Králíkárny. Termitiště. Krabice. Betonová monstra. To jsou asi nejčastější nadávky na panelové domy. Zkuste si tenhle evergreen zanotovat a myslet na ty, kteří tam bydlí. Králíci? Termiti? Morčata? Vždyť v přízemí bydlí univerzitní profesor, nad ním politik, vedle tramvajáka učitel, v pátém patře sousedí váš kamarád s hercem, zatímco v desátém podlaží se přátelí truhlář s lékařem a s fotbalistou. Většina těch "panelových lidí" se necítí být nešťastná. Anebo cítí?
Marie Tomsová, moderátorka /v paneláku žije 10 let/
V paneláku jsem prožila krásné období a nestydím se, že v něm bydlím dodnes. Když jsme se rozhodli vyměnit byt v centru Prahy - v Mikulandské ulici, byl prvnímu synovi rok a druhý se měl narodit. Hledali jsme bydlení v zeleni. Představovala jsem si činžovní vilu s výhledem na Prahu a zahradou. Nakonec z toho bylo 3+1 v kobyliském paneláku. Přestavěli jsme umakartové jádro a zasklili lodžii. Když tam ráno snídáme, máme hezčí výhled na Prahu než by možná byl z té vily. Jezdíme na kolech, běžkujeme v okolí, se sousedkami jsem chodila cvičit. Nejdříve jsem je všechny vytopila, než jsem pochopila zákonitosti panelové koupelny, ale - alespoň jsme se rychle seznámily.
Jiří Grygar, vědec, astrofyzik /v paneláku 18 let/
Jsem v podstatě spokojen, na změnu bych neměl ani energii, ani prostředky. Poprvé v životě bydlím komfortně na okraji velkoměsta a mám doma miniaturní vlastní pracovnu. Nemám tady přátele; oceňuji relativní anonymitu bydlení. Brzy po našem nastěhovaní zazvonila sousedka, že jí rušíme obraz na televizoru. Jelikož jsme neměli kromě žárovky zapnutý žádný spotřebič, snažil jsem se jí vysvětlit, že to rušení nemůže pocházet od nás. Stála na svém. Dělám to prý já tím, že pozoruji dalekohledem z balkonu. Marně jsem vysvětloval, že i kdybych pozoroval, tak můj dalekohled nemá žádné elektronické součásti. Neuvěřila. Celý panelák za chvíli věděl, ze zlotřilý hvězdář svými čáry máry ruší příjem. Nájemníci mi přestali odpovídat na pozdrav... Pomohla náhoda. Sousedka opět zvonila, že právě teď jsem jí zkazil obraz, jenže - já byl mimo Prahu. A tak se mé ženě podařilo tu paní přesvědčit, aby si dala televizi opravit.
Martin Dvořák, politik, pracovník OSN v Kosovu /v paneláku 18 let/
Z garsonky jsme přešli do dvou pokojů a teď už máme v Hradci Králové velké 3+1. Největší výhodou je asi cena, za kterou bydlíme. Pokud také člověk není domácí kutil, nemusí mít strach, že nezvládne údržbu. Nejhorší je anonymita. Chybí pocit vlastnictví společných prostor, chodeb, schodišť. Jen taková cesta zdevastovaným výtahem je svým způsobem zajímavý výlet do duší obyvatel paneláku... My měli alespoň vždy štěstí na báječné sousedy. Hlídali jsme si děti, slavili jsme společně svátky. Zatímco já poslední dva roky působím na radnici v kosovském Peje (mimochodem, bydlím opět v paneláku), doma v Hradci žena a dcery plánují lepší bydlení. Já hlasuju pro kvalitní velký byt, než abych se pouštěl do oprav rodinného domku. Nejsem prostě ten správný kutil.
Milan Šíma, novinář a moderátor: /v paneláku 38 let/
V panelácích bydlím celý svůj život. Je to otázka možnosti. Raději bych dal přednost bytu na Malé Straně, ale zatím jsem ten správný (odpovídající jak cenou, tak i kvalitou) nenašel.
Martin Bojar, neurolog, primář kliniky /v paneláku 7 let/
Nestěžuji si a nepřipadám si jako obyvatel termitiště. Nové Butovice jsou 3-5 minut autobusem od motolské nemocnice, kde působím, a 6 minut od metra. To bývá sice "ve špičce" přetížené, ale cesta do středu Prahy trvá sotva dvacet minut. Oproti Senovážnému náměstí, kde jsem vyrůstal, je ovšem v Nových Butovicích relativně čistý vzduch. Už bych neměnil. Z bytu mám výhled kamsi na Třebotov a horizont zbraslavský, na druhé straně pak vidím hřeben motolský, byť poničený. Východy i západy slunce jsou čisté. Chodím obdivovat alej jasanů, občas zajdu k centrálnímu jezeru. Vládnou tu normální sousedské vztahy, příliš se nepěstuje vandalství, ani se nedaří zlodějům. Dokonce ani xenofobie se tu nerozmáhá, přestože tu žije spousta lidí z Asie či bývalého Sovětského svazu. Ty dvojjazyčné nápisy na jejich obchodech nikoho příliš nepopouzejí. A mně připomínají Tel Aviv nebo Jeruzalém.
Marie Tomsová, moderátorka /v paneláku žije 10 let/
V paneláku jsem prožila krásné období a nestydím se, že v něm bydlím dodnes. Když jsme se rozhodli vyměnit byt v centru Prahy - v Mikulandské ulici, byl prvnímu synovi rok a druhý se měl narodit. Hledali jsme bydlení v zeleni. Představovala jsem si činžovní vilu s výhledem na Prahu a zahradou. Nakonec z toho bylo 3+1 v kobyliském paneláku. Přestavěli jsme umakartové jádro a zasklili lodžii. Když tam ráno snídáme, máme hezčí výhled na Prahu než by možná byl z té vily. Jezdíme na kolech, běžkujeme v okolí, se sousedkami jsem chodila cvičit. Nejdříve jsem je všechny vytopila, než jsem pochopila zákonitosti panelové koupelny, ale - alespoň jsme se rychle seznámily.
Jiří Grygar, vědec, astrofyzik /v paneláku 18 let/
Jsem v podstatě spokojen, na změnu bych neměl ani energii, ani prostředky. Poprvé v životě bydlím komfortně na okraji velkoměsta a mám doma miniaturní vlastní pracovnu. Nemám tady přátele; oceňuji relativní anonymitu bydlení. Brzy po našem nastěhovaní zazvonila sousedka, že jí rušíme obraz na televizoru. Jelikož jsme neměli kromě žárovky zapnutý žádný spotřebič, snažil jsem se jí vysvětlit, že to rušení nemůže pocházet od nás. Stála na svém. Dělám to prý já tím, že pozoruji dalekohledem z balkonu. Marně jsem vysvětloval, že i kdybych pozoroval, tak můj dalekohled nemá žádné elektronické součásti. Neuvěřila. Celý panelák za chvíli věděl, ze zlotřilý hvězdář svými čáry máry ruší příjem. Nájemníci mi přestali odpovídat na pozdrav... Pomohla náhoda. Sousedka opět zvonila, že právě teď jsem jí zkazil obraz, jenže - já byl mimo Prahu. A tak se mé ženě podařilo tu paní přesvědčit, aby si dala televizi opravit.
Martin Dvořák, politik, pracovník OSN v Kosovu /v paneláku 18 let/
Z garsonky jsme přešli do dvou pokojů a teď už máme v Hradci Králové velké 3+1. Největší výhodou je asi cena, za kterou bydlíme. Pokud také člověk není domácí kutil, nemusí mít strach, že nezvládne údržbu. Nejhorší je anonymita. Chybí pocit vlastnictví společných prostor, chodeb, schodišť. Jen taková cesta zdevastovaným výtahem je svým způsobem zajímavý výlet do duší obyvatel paneláku... My měli alespoň vždy štěstí na báječné sousedy. Hlídali jsme si děti, slavili jsme společně svátky. Zatímco já poslední dva roky působím na radnici v kosovském Peje (mimochodem, bydlím opět v paneláku), doma v Hradci žena a dcery plánují lepší bydlení. Já hlasuju pro kvalitní velký byt, než abych se pouštěl do oprav rodinného domku. Nejsem prostě ten správný kutil.
Milan Šíma, novinář a moderátor: /v paneláku 38 let/
V panelácích bydlím celý svůj život. Je to otázka možnosti. Raději bych dal přednost bytu na Malé Straně, ale zatím jsem ten správný (odpovídající jak cenou, tak i kvalitou) nenašel.
Martin Bojar, neurolog, primář kliniky /v paneláku 7 let/
Nestěžuji si a nepřipadám si jako obyvatel termitiště. Nové Butovice jsou 3-5 minut autobusem od motolské nemocnice, kde působím, a 6 minut od metra. To bývá sice "ve špičce" přetížené, ale cesta do středu Prahy trvá sotva dvacet minut. Oproti Senovážnému náměstí, kde jsem vyrůstal, je ovšem v Nových Butovicích relativně čistý vzduch. Už bych neměnil. Z bytu mám výhled kamsi na Třebotov a horizont zbraslavský, na druhé straně pak vidím hřeben motolský, byť poničený. Východy i západy slunce jsou čisté. Chodím obdivovat alej jasanů, občas zajdu k centrálnímu jezeru. Vládnou tu normální sousedské vztahy, příliš se nepěstuje vandalství, ani se nedaří zlodějům. Dokonce ani xenofobie se tu nerozmáhá, přestože tu žije spousta lidí z Asie či bývalého Sovětského svazu. Ty dvojjazyčné nápisy na jejich obchodech nikoho příliš nepopouzejí. A mně připomínají Tel Aviv nebo Jeruzalém.
