Existuje značný sémantický rozdíl mezi dvěma dosti podobnými politologickými termíny: reálpolitika a politický realismus. Slovem reálpolitika je označována politika bezskrupulózní, ignorující ideje i morálku, postavená výhradně na výhodách pro její aktéry. Oproti tomu politickým realistou je ten, kdo umí střízlivě číst situaci a odhadovat vlastní síly, kdo nestaví vzdušné zámky, nešroubuje požadavky na maximum a je schopen kompromisu, což by v důsledku mělo být výhodné nejen pro něho, ale i pro společnost.
Na koho se v dnešní politické bramboračce hodí ten a na koho onen termín, na tom by se asi její aktéři těžko shodli.
Vedle jednoho pólu, kterým je reálpolitika, a středové pozice politického realismu však existuje ještě pól druhý – politika jako morální kýč. Tam dospěje ten, kdo morálku coby nutný předpoklad politiky povýší na její jediný cíl (třeba ve stylu sloganu „Normální je nelhat!“). Kdo si plete politiku s moralizováním a politickou stranu s misijním sborem, ten úplně popírá pravý fundament politiky, tedy hájení a aktivní prosazování skupinových zájmů ve společnosti, ať sociálních, profesních, věkových či jiných.
Třeba pravicový volič nepochybně volil tu „svoji“ stranu proto, aby snižovala daně, omezovala byrokracii a zvětšovala prostor pro svobodu a aktivitu jednotlivce. Ne proto, aby z morálních výšin jen trpně a znechuceně sledovala, jak se tady domlouvá daňová progrese či sektorová daň, jak se ruší karenční doba, jak se revidují církevní restituce, škrtá se naše účast ve vojenských misích a plánuje se nesmyslné obecné referendum.
Kdyby třeba taková ODS v minulosti praktikovala ryze moralistní politiku, pak by určitě v roce 1996 neuzavřela pakt s ČSSD. Miloš Zeman byl tehdy takovým Andrejem Babišem 90. let: Nebyl sice z ničeho obviněn, ale paktoval se s bývalými komunisty a sládkovci, všichni byli podle něj tuneláři, země byla spálená a před volbami nechutně sliboval, jak bude vázat průkazky ČSSD do kůže členů ODS. Díky protrpěnému paktu s ním ale mohla pravice dál vládnout.
Moralizováním k zapomnění
Kdyby ODS v roce 1998 praktikovala moralistní politiku, neuzavřela by opoziční smlouvu a byla by další čtyři roky úplně bez vlivu. Stejně tak by v roce 2006 nemohla nakoupit dva přeběhlíky z ČSSD a přenechala by vládnutí Jiřímu Paroubkovi. A v roce 2010 by určitě nešla do vlády s politickým podnikatelem Vítem Bártou, takže by vládla opět levice. Suma sumárum: Kdyby se ODS v minulosti chovala jako dnes, vládla by dosud – v lepším případě – jen jedno volební období. A její voliči by si dávno našli jinou stranu, která by lépe a efektivněji hájila jejich zájmy.
K čemu ten historický exkurz? Po půlroční bezradnosti tu byla málem na spadnutí vláda hnutí ANO opřená o krajní levici a nacionální populisty. Pro Babiše to zřetelně nebyla žádná srdeční záležitost, naopak by mu to přineslo dost problémů.
ANO vzniklo jako hnutí spíše liberální a pravostředové. A i když se od té doby posunulo doleva, pro mnohé by to byla hořká pilulka. Některé osobnosti by odešly a náborem v Agrofertu by je Babiš nenahradil. Vznik takové vlády by spustil vlnu pouličních kraválů, proti nimž byl případ mlátičky Ondráčka jen čajíček. Být na jeho místě Zeman nebo Klaus, mávli by rukou, stejně jako v časech „Děkujeme, odejděte!“, ale Babiš strašně chce být premiérem milovaným, ne proklínaným. A stejně tak chce být velkým státníkem západního střihu, ovšem s touto pověstí by na dveře mnoha salonů klepal marně. Přitom za tuto obrovskou cenu by získal zejména v SPD nevyzpytatelného partnera.
Ale Babiš už nějakou pevnější vládu postavit musí, protože jeho pověst úspěšného lídra a manažera se po půl roce hledání valem hroutí a preference ANO stagnují nebo klesají. A on tu vládu postaví. A když tu nebude žádná jiná alternativa, postaví ji s KSČM a SPD. Ostatně splnilo by mu to sen, že bude vládnout jednobarevně, i když na vodítku dvou extrémních proudů.
Počítejme radši s nejhorším
Do hlavy šéfovi ANO nikdo nevidíme. Byla ještě včera navečer vláda s tolerancí komunistů a okamurovců jeho skutečný cíl? Byl to pokusný balonek a způsob, jak vrátit na stůl variantu koalice s ČSSD? Nebo jen další krok k předčasným volbám? Počítejme raději s nejhorším, tedy že se tu opravdu vznášel ve vzduchu projekt reálného spoluvládnutí s KSČM a SPD.
V takovém případě to byla možná poslední chvíle na to, zatáhnout za záchrannou brzdu. Tedy buď na návrat ke stolu s ČSSD, anebo na nějaké jiné, nečekané a možná nezvyklé řešení. O tom, že se o nich někde alespoň přemýšlí, svědčí třeba poslední návrh Pavla Bělobrádka, aby vládu postavilo šest menších stran od ČSSD po TOP 09 a tuto vládu hnutí ANO podporovalo z opozice. Jenom by to řešení nesmělo být tak naivní a klást součet šesti trpaslíků, který nestačí ani na stojedničku, nad mandát vítěze voleb.
A jsme zpátky u politického realismu a morálního kýče. Jistě by bylo stokrát lepší, kdyby obviněný premiér ustoupil do pozadí. Může si to přát moralista i realista, ovšem realista ví, že se to nestane. Babiš to udělat nemusí, protože má pořád v záloze tu poslední alternativu a v zádech prezidenta.
Všichni víme, oč se tu hraje. A vypjaté okamžiky někdy plodí nečekaná a odvážná rozhodnutí. Jde jen o to, jestli převáží politický realismus, anebo strategie „čím hůře, tím lépe“.
