Tak mne u každého psychologa první zajímá, kolik má vlastních dětí. A když někdo chce radit s výchovou synů, tak potom kolik má synů...

Zjištění, že nejvíc by mohl duši "dítěte" zahojit ten, kdo zranění v minulosti způsobil, mě hodně rozesmutnilo - obávám se, že tento zázrak je jen stěží možný. Protože egoistický sebestředný člověk (ten, který partnerovi i dětem ubližoval a který měl ve vztahu vždy navrch) ani k stáru své vnitřní nastavení měnit prostě nedokáže.

Způsobil mnohé křivdy a omlouvat se nikdy neuměl. (Proč taky, že, když omlouvání někdo po celý život vnímá jako slabost a užívá si svých pocitlů vítězství a mentální nadřazenosti... ?!

V dospělosti máte možná posunutou startovní čáru, ale už máte vlastní možnosti, jak si pomoct sám. Nezávisle na toxickém rodiči.

Ten mega-oslí můstek s ekto,mezo,endodermem mě skoro od dalšího čtení odradil.

To odlišné propojování embryonálních hemisfér vlivem testosteronu a oxytocinu není o moc lepší, i když bez té pitomé snahy o propojení se somatickou kauzalitou by to jako čistě psychologický přístup nebylo špatné.

Je pravda, že prvorozený je jediné dítě, kterému je dopřáno mít po nějaký čas rodiče pouze sám pro sebe. „Přichází“ o ně, jakmile se narodí další sourozenec. To se nikomu jinému takto neděje.

děje se to, když prvorozený onemocní. pak všichni další "přichází" o rodiče ve prospěch nemocného dítěte.

ne, neděje, rozhodně ne v takové míře a tak dlouho, jako když k dítěti (do té doby jedinému) přibude mladší sourozenec