Dokument celým názvem Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ se na dalších téměř dvacet let stal základním ideologickým východiskem československého komunistického režimu.
Cesta ke dvěma desetiletím takzvané normalizace přitom začala už o dva roky dříve, jen pár měsíců poté, co československou snahu reformovat socialismus (považovanou ovšem dnes řadou lidí za pokus o „kvadraturu kruhu“) ukončily tanky Sovětského svazu a jeho satelitů.
Už na zasedání Ústředního výboru KSČ v listopadu 1968 byl totiž přijat první „soubor opatření“ s názvem Hlavní úkoly strany v nejbližším období, který se mimo jiné zavázal k plnění vynuceného moskevského protokolu z 26. srpna.
Tlak z Moskvy přinesl na podzim 1968 i personální změny ve vedení KSČ, do ústředního výboru se dostali pozdější exponenti normalizace Vasil Biĺak, Josef Kempný a Lubomír Štrougal.
Pochodeň č. 1. Leden 1969 musí začít zdola, vzkázal Palach, než se upálil |
Široká veřejnost sice na návrat starých pořádků reagovala zprvu protesty, stabilizující se moc na ně ale nebrala ohledy. Konzervativní křídlo komunistů, které s pomocí sovětské supervize převzalo vládu, neovlivnilo ani sebeupálení studenta Jana Palacha v lednu 1969.
Téměř přesně o tři měsíce později, 17. dubna 1969, „byl odejit“ z funkce prvního tajemníka komunistické strany hlavní symbol pražského jara Alexander Dubček (v červnu 1970 vyloučený z KSČ) a moci se ujal Gustáv Husák.
Najít správný směr
Pod vedením pozdějšího „prezidenta zapomnění“, jak se Husákovi přezdívalo, se v prosinci 1970 sešlo nejvyšší vedení strany, aby se během dvoudenního zasedání definitivně vypořádalo s rokem 1968 a určilo společnosti „Správný směr“, jak stálo v úvodníku Rudého práva ze 14. prosince 1970.
V úvodu zasedání přednesl Husák referát o situaci v KSČ po výměně stranických průkazů, jak zněl oficiální název vnitrostranických čistek po srpnu 1968. Cílem práce prověrkových komisí bylo oddělit „zdravé jádro strany“ od lidí, kteří se angažovali v pokusu o uvolnění režimu.
Nové legitimace nedostalo 326 817 straníků, což byla více než pětina členské základny. Nezanedbatelná část členů navíc vystoupila z KSČ dobrovolně již před prověrkami.
Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ rozebíralo v souladu s pohledem Husákova vedení příčiny a průběh událostí let 1967 až 1969. Za cíl mělo vysvětlit „straně, dělnické třídě a všem občanům příčiny krize naší společnosti, která vyvrcholila v roce 1968 v kontrarevoluci“. Autoři textu nezapomněli ani na ideologické zdůvodnění vstupu vojsk Varšavské smlouvy na území Československa.
Výchozím bodem analýzy se stal XIII. sjezd KSČ z ledna 1968, kde se střetla konzervativní a liberálnější křídla strany. Výsledkem bylo odvolání Antonína Novotného z pozice prvního tajemníka a jeho nahrazení Dubčekem.
Akt mezinárodní solidarity
Podle autorů „Poučení“ výsledky sjezdu využily „pravicové a revizionistické síly“, které postupně ovládly ideologicky oslabenou stranu a pomocí sdělovacích prostředků i téměř celou společnost. Důležitá role byla připsána také tajným službám západních zemí.
Historik: Brežněv o okupaci nerozhodl, generálové SSSR ji chtěli už dávno |
Dokument také obhajoval srpnovou invazi, k níž Moskva podle autorů sáhla kvůli vyhrocené kontrarevoluční situaci, která hrozila eskalovat v občanskou válku. Vstup vojsk údajně takovému krveprolití předešel.
Okupace byla označena za akt „internacionální solidarity, který odpovídal jak společným zájmům československých pracujících, tak mezinárodní dělnické třídy, socialistického společenství a třídním zájmům světového komunistického hnutí“.
Normalizace, která začala dávno před prosincem 1970, zasáhla značnou část československé společnosti. Po prověrkách a vylučování uvnitř samotné KSČ proběhly čistky i v dalších politických stranách a společenských institucích.
Z veřejného života bylo vyloučeno přes 300 000 nekomunistů, o své funkce přišlo kolem 700 000 členů KSČ a ze zaměstnání bylo podle historika Karla Kaplana propuštěno nebo na podřadnou práci přeřazeno až 350 000 lidí.
