* Máte malou dceru, jste šéfredaktorkou měsíčníku pro ženy. Jak to zvládáte?
Nespím, protože převážně chodím s dítětem a kolíbám ho, přebaluji, kojím... A mezitím pracuji, protože té práce nechci nechat. Bylo docela zábavné, jak jsem se vzdávala mateřské dovolené - sociální úřad na něco takového není zaveden...
* Takže nevyužíváte pomoci úřadů?
Na porod jsem si vzala nemocenskou, týden jsem byla v nemocnici a pak jsem začala pracovat: nejprve s počítačem doma, teď už chodím do práce denně na čtyři hodiny. Jde to docela dobře - Bibi i přes den docela spí... Mám paní na hlídání a tolerantního zaměstnavatele.
* Práci máte vyřešenou - co s vámi dělá mateřství?
Je to stres jako blázen. Nevěděla jsem, do čeho jdu. Ale vůbec. Dřív jsem se v parku otáčela za každým psem, ale nikdy jsem nekoukala do kočárků, to mě ani nenapadlo. Teď flirtuji s každým dítětem, které potkám. Mateřství mě úplně dostalo, asi jako každou matku.
* Před Harper's Bazaarem jste vedla Playboy. Jaké to pro vás jako pro ženu bylo?
Když jsem byla na týdenní stáži v centrále Playboye v Chicagu, tak si všichni šéfredaktoři národních mutací mysleli, že na focení přijela blondýna z Východu. To se jim nepotvrdilo a oni z toho byli chvíli špatní. Pak se s tím smířili, ale nešlo jim moc pod nos, že jedné z edic bude šéfovat žena.
* Jak se vám tam líbilo?
V kanceláři hlavního obrazového redaktora byly na stěnách samé nahaté holky, od těch s nohama u sebe až k těm s nohama od sebe. Koukala jsem na to a říkala si: Nesvadbová, tak to je první krok do pornobyznysu! Byla jsem z toho dost vedle a postupně jsem začala chápat americké feministky.
* Českou edici jste však nevedla dlouho...
Sama jsem český Playboy hodně proměňovala, ale nebyly na to podmínky. Lhala bych, kdybych řekla, že mě šéfovat chlapům a psát pro chlapy bavilo.
* Vybírala jste i fotografie modelek?
Vybírala jsem je podle toho, co se mi líbilo, což asi není identické s mužským vkusem. Ale snad tak velké odchylky tam nebyly. Mně se líbí zrzky, ale nevzpomínám si, že bych je nějak zásadně preferovala.
* Máte na kontě tři knihy. Píšete ještě?
Teď potěším kritiky - ne, nepíšu. Akorát fejetony. Mám synopsi románu, ale nemám čas, i když chuť i inspirace by byly. Stíhám o psaní přemýšlet, s vlastní tvorbou je to horší. Na psaní bych musela mít vlastní pokoj, a ten teď nemám. Jen někdy v noci si udělám pár poznámek. Ty večery, které jsem trávila s lahví červeného vína, s cigaretou, dívala se na Prahu a psala, ty mi přijdou jako z jiného života. A je mi to někdy hodně líto. Ale dítě to srovná. Mateřský instinkt je silnější než nějaké tvůrčí pnutí.
* Máte o ně strach?
Mám. Ale to je asi u čerstvé prvorodičky normální. Dříve jsem třeba jezdila hodně rychle, teď jezdím čtyřicítkou a všichni na mě troubí... Bojím se, když čtu, že se pod nějakým dítětem urvala houpačka, mám strach z Irákem posedlého amerického prezidenta, mám strach ze SARS, mám strach z černých neštovic, mám strach ze psů...
* Počkejte, to zní jako noční můra!
Je to velmi nepříjemný pocit. Dokonce mě v noci budí. Vzbudím Karla a pláču mu v náručí, že se bojím, ať něco sakra dělá. On mě obejme, řekne, že to bude dobré, a já na to, že to není pravda, že to dobré nebude... No prostě hysterka... Ale dřív jsem se také měla o koho bát - o rodiče. Jen to nebylo tak intenzivní.
* Nezůstanete u jedináčka?
Nezůstaneme. Teď s mužem řešíme, jestli je lepší, aby měla Bibiana sourozence hned, nebo až za pět let. Samozřejmě mám chvíle - v noci, když dcera odmítá spát - kdy si říkám, že jeden kojenec za život stačí, ale když se zase přede mnou válí nahatá a je spokojená, tak si říkám dvě, tři, deset dětí, honem!
* V kolika letech dáte dceři přečíst své knihy?
Až je najde v knihovně. Asi mi v té chvíli zatrne, ale sama jsem nevyrůstala s tím, že děti nosí čáp, a nijak mne to nepoznamenalo. Mám však pocit, že budu mít kvůli Bibi autocenzuru. Abych se teď někde nechala fotit polonahá, to asi ne. Možná se budu krotit i v psaní. Uvidím.
* Už jste se dlouho neobjevila ve společenských rubrikách - nechybí vám to?
Ne, to mi opravdu nechybí! Je to hodně tím, že zanikl Super, deník, který si z nepochopitelného důvodu vybral mne a Karla. Nikdy jsem se s nimi nesoudila, na to mi můj čas přišel příliš drahý, ale napsali tolik nesmyslů, že se k tomu nedá vyjadřovat. A také je to mlčení proto, že Karel už není ministrem. Jeho dávali dohromady snad s každou holkou, se kterou šel po ulici, mě zase s klukem, který mi chodil venčit psa...
* Jste pořád členkou ODS?
Myslím, že mne vyloučili, protože jsem neplatila příspěvky. Ale jinak je mi ta strana stále nejbližší. Karlovi jeho sociální demokraty toleruji, považuji to za úchylné hobby. Jeho inklinace k politice je neuvěřitelná a já tomu dodnes nerozumím. Ale chození na schůze ho asi naplňuje.
* Když je vám ta strana nejbližší, co se do ní vrátit?
Rozhodně ne. Mne stranickost pustila. A právě manželova záliba ve schůzích je mi cizí. Každý týden jednu, to bych nepřežila. Když někdo nemá manželku - nebo naopak má, tak je každá schůze dobrá.
* Kdybyste měla manželku... (smích)
Nemám manželku. Podle mne by si přitom každá žena manželku zasloužila. Já bych ji chtěla. Manželka je skvělý nástroj, dala bych za ni hodně. Hezky bych se k ní chovala a občas jí koupila kytku, prostě bych ji rozmazlovala...
* Dobře. Překvapil vás něčím rodinný život?
Určitě tím, jak je zavazující. Já jsem to, že se vdávám, brala jako velkou legraci. Prostě jsme si řekli, že se vezmeme, a za dva dny jsme se vzali. Kdybychom spolu jen chodili, tak by to vzhledem k tomu, co všechno se během té doby stalo, pouhé partnerství neuneslo, byť se máme velmi rádi a později bychom toho asi litovali. Ale paradoxně má ten papír váhu, kterou jsem mu nepřikládala. Také se prolnula moje a Karlova rodina, a když mám ráda jeho maminku, to by se pak těžko odcházelo.
* Říkáte, že je vaše manželství dobré...
Vím, že spousta lidí si myslí pravý opak, ale my jsme šťastní. Mám v Karlovi nejlepšího kamaráda. To jsem zjistila při porodu, kdy byl se mnou v nemocnici dny i noci. I teď se o nás hodně moc stará. Vůbec si nedokážu představit, jaké je mít dítě bez muže. To musí být pro ženu i pro to mrně hrozně náročné.
* Jaký je tedy Karel Březina jako člověk?
Je moc hodný, možná až příliš důvěřivý - i když to už se pomalu mění, vychovávají ho totiž okolnosti. Je hodně cílevědomý, až extrémně nesnáší prohry, je na sebe náročný. A nemá deprese, není melancholický, netrápí se věcmi, které nemůže ovlivnit. Je praktický, stará se o mimino, nakupuje, vyměňuje žárovky... Můžu se na něj spolehnout.
* Ale ještě před svatbou jste řekla, že se vám líbí muži "alespoň o dvě generace starší, oškliví, vzdělaní a chytří".
S takovými se nedá žít. Tento typ mužů mě fascinoval a fascinuje byli chytřejší, vzdělanější, takzvaně "všechno" znali. Ale najednou jsem pochopila, že je příjemné věci a místa objevovat s někým jiným, být tam oba poprvé. To je pro život, alespoň pro ten můj, lepší. Neletět s někým do Kolomba, aby mi už v letadle řekl, jak Srí Lanka vypadá. Prostě jsem dospěla do stadia, kdy jsem hledala chlapa pro život, a ne pro legraci. Čímž nechci říct, že by se to nemohlo vrátit, to možná ano, ale zatím mi tento stav vyhovuje.
* Takže Karel Březina je typ hodného hocha, kvůli kterému se ženy netrápí, ale kterého si vezmou?
Definoval jste to přesně. Myslím, že vdát se za parchanta je pro život nanic. Na zamilovanost, na románek ano, ale žít s ním a mít s ním děti ne. I když si myslím, že kvůli Karlovi se trápila spousta žen.
Nespím, protože převážně chodím s dítětem a kolíbám ho, přebaluji, kojím... A mezitím pracuji, protože té práce nechci nechat. Bylo docela zábavné, jak jsem se vzdávala mateřské dovolené - sociální úřad na něco takového není zaveden...
* Takže nevyužíváte pomoci úřadů?
Na porod jsem si vzala nemocenskou, týden jsem byla v nemocnici a pak jsem začala pracovat: nejprve s počítačem doma, teď už chodím do práce denně na čtyři hodiny. Jde to docela dobře - Bibi i přes den docela spí... Mám paní na hlídání a tolerantního zaměstnavatele.
* Práci máte vyřešenou - co s vámi dělá mateřství?
Je to stres jako blázen. Nevěděla jsem, do čeho jdu. Ale vůbec. Dřív jsem se v parku otáčela za každým psem, ale nikdy jsem nekoukala do kočárků, to mě ani nenapadlo. Teď flirtuji s každým dítětem, které potkám. Mateřství mě úplně dostalo, asi jako každou matku.
* Před Harper's Bazaarem jste vedla Playboy. Jaké to pro vás jako pro ženu bylo?
Když jsem byla na týdenní stáži v centrále Playboye v Chicagu, tak si všichni šéfredaktoři národních mutací mysleli, že na focení přijela blondýna z Východu. To se jim nepotvrdilo a oni z toho byli chvíli špatní. Pak se s tím smířili, ale nešlo jim moc pod nos, že jedné z edic bude šéfovat žena.
* Jak se vám tam líbilo?
V kanceláři hlavního obrazového redaktora byly na stěnách samé nahaté holky, od těch s nohama u sebe až k těm s nohama od sebe. Koukala jsem na to a říkala si: Nesvadbová, tak to je první krok do pornobyznysu! Byla jsem z toho dost vedle a postupně jsem začala chápat americké feministky.
* Českou edici jste však nevedla dlouho...
Sama jsem český Playboy hodně proměňovala, ale nebyly na to podmínky. Lhala bych, kdybych řekla, že mě šéfovat chlapům a psát pro chlapy bavilo.
* Vybírala jste i fotografie modelek?
Vybírala jsem je podle toho, co se mi líbilo, což asi není identické s mužským vkusem. Ale snad tak velké odchylky tam nebyly. Mně se líbí zrzky, ale nevzpomínám si, že bych je nějak zásadně preferovala.
* Máte na kontě tři knihy. Píšete ještě?
Teď potěším kritiky - ne, nepíšu. Akorát fejetony. Mám synopsi románu, ale nemám čas, i když chuť i inspirace by byly. Stíhám o psaní přemýšlet, s vlastní tvorbou je to horší. Na psaní bych musela mít vlastní pokoj, a ten teď nemám. Jen někdy v noci si udělám pár poznámek. Ty večery, které jsem trávila s lahví červeného vína, s cigaretou, dívala se na Prahu a psala, ty mi přijdou jako z jiného života. A je mi to někdy hodně líto. Ale dítě to srovná. Mateřský instinkt je silnější než nějaké tvůrčí pnutí.
* Máte o ně strach?
Mám. Ale to je asi u čerstvé prvorodičky normální. Dříve jsem třeba jezdila hodně rychle, teď jezdím čtyřicítkou a všichni na mě troubí... Bojím se, když čtu, že se pod nějakým dítětem urvala houpačka, mám strach z Irákem posedlého amerického prezidenta, mám strach ze SARS, mám strach z černých neštovic, mám strach ze psů...
* Počkejte, to zní jako noční můra!
Je to velmi nepříjemný pocit. Dokonce mě v noci budí. Vzbudím Karla a pláču mu v náručí, že se bojím, ať něco sakra dělá. On mě obejme, řekne, že to bude dobré, a já na to, že to není pravda, že to dobré nebude... No prostě hysterka... Ale dřív jsem se také měla o koho bát - o rodiče. Jen to nebylo tak intenzivní.
* Nezůstanete u jedináčka?
Nezůstaneme. Teď s mužem řešíme, jestli je lepší, aby měla Bibiana sourozence hned, nebo až za pět let. Samozřejmě mám chvíle - v noci, když dcera odmítá spát - kdy si říkám, že jeden kojenec za život stačí, ale když se zase přede mnou válí nahatá a je spokojená, tak si říkám dvě, tři, deset dětí, honem!
* V kolika letech dáte dceři přečíst své knihy?
Až je najde v knihovně. Asi mi v té chvíli zatrne, ale sama jsem nevyrůstala s tím, že děti nosí čáp, a nijak mne to nepoznamenalo. Mám však pocit, že budu mít kvůli Bibi autocenzuru. Abych se teď někde nechala fotit polonahá, to asi ne. Možná se budu krotit i v psaní. Uvidím.
* Už jste se dlouho neobjevila ve společenských rubrikách - nechybí vám to?
Ne, to mi opravdu nechybí! Je to hodně tím, že zanikl Super, deník, který si z nepochopitelného důvodu vybral mne a Karla. Nikdy jsem se s nimi nesoudila, na to mi můj čas přišel příliš drahý, ale napsali tolik nesmyslů, že se k tomu nedá vyjadřovat. A také je to mlčení proto, že Karel už není ministrem. Jeho dávali dohromady snad s každou holkou, se kterou šel po ulici, mě zase s klukem, který mi chodil venčit psa...
* Jste pořád členkou ODS?
Myslím, že mne vyloučili, protože jsem neplatila příspěvky. Ale jinak je mi ta strana stále nejbližší. Karlovi jeho sociální demokraty toleruji, považuji to za úchylné hobby. Jeho inklinace k politice je neuvěřitelná a já tomu dodnes nerozumím. Ale chození na schůze ho asi naplňuje.
* Když je vám ta strana nejbližší, co se do ní vrátit?
Rozhodně ne. Mne stranickost pustila. A právě manželova záliba ve schůzích je mi cizí. Každý týden jednu, to bych nepřežila. Když někdo nemá manželku - nebo naopak má, tak je každá schůze dobrá.
* Kdybyste měla manželku... (smích)
Nemám manželku. Podle mne by si přitom každá žena manželku zasloužila. Já bych ji chtěla. Manželka je skvělý nástroj, dala bych za ni hodně. Hezky bych se k ní chovala a občas jí koupila kytku, prostě bych ji rozmazlovala...
* Dobře. Překvapil vás něčím rodinný život?
Určitě tím, jak je zavazující. Já jsem to, že se vdávám, brala jako velkou legraci. Prostě jsme si řekli, že se vezmeme, a za dva dny jsme se vzali. Kdybychom spolu jen chodili, tak by to vzhledem k tomu, co všechno se během té doby stalo, pouhé partnerství neuneslo, byť se máme velmi rádi a později bychom toho asi litovali. Ale paradoxně má ten papír váhu, kterou jsem mu nepřikládala. Také se prolnula moje a Karlova rodina, a když mám ráda jeho maminku, to by se pak těžko odcházelo.
* Říkáte, že je vaše manželství dobré...
Vím, že spousta lidí si myslí pravý opak, ale my jsme šťastní. Mám v Karlovi nejlepšího kamaráda. To jsem zjistila při porodu, kdy byl se mnou v nemocnici dny i noci. I teď se o nás hodně moc stará. Vůbec si nedokážu představit, jaké je mít dítě bez muže. To musí být pro ženu i pro to mrně hrozně náročné.
* Jaký je tedy Karel Březina jako člověk?
Je moc hodný, možná až příliš důvěřivý - i když to už se pomalu mění, vychovávají ho totiž okolnosti. Je hodně cílevědomý, až extrémně nesnáší prohry, je na sebe náročný. A nemá deprese, není melancholický, netrápí se věcmi, které nemůže ovlivnit. Je praktický, stará se o mimino, nakupuje, vyměňuje žárovky... Můžu se na něj spolehnout.
* Ale ještě před svatbou jste řekla, že se vám líbí muži "alespoň o dvě generace starší, oškliví, vzdělaní a chytří".
S takovými se nedá žít. Tento typ mužů mě fascinoval a fascinuje byli chytřejší, vzdělanější, takzvaně "všechno" znali. Ale najednou jsem pochopila, že je příjemné věci a místa objevovat s někým jiným, být tam oba poprvé. To je pro život, alespoň pro ten můj, lepší. Neletět s někým do Kolomba, aby mi už v letadle řekl, jak Srí Lanka vypadá. Prostě jsem dospěla do stadia, kdy jsem hledala chlapa pro život, a ne pro legraci. Čímž nechci říct, že by se to nemohlo vrátit, to možná ano, ale zatím mi tento stav vyhovuje.
* Takže Karel Březina je typ hodného hocha, kvůli kterému se ženy netrápí, ale kterého si vezmou?
Definoval jste to přesně. Myslím, že vdát se za parchanta je pro život nanic. Na zamilovanost, na románek ano, ale žít s ním a mít s ním děti ne. I když si myslím, že kvůli Karlovi se trápila spousta žen.
 Barbora Nesvadbová při on-line rozhovoru v redakci iDNES, těsně před porodem. (12.12. 2002) |
