Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvPodle Michala Macháčka existovala v roce 1968 varianta, kdy nemuselo dojít k okupaci Československa armádami východního bloku ani k následnému utažení šroubů na domácí politické scéně. „Jedním ze scénářů mohl být ten, že sami českoslovenští představitelé přesvědčí Sovětský svaz v čele s Brežněvem, že mají situaci pevně v rukou. To by znamenalo, že by došlo k normalizaci vlastní československou cestou.“
Rozstřel s Michalem Macháčkem v podcastu:
Novotný se vstupu sovětské armády do ČSSR bránil
„Ale pak si musíme klást otázku, zda sem přijela vojska jenom kvůli pražskému jaru nebo z geopolitických důvodů,“ upozorňuje historik. „Zda třeba Sovětskému svazu a generalitě Varšavské smlouvy nevadilo, že na území ČSSR jako státu východního bloku nejsou přítomna sovětská vojska.“
„Alternativou tedy byla varianta, kdy by sami českoslovenští představitelé přistoupili na požadavek sovětské strany.“ Tento argument se podle Michala Macháčka objevoval už v průběhu šedesátých let.
Moskva totiž dlouhá léta tlačila na prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta Antonína Novotného, aby na československé území sovětskou armádu pozval. „Ze sovětské strany to byl logický požadavek. Byli jsme součástí Varšavské smlouvy a sousedili jsme se západním Německem, na jehož území byla přítomna vojska NATO. Antonín Novotný ale tento požadavek odmítal.“
Dubček byl muž Moskvy, Brežněv mu věřil
„Mimochodem to mohl být jeden z důvodů, proč Antonín Novotný v lednu 1968 padl,“ připomíná Macháček. „Sovětská strana si to mohla vykládat tak, že on příchodu sovětské armády brání a že nový šéf KSČ Alexander Dubček, který vyrůstal v SSSR, v padesátých letech tam studoval, bude této otázce kladněji nakloněn.“
Po lednu 1968 se ale v této záležitosti nic nezměnilo. Ani nové vedení strany nechtělo na území Československa sovětskou armádu pozvat. Navíc KSČ v čele s Dubčekem svou moc v ČSSR spíše ztrácela, než aby ji posílila. „KSČ neměla situaci pevně v rukou, byla stále někam tlačena. Docházelo k velkým obměnám na důležitých postech.“
Ke změnám podle historika docházelo v bezpečnostních složkách i v čele armády. „Přicházeli noví lidé, kteří neměli pevné kontakty s Moskvou a vztah k sovětským činitelům. Ten byl velmi důležitý. Sověti najednou neměli informace a neměli ani možnost, jak situaci v ČSSR interně ovlivňovat.“
Dubček byl v podobné pozici jako později Jakeš
Dubček měl zpočátku podle Michala Macháčka sovětskou podporu. „Ale o jeho zvolení (do čela KSČ) rozhodovaly i domácí vztahy.“
„Dalo by se říct, a platí to později, v roce 1987, i o Miloši Jakešovi, že se do čela strany dostal člověk, který nejméně vadil, který nebyl vyhraněný a do kterého si mohli jednotliví političtí hráči projektovat, že ho budou moci ovlivňovat. A totéž si myslel i Brežněv.“
Byl Dubček zbabělcem nebo hrdinou?
Do roku 1968 byl podle Macháčka Alexander Dubček především disciplinovaným stranickým funkcionářem. Hodnotit jej buď jako zbabělce nebo hrdinu by jeho osobnost příliš zjednodušovalo. „Měl silné vazby k SSSR, kde vyrůstal. Ani v roce 1968 nešel proti Moskvě. Ani on, ani většinová stranická garnitura. Pořád uznával Sovětský svaz jako největšího spojence, nechtěl vystoupit z Varšavské smlouvy.“
„Dubček je často vnímán jako idealista, jako člověk, který se příliš neorientoval. Ale myslím si, že to jeho život vyvrací. Vždyť ve vysokých funkcích na Slovensku vydržel během celých padesátých a šedesátých let. Z toho musíme vidět, že to musel být jednoznačně pragmatický člověk, který se dokázal pohybovat v zákulisí.“
KSČ nebyla jednotná
„KSČ v roce 1968 nebyla rozhodně jednotná,“ popisuje situaci v komunistické straně historik. „Existovalo tam několik skupin, které bojovaly o moc. Do toho se z řetězu náhle utrhla svobodná média a byla tu i československá společnost, která prožívala dynamický vývoj.“
Podle Macháčka je v průběhu roku mezi těmito válčícími skupinami velmi těžké hledat dělící čáru. „Když se třeba podíváme na to, kdo reprezentoval později konzervativní síly, kdo podporoval vstup vojsk a participoval na sovětských požadavcích, tak to byli Vasil Biľak, Drahomír Kolder a Alois Indra. A také oni se nejprve řadili k reformním komunistům, někteří se dokonce podíleli na Akčním programu KSČ.“
Podle historika docházelo v průběhu roku 1968 u řady lidí k vnitřnímu vývoji. Nemuseli mít ke změně postojů pouze kariérní důvody, ale mohli mít upřímné obavy o vývoj událostí v Československu. „Kromě toho je zde také velmi důležitá rovina osobních vztahů mezi těmito lidmi.“
Byl Ludvík Svoboda agentem KGB?
Historik Michal Macháček se v Rozstřelu zamyslel i nad osobností tehdejšího prezidenta Ludvíka Svobody a nad jeho možnými kontakty se sovětskými tajnými službami.
„Jednoznačně prokázané to není,“ varuje historik. „Jsou tam určité indicie, máme i parafráze někoho, kdo s ním hovořil o interních záležitostech. Ale co to vlastně znamená být agentem tajných sovětských služeb?“
„Každý, kdo byl v SSSR, ať už za druhé světové války nebo při studiích, což byl mimochodem případ Alexandera Dubčeka a také Miloše Jakeše, vždyť oba spolu v Moskvě studovali, zažil sovětskou snahu jej nějak podchytit,“ říká historik.
„Svoboda vnímal sovětské generály jako spolubojovníky. To u něj stále bylo přítomno. Prostě se nesmělo jít proti spojenectví se Sovětským svazem. On byl samozřejmě politikem, ale především byl vojákem. Navíc tu byla rodinná anamnéza, kdy velká část jeho rodiny byla zavražděna německými nacisty.“
Podle historika byl Ludvík Svoboda během klíčových okamžiků roku 1968 konzistentní. „Na základě nejrůznějších dobových záznamů vidíme, že když hovořil po vstupu sovětských vojsk s velvyslancem SSSR Stěpanem Červoněnkem, tak mu řekl, že invazi nevítá. Ale že už se tak stalo a je nesmysl, aby se šlo proti sovětské armádě, proti spojenci.“
Zároveň podle Macháčka vyzval Ludvík Svoboda politiky k jednání. „Bylo podle něj třeba, aby se českoslovenští politici, kteří byli zavlečení do Moskvy, vrátili na svá místa. Ovšem kromě Alexandera Dubčeka, protože toho už v srpnu 1968 odepisoval.“
Kauza Ludvík Svoboda – Jakub Železný
Michal Macháček se v této souvislosti vyjádřil i ke slovům moderátora České televize Jakuba Železného na adresu bývalého prezidenta. Železný v Událostech, komentářích řekl, že v Praze se jedno nábřeží „bůhvíproč dodnes jmenuje po komunistickém prezidentu Ludvíku Svobodovi“.
„Viděl jsem i jeho pozdější rozhovor v DVTV. Odvolával se na právní dokumenty, jenomže pokud bychom to tak brali všechno, tak kdokoliv se podílel na komunistické moci, otázkou je, do jaké míry, tak patří mezi zločince a nemá právo, aby jeho jméno bylo zastoupeno ve veřejném prostoru.“
„Pokud bychom to takto vnímali, tak by tam ani nemohla být zastoupena polovina prvních signatářů Charty 77,“ zamýšlí se historik. „Je to podle mě politická otázka. Většinou se vybere nějaká jednotlivost, ale životní příběhy našich politických představitelů a jakýchkoliv veřejných osob je třeba brát komplexně.“ Podle Macháčka to platí i o Ludvíku Svobodovi.
Z Moskvy se vrátil jiný Husák
Michal Macháček mluvil v Rozstřelu také o roli Gustáva Husáka v klíčových letech 1968 a 1969. Jako autor uznávaného životopisu o prvním československém prezidentovi slovenské národnosti připomněl, že i Husák patřil během pražského jara mezi reformní komunisty. „Klíčovým okamžikem pro jeho politickou kariéru bylo srpnové jednání československé delegace v Moskvě.“
„V Moskvě na sebe upozornil. Dokázal vystupovat, jednoznačně formulovat věci. Paradoxně tam nejprve vystoupil proti vstupu sovětských vojsk. Říkal, že to byla akce, která bude mít dalekosáhlé důsledky. Že to oslabí a znehodnotí československo-sovětské vztahy na dlouhá léta, že by tu situaci samotní českoslovenští komunisté zvládli a že sověti byli špatně informovaní.“
„Ale pak hned řekl: Už se stalo, musíme se nějak domluvit, jsme spojenci.“ Podle Macháčka odletěl do Moskvy jiný Gustáv Husák, než se z ní následně vrátil. „V Moskvě z reforem vystřízlivěl a uznal, že klíčovou roli v následujícím vývoji bude mít Sovětský svaz v čele s Leonidem Iljičem Brežněvem.“
Sovětské archivy
Michal Macháček narazil při bádání v Moskvě i na zajímavé informace z roku 1968. „Mě zajímalo to, jak se dělala politika v zákulisí. Politik něco dělá, něco říká a něco si myslí. Vždycky mi šlo o to, abych rozklíčoval tyhle tři roviny. Platí to třeba o Svobodovi, který se projevuje jako konformista.“
„Prostě nevítal vstup vojsk. Ale byli jsme spojenci se Sovětským svazem, nesmí dojít ke krveprolití, a proto československá armáda nesmí vystoupit proti sovětské,“ popisuje Macháček.
„Ale při čtení interních věcí narazíte na to, že například Svobodova dcera, profesorka Zoja Klusáková, připomíná, že její otec konstatoval: ,Já jsem viděl, co se stalo v roce 1956 v Maďarsku.’ A proto nechtěl, aby se tohle opakovalo u nás. Podle jiných zase měl Svoboda prohlásit: ,Vždyť já vím, co jsou zač.’“
Scénář podle Andropova
Michal Macháček hovořil v Rozstřelu i o situaci uvnitř sovětského politbyra během klíčových dnů před okupací Československa. Podle něj byli sovětští vůdci v srpnu v otázce invaze jednotní. Popřel tak spekulace o tom, že měl být samotný Leonid Iljič Brežněv v otázce vstupu spojeneckých vojsk do Československa opatrný.
„Brežněv byl ve vedení SSSR teprve krátce, od roku 1964, a neměl rozhodně jednoduchou pozici. Československo navíc nebylo pupkem světa. Když jsem četl usnesení politbyra, tak se jeden až dva body týkaly Československa, ale pak tam máte dalších dvacet bodů, které se týkají jiných otázek.“
Podle Macháčka tak bylo Československo jedním kamínkem v mozaice složitých mezinárodně politických zájmů Sovětského svazu. „Každopádně mezi jestřáby (v otázce okupace ČSSR) patřil šéf KGB Jurij Andropov, který připravil i zásah v Maďarsku v roce 1956.“
Michal Macháček se v Rozstřelu vrátil i k nedávno zesnulému Miloši Jakešovi, hovořil o jeho vztazích s Michailem Gorbačovem a naznačil, o čem by měla být jeho nová kniha věnovaná normalizaci. „Mě zajímají československo-sovětské vztahy. Pokládám si základní otázku: Do jaké míry si to Češi a Slováci udělali sami a do jaké míry režim vycházel ze sovětských příkazů.“
