Dospěli jsme k závěru, že nejlepší bude dolovat z lidí peníze prostřednictvím televize,pořadem, do kterého by je posílali," popisuje narození Dobročinné akademie Paraple.
* V rozhovoru pro MF DNES jste před časem přiznal, že zpočátku jste také odvracel oči, abyste toto lidské neštěstí viděl co nejméně. Nyní pomáháte. Čím to?
Já si těch lidí nesmírně vážím. Nejdřív to byl ale soucit, nyní tam převažuje obdiv k tomu, že nefňukají a dokáží si dělat legraci jako my.
* Uvažujete někdy nad tím, jak byste se v podobném případě zachoval vy?
Kolikrát jsem si to zkoušel představit, poněvadž jsem měl už v životě mnoho pádů - spadl jsem ze žebříku na hřbitově,ale naštěstí do té uličky mezi hroby. Stačilo málo a mohl jsem být vozíčkář. Nebo jsem měl autohavárii, čelní střet. Tehdy mě zachránily pásy. Takže si to zkouším představit. Ale upřímně vám řeknu, že se obávám, že bych neobstál jako ti vozíčkáři, které znám. Mě totiž zdrbnou mnohem menší maléry.
* V čem jsou lidé na vozíku jiní než ostatní?
Řekl bych, že jsou to lidé po bitvě. A když se s nimi setkáte, tak zapomenete na to, že než oni do té společnosti přijeli, ne přišli, tak podstoupili spoustu práce,aby to tělo vůbec dostali na vozíček, do auta. A vy na nich vůbec nepoznáte, co oni po tom probuzení absolvovali. Ti čerství invalidé se možná ještě probouzejí s překvapením a zaskočeni, že jsou invalidní. A to je pocit, který my zdraví neznáme.
* Myslíte si, že díky takovým akcím, jako je například Dobročinná akademie,se naše společnost dostane na úroveň, kdy i ostatní lidé přestanou odvracet oči a stydět se komunikovat s paraplegiky?
Ono to nepůjde najednou, ale už to, že připomínáme, že máme spoluobčany na vozíku a že každoročně dvě stě nových přibude buď skokem do vody, na lyžích nebo karambolem v autě něco znamená. Lidé si snad uvědomují, že se jim to může stát také.
* Mohou tito lidé,když chybí bezbariérové vstupy do bytů, metra, obchodů a dalších institucí, být samostatní?
Ještě je před námi spousta práce a důležité je,aby se nedělala formálně, ale aby lidé u ní také mysleli. Nám se třeba stalo, že jsme jeli s divadlem na zájezd. Protože jel i Honza Kašpar, tak jsme chtěli bezbariérový hotel. Dostali jsme nově přestavěný hotel, kde skutečně měli výtah pro vozíčkáře, ale Honza se tam s vozíkem nevešel, výtah nešel zavřít. A taková bezbariérovost je nanic.
* Zatímco vy se snažíte pomoci, jiní zůstávají k tomuto tématu chladní! Jak to na vás působí?
Těžko soudit, vždy byli lidé, kteří byli schopni soucitu a vcítění se do jiných. A vždy také byli lidé, kteří mysleli jen na sebe. Podle mě by mělo být samozřejmostí, aby měl každý vozíčkář svého asistenta. Mohli by ho dělat třeba ti kluci, kteří vykonávají náhradní vojenskou službu. Někteří vozíčkáři mají štěstí, že se do nich zamiluje rehabilitační sestra. A není nad lásku. Těmto lidem je pak hej. A ti, do kterých se nezamiluje sestra ani bratr, ti jsou na tom hůř.
* Nemáte strach, že lidé přestanou charitě pomáhat?
Letos jsem z toho strach měl, proto jsem také hned v úvodu dobročinné akademie řekl, že jsou omluveni nezaměstnaní a ti, co sice zaměstnaní jsou, ale nedostávají za svou práci mzdu. Peněz ubývá a já jsem se strachoval, že takový divák, který se na mě bude dívat, jak mámím z lidí peníze,si řekne: Človíčku, kde žiješ? Vždyť já mám co dělat, abych zaplatil nájemné a koupil dětem chleba. Naštěstí to tak nedopadlo.
* V rozhovoru pro MF DNES jste před časem přiznal, že zpočátku jste také odvracel oči, abyste toto lidské neštěstí viděl co nejméně. Nyní pomáháte. Čím to?
Já si těch lidí nesmírně vážím. Nejdřív to byl ale soucit, nyní tam převažuje obdiv k tomu, že nefňukají a dokáží si dělat legraci jako my.
* Uvažujete někdy nad tím, jak byste se v podobném případě zachoval vy?
Kolikrát jsem si to zkoušel představit, poněvadž jsem měl už v životě mnoho pádů - spadl jsem ze žebříku na hřbitově,ale naštěstí do té uličky mezi hroby. Stačilo málo a mohl jsem být vozíčkář. Nebo jsem měl autohavárii, čelní střet. Tehdy mě zachránily pásy. Takže si to zkouším představit. Ale upřímně vám řeknu, že se obávám, že bych neobstál jako ti vozíčkáři, které znám. Mě totiž zdrbnou mnohem menší maléry.
* V čem jsou lidé na vozíku jiní než ostatní?
Řekl bych, že jsou to lidé po bitvě. A když se s nimi setkáte, tak zapomenete na to, že než oni do té společnosti přijeli, ne přišli, tak podstoupili spoustu práce,aby to tělo vůbec dostali na vozíček, do auta. A vy na nich vůbec nepoznáte, co oni po tom probuzení absolvovali. Ti čerství invalidé se možná ještě probouzejí s překvapením a zaskočeni, že jsou invalidní. A to je pocit, který my zdraví neznáme.
* Myslíte si, že díky takovým akcím, jako je například Dobročinná akademie,se naše společnost dostane na úroveň, kdy i ostatní lidé přestanou odvracet oči a stydět se komunikovat s paraplegiky?
Ono to nepůjde najednou, ale už to, že připomínáme, že máme spoluobčany na vozíku a že každoročně dvě stě nových přibude buď skokem do vody, na lyžích nebo karambolem v autě něco znamená. Lidé si snad uvědomují, že se jim to může stát také.
* Mohou tito lidé,když chybí bezbariérové vstupy do bytů, metra, obchodů a dalších institucí, být samostatní?
Ještě je před námi spousta práce a důležité je,aby se nedělala formálně, ale aby lidé u ní také mysleli. Nám se třeba stalo, že jsme jeli s divadlem na zájezd. Protože jel i Honza Kašpar, tak jsme chtěli bezbariérový hotel. Dostali jsme nově přestavěný hotel, kde skutečně měli výtah pro vozíčkáře, ale Honza se tam s vozíkem nevešel, výtah nešel zavřít. A taková bezbariérovost je nanic.
* Zatímco vy se snažíte pomoci, jiní zůstávají k tomuto tématu chladní! Jak to na vás působí?
Těžko soudit, vždy byli lidé, kteří byli schopni soucitu a vcítění se do jiných. A vždy také byli lidé, kteří mysleli jen na sebe. Podle mě by mělo být samozřejmostí, aby měl každý vozíčkář svého asistenta. Mohli by ho dělat třeba ti kluci, kteří vykonávají náhradní vojenskou službu. Někteří vozíčkáři mají štěstí, že se do nich zamiluje rehabilitační sestra. A není nad lásku. Těmto lidem je pak hej. A ti, do kterých se nezamiluje sestra ani bratr, ti jsou na tom hůř.
* Nemáte strach, že lidé přestanou charitě pomáhat?
Letos jsem z toho strach měl, proto jsem také hned v úvodu dobročinné akademie řekl, že jsou omluveni nezaměstnaní a ti, co sice zaměstnaní jsou, ale nedostávají za svou práci mzdu. Peněz ubývá a já jsem se strachoval, že takový divák, který se na mě bude dívat, jak mámím z lidí peníze,si řekne: Človíčku, kde žiješ? Vždyť já mám co dělat, abych zaplatil nájemné a koupil dětem chleba. Naštěstí to tak nedopadlo.
 Vozíčkáři si dokáží dělat legraci jako my, tvrdí Svěrák. |
