme jako na podivína. Měl by nejspíš taky méně zpívat, méně se radovat...
* Ocitl jste se někdy v situaci, kdy jste uvažoval, zda nezajít za psychiatrem?
Zatím ještě naštěstí ne, ale věřte, že bych rozhodně moc neváhal. Má-li člověk potíže s dýcháním, má jít za pneumologem, když ho bolí zuby, jde za stomatologem, tak proč by s duševními potížemi neměl jít za psychiatrem?
Autorka je redaktorkou časopisu Marianne
***
Kdo je Norman Sartorius
* narodil se v Chorvatsku: v Záhřebu vystudoval medicínu a poté psychologii; jako psychiatr působil na klinice, přednášel, věnoval se výzkumu
* v roce 1967 začal pracovat pro Světovou zdravotnickou organizaci, nejdříve jako konzultant v Asii, později jako epidemiolog a vedoucí řady mezinárodních studií, v letech 1977 až 1993 jako ředitel divize duševního zdraví
* v letech 1993 až 1999 byl prezidentem prestižní Světové psychiatrické asociace (WPA)
* od loňska je prezidentem Asociace evropských psychiatrů (AEP)
* přednáší na předních světových univerzitách (je například externím profesorem slavné Lékařské fakulty Univerzity Johna Hopkinse v americkém Baltimoru)
* je členem mnoha psychiatrických a vědeckých společností a majitelem čestných doktorátů řady univerzit
