Co vás vedlo k tomu absolvovat pouť a napsat o tom knihu?
Jak zní název knihy Úlet civilizované holky: Moje cesta do Santiaga, tak v té době to opravdu byl úlet. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, neplánovala to. Když by mi někdo řekl, že mám jít dvě stě tři sta kilometrů pěšky, tak bych si ťukala na čelo. Ale přišel covid, hodně věcí se změnilo, začala jsem i víc cestovat po Čechách, víc chodit. A když jsem přes léto měla hodně pracovních aktivit, tak jsem přemýšlela, jak by se dalo odpočinout, a přišla mi na mysl tahle cesta.
Říkala jsem si, že to možná není špatný nápad, a přečetla jsem pár blogů, různých recenzí lidí, kteří ji šli. Zaujalo mě to natolik, že jsem se rozhodla to podniknout. Koupila jsem si letenky a tím to vzniklo. Až do odletu jsem nevěřila, jestli to vůbec ujdu. Ty jo, dvě stě šedesát kilometrů? Tak zkusím to, řekla jsem si. Byla jsem ale už před odletem smířená s tím, že se to třeba nepodaří.
Nacházela jste v duchovnu coby věřící člověk životní jistotu a mohla jste se k němu utéct? Například když jste se v životě cítila zahnaná do kouta.
Pro mě je víra v boha nesmírně důležitá. Slovy některých lidí to zní nešikovně, že je to taková berlička. Ale pro mě je to něco, co má přesah, protože mi to pomáhá. Jsou momenty, kdy prostě nevím kudy kam a sama udělám, co je v mých lidských silách. Vždycky říkám: Panebože, já fakt nevím, co s tím mám dělat, jak tu situaci mám vyřešit. A prostě jenom přemýšlím, modlím se a říkám: Mé síly jsou omezené, ale, bože, tvoje nejsou, ty jsi všemocný, tak jestli můžeš, tak mi pomoz.
Ono to zní jednoduše, ale samozřejmě, když je člověku ouzko nebo řeší nějaké problémy, tak to není snadné. Mně to třeba pomohlo i na té cestě. Zažila jsem tam nelehké situace, které člověk nenaplánuje. Stmívalo se, neměla jsem kde spát, strašně pršelo a já jsem prvně zabloudila, byla jsem bez signálu v poli a nevěděla, co si počít. Pak jsem přišla do nejbližší vesnice. Podle předpovědi mělo brutálně pršet dalších x hodin. Já jsem tam stála a první úkryt, co jsem našla, byly dveře kostela. Tam jsem stála schovaná a říkám: Panebože, já fakt nevím, co mám dělat. Prosím tě, pomoz mi, protože sice asi neumrznu, ale nechci trávit noc venku v dešti. A do pěti minut přijelo auto, zastavil pán a zeptal se mě, jestli nepotřebuji pomoct. To pro mě bylo strašně krásné. Někdy pomoc, když bohu odevzdáme svoje starosti, opravdu přijde ani netušíme odkud.
Nemohli jsme si nevšimnout, že čekáte miminko. Přišlo to spontánně?
Přišlo to nečekaně, dalo by se říct, protože jsem spíš konzervativní člověk. Je to blbé říkat teď, když už jsem v takovém stavu, ale vždycky jsem si přála mít první svatbu a pak dítě. Říkala jsem si, že to má mít nějaký pořádek. Partner o miminku mluvil už delší dobu. A já na to: Jak chceš miminko, když si mě ještě ani nepožádal o ruku? Takže pak přišly zásnuby a nějaká radost s tím spojená a pak to přišlo relativně rychle.
Eva Čerešňáková a její snoubenec na dovolené v Itálii (2022)
S bříškem se zřejmě ta veselka už asi nestihne, tak na kdy jste si ji naplánovala?
Je pravda, že původně jsme mysleli, že budeme mít veselku někdy v červnu, v červenci. V té době, bude-li všechno v pořádku, ale už bude na světě nový malý uzlíček štěstí. (smích) Teď spíš přemýšlíme, jestli zvládnout třeba září, nebo s tím počkat rok. Posloucháme rady přátel, jestli je lepší, když je miminko velmi malé, nebo když má rok, kdy už je zase živější. Zvažujeme alternativu ještě letos, ale určitě to nestihneme do porodu.
Přemýšlela jste taky nad astrologií, že když se děťátko narodí, tak bude Blíženec nebo Rak?
Vychází to přesně na polovinu Blížence, ale samozřejmě, kdyby se narodilo třeba o tři týdny dřív, tak to může být ještě Býk. A kdyby bylo hodně později, tak třeba může být i Rak. Ale já na to úplně nedám. Každé znamení má něco své, nějaké rysy, které sedí. Ale jinak hlavně, ať je dítě zdravé.
Přijdete si teď v životě naprosto spokojená a šťastná?
Přijdu si spokojená a šťastná. Jsem za to vděčná, protože vím, že ten stav není samozřejmostí, nemusí a nebude trvat věčně. Život je prostě nahoru a dolů. Každý z nás zažívá a měl období, kdy všechno bylo špatně, kdy nejbližší byli nemocní, řešili jsme různé problémy na mnoha frontách. Teď je to období, kdy je to krásné, jsou příjemné věci.
Ale znovu se vrátím k té víře. Říká se, že když chceme pána Boha rozesmát, máme mu říct své plány. Já kdybych mu je řekla, nebo jsem si je myslela před patnácti, před deseti, pěti lety? Nikdy nic nedopadlo tak, jak jsem si to naplánovala. Takže teď jsem ve fázi, že jsem opravdu vděčná, šťastná, přijímám věci tak, jak přicházejí, ale zároveň je mi jasné, že život si nenalinkuju.
Myslíte si, že budete úzkostlivou maminkou?
Nerada bych byla na jednu stranu maminka, která dítěti všechno dovolí a rozmazlí ho, na druhou stranu vůbec nevím, jaká budu máma. Chtěla bych být dobrá máma. Láska nás kolikrát dotvaruje do podoby, že z té lásky dáme dítěti všechno a pak je třeba rozmazlené. Ale myslím si, že budu starostlivá, že vnímám úskalí tohoto světa, vnímám i nebezpečí, které existuje pomalu i v Praze na ulici, byť si myslím, že Praha je pořád bezpečné město. Takže budu asi úzkostlivá. Možná dost! (smích)
Na ultrazvuku jste si nechala všechno prozradit i pohlaví?
Já to vím a partner to chce mít jako překvapení k porodu. A aby se to nedozvěděl a uchovalo se to jako překvapení, tak o tom nemluvíme.
Tak se nic nesmí podle barev ale nakupovat dopředu.
Nemělo by se nic nakupovat dopředu. Mám sestru, která má rok a čtvrt starou holčičku, takže spoustu věcí jako vanička a všechno okolo asi budu mít právě půjčené od ní. A dupaček asi pár budu potřebovat už před porodem. Ale buďto budou neutrální barvy, nebo je budu muset dobře schovat.
9. srpna 2021 |
