Čarodějnice se chystají na sabat

Tradice pálení čarodějnic - zapalování ohňů - v poslední dubnovou noc je pravděpodobně odvozena z jednoho z nejvýznačnějších keltských svátků Beltine. Význam tohoto slova - "zářící oheň" - napovídá, že již staří Keltové zapalovali koncem dubna dřevěné hranice, což jim mělo zajistit plodnost a bohatou úrodu. S čarodějnicemi to však nemělo nic společného. V poslední dubnový den se Keltové loučili se zimou a vítali jaro.

Noc z 30. dubna na 1. května se v Čechách nazývá též filipojakubská. Ačkoli svátek svatého Filipa a Jakuba připadá až na 3. května. Někteří historikové mají pro to vysvětlení: Svátek Filipa a Jakuba byl na 3. května přesunut až v nové době. Po staletí se slavíval 1. května a v předchozí noc se na návrších pálily ohně. Není vyloučeno, že památka apoštolů Filipa a Jakuba byla kdysi ustavena na 1. května proto, aby mocní světci chránili tento den před temnotou pohanských obřadů a také proto, aby pohanskou slavnost nenásilně nahradil křesťanský svátek.

Naproti tomu naši pověrčiví, poněvadž ještě nepříliš vzdělaní předkové, přesvědčení, že žena má k ďáblu daleko blíž než muž, hledali čarodějnice všude. A nacházeli. Byly to vždy ženy výjimečné, někdy projevující jen znalosti účinků bylin a dalších přírodních látek, někdy zase určité schopnosti senzibilek, jindy duševně nemocné, často však prostě jen příliš krásné, příliš ošklivé nebo příliš chytré.

Čarodějnice byly ovšem také stvořeními družné povahy a rády si o svých zlých skutcích poklábosily. Proto se čas od času shromažďovaly na pustých místech a tam konaly takzvané sabaty. Nejvhodnějším datem pro toto povyražení byla právě noc z 30. dubna.

V Německu je poslední dubnová noc známá jako noc Valpuržina, zpopularizovaná díky Faustovi Johanna Wolfganga Goetha. Ten ve svém díle popisuje slet čarodějnic na Blocksberku, kde prý tyto ženy provozují reje ve spolku se ďáblem. Pojmenování se tomuto dni v Německu dostalo od abatyše Valpurgy (zemřela roku 778), jejíž památka se světí 1. května a která proslula jako ochránkyně před kouzly a čarodějnictvím.

Právě vlivem křesťanství se v Evropě posunul prvotní význam starého pohanského zvyku zapalování ohňů 30. dubna od vítání jara k pálení čarodějnic. Lidé nabyli přesvědčení, že v oné tajemné noci plné kouzel a čarovné moci se slétají čarodějnice na kopcích a křižovatkách cest, aby společně vypracovaly strategii, jak rozmnožit strasti a bolesti lidské i zvířecí. Poté se čarodějnice rozlétají po okolí a páchají zlé skutky.

Proto je úkolem každé správné hospodyně, aby byla na čarodějnickou noc připravena a ochránila tak nejen sebe a své blízké, ale také dům, dobytek i hospodářství. Dveře domu se označovaly křížem a dům se kropil svěcenou vodou. Řezanka nasypaná před prahy chlévů, nakladené drny a trní měly zabránit vstupu nečistých sil. Muži práskali bičem a stříleli, aby zhatili čarodějnicím jejich nekalé plány. Zároveň se dbalo na to, aby z domu nikdo neodnesl nějaký předmět, neboť by do něj mohla být infiltrována temná magická moc.

Přípravou vater byla pověřována mládež, neboť ta byla sama ještě "čistá", a zlé síly nad ní proto neměly neblahou moc. Po zapálení hranice začalo všeobecné veselí, zapalovala se košťata a běhalo se s nimi kolem hranice. Věřilo se, že přeskočí-li dívka s chlapcem oheň, brzy se vezmou.

Stovky čarodějnic a čarodějníků se sešly na hipodromu v Mostě. Převahu měli studenti z řad mosteckých škol, kteří plnili úkoly speciálních čarodějnických soutěží. K vidění byly i mažotetky, baletky a čarodějnický aerobic. Večer byla vyhodnocena nejkrásnější maska.