Investigativní novinář Václav Janouš pracuje od roku 2015 v reportérském oddělení deníku MF DNES, už čtvrtým rokem jsou jeho texty současně publikovány také na webových stránkách iDNES Premium. O nejzajímavějších kauzách kariéry hovořil se svou kolegyní Miroslavou Sloupovou, s níž nedávno vytvořil autorskou dvojici. Jejich první společný text přinesl nové informace o vraždě Františka Mrázka.
Nezapomenu datum 3. února 2023, kdy nám v novinách vyšel první velký text o vrahovi Františka Mrázka. Vzpomeneš si ty na svou první kauzu?
To byl poslanec za ODS Václav Baštýř, který skoupil pozemky kolem budoucí dálnice D3 z jižních Čech na Prahu. Skupoval je od sedláků, kterým tvrdil, že je třeba, aby mu to prodali za směšné peníze, řádově koruny za metr čtvereční. On následně šel a prodal to státu na výstavbu dálnice mnohonásobně dráž. Neustále se vymlouval, že je zemědělec a že na pozemcích chce jednou hospodařit. A že nevěděl, že tudy povede dálnice, přestože plány na stavbu byly staré desítky let. Tvrdil to až do okamžiku, než jsme vzali mapu jeho pozemků a mapu trasy dálnice a položili je na sebe. Bylo vidět, že kupuje jen pozemky, které dálnice protíná nebo které stát pro její stavbu bude potřebovat. Pak už nic říct nemohl.
Průlom sedmnáct let od vraždy. Kmotra Mrázka zastřelil vrah ze Slovenska |
Měl jsi jako začínající novinář problém se v tématu zorientovat?
Jako začínající novinář jsem měl problém s tím, že se člověk musí naučit nikomu nevěřit a ověřovat všechny detaily a maličkosti, byť výpovědi vypadají sebevíc věrohodně. Právě na těch detailech pak text stojí.
Kdybys měl vybrat jednu z nejvýznamnějších kauz, která podle tebe měla velký ohlas?
To je strašně těžké. Jsem v MF DNES dvacet let, napsal jsem tisíce textů. Vybrat jednu nejvýznamnější kauzu, to se nedá.
Osobně mám pár oblíbených, o kterých jsi mi vyprávěl. Mohl bys třeba popsat, jak jste s kolegou získali rozhovor s Jiřím Kajínkem poté, co ho propustili z vězení?
To byl vtipný příběh. Spousta novinářů stepovala před věznicí v Rýnovicích, odkud měl propuštěný Jiří Kajínek vyjít na základě milosti prezidenta Miloše Zemana. Ostatní tam čekali týden, někdy až čtrnáct dnů dopředu, dokonce tam měli pronajatá obytná auta. My s kolegou Arturem Janouškem vyrazili až v den, kdy se tak skutečně stane. Přijeli jsme, rozbalili si tam křesílka, která jsme si chvíli předtím koupili v jednom z blízkých supermarketů, a stejně jako všichni ostatní čekali, jestli k propuštění dojde. Když se tak stalo, Jiří Kajínek přišel před novináře, odprezentoval svůj příběh a odebral se do dodávky, která ho odvezla do Prahy do studia televize Prima, která s ním měla nějakou dohodu, že vystoupí v hlavních zprávách. Nebyla šance s ním mluvit a udělat rozhovor, který nebude po srsti. Který se bude ptát, jestli v Plzni na Borských polích skutečně střílel a zabil.
Václav Janouš
|
Vy jste ale nakonec rozhovor získali...
Všichni se snažili dodávku dohnat a jet za ním do Prahy. Ale bylo to úplně zbytečné. My si s kolegou řekli, že když člověk vyjde po 23 letech na svobodu, tak jeho kroky zamíří k rodině nebo milence.
Vzhledem k tomu, že měl s rodinou špatné vztahy, tuto variantu jsme vyloučili. Věděli jsme, že mu do vězení psala psycholožka Magdaléna Gubová. Byla z Brna, v katastru nemovitostí jsme našli její adresu. A úplně na „blind“ tam vyrazili. A po chvilce před dům vyšel Jiří Kajínek vynést odpadky. Představili jsme se mu a vysvětlili, že chceme rozhovor o všech jeho činech. Byl překvapen, tak souhlasil s tím, že se potkáme v nedaleké pizzerii. Nakonec opravdu dorazil. To byl jeden z nejbizarnějších rozhovorů, kdy se Kajínek chodil fotit nebo obejmout s lidmi v restauraci. Bylo vidět, že si to užívá.
Vraha jsme našli dřív než policie
Věříš, že ti v téhle práci může pomoct náhoda?
Spoustu věcí člověk dopředu nevymyslí. Náhoda určitě hraje velkou roli. Mnohdy se nám stalo, že jsme mluvili s lidmi, po kterých pátrala policie, dřív než samotní vyšetřovatelé.
V souvislosti s tím mě napadá případ, kdy jste našli vraha dříve než právě policie.
To jsme byli s kolegyní Dominikou Hromkovou v Libereckém kraji, kde došlo k vraždě mladé ženy. Přijela do malé vesnice, šla do hospody a ráno ji našli na vyhlídce nad obcí zavražděnou. Vyrazili jsme poptat se lidí, kteří večer v hospodě byli. Na místě jsme se dozvěděli, že tam seděla s člověkem, který si v minulosti odpykával trest za vraždu a další násilné trestné činy. Zjistili jsme i jeho jméno. Pak už nebylo těžké najít, kde žije. Přiznal nám, že s ní trávil večer. Druhý den jej zatkla policie a obvinila z vraždy. A byl odsouzen.
Záhadná smrt na krásné vyhlídce. Lidé v Rovensku mají strach |
Zmiňuješ případy, na kterých jsi spolupracoval s kolegy. Jak obtížné je najít parťáka?
Strašně těžké. Protože stejně jako v jiných profesích je i v té naší lidí, kteří chtějí dát své práci víc než základní minimum, čím dál méně. A novinařina se nedá dělat od do. Věci, na kterých člověk pracuje, má neustále v hlavě. Neustále nad něčím přemýšlí, vyhodnocuje, snaží se získat potřebné materiály, podrobnosti k případu a důkazy. Bere to hrozně času a moc lidí to už tak nastavené nemá.
Na mnoha kauzách jsi pracoval sám. V čem je to pro tebe práce v tandemu s druhým reportérem lepší?
Vysvětlení je úplně prosté. Ve dvou se to vždycky lépe táhne a na mnoha kauzách se dělá prostě snáz. Nikdo nemá patent na rozum a mě nemusí napadnout pohled, který napadne toho druhého.
„Šlapu už od dětství.“ Prostituce u hranic bují jako před lety. I nezletilých |
Navíc člověk tráví v terénu spoustu času. A je lepší mít si o tématu s kým promluvit, zjišťovat už po cestě nějaké podrobnosti. Ale druhému člověku musíš naprosto věřit, protože mu odkrýváš své zdroje. Musíš vědět, že je kolega neohrozí.
Do vraždy Jána Kuciaka jsem se nebál
Čtenáři tomu neuvěří, ale ty jsi schopný spát jen dvě hodiny denně, když pracuješ na nějaké kauze. Jde takový režim skloubit s rodinným životem?
Osobní život samozřejmě existuje. Ale pro mě je ta práce koníčkem, takže když jsem v práci, žiji svůj život.
Pracoval jsi například na případu Radovana Krejčíře či dalších lidí z českého podsvětí. Bál ses někdy? Měl jsi strach o sebe nebo o svou rodinu?
Je pravda, že do vraždy slovenského novináře Jána Kuciaka v roce 2018 jsem se absolutně nebál. Nikdy jsem si nepřipustil, že si v 21. století může někdo najmout za pár korun vraha na novináře. Slovensko nám bohužel ukázalo, že to možné je. I tak se ale člověk nesmí bát, to by tu práci nemohl dělat.
Chytré hodinky jako důkaz v kauze Kuciak. Pípla SMS o vraždě a změřily tep 161 |
Ján Kuciak se stal symbolem svobodné žurnalistiky a vzorem mnoha začínajících novinářů. Máš i ty nějaký novinářský vzor? A na co by ses ho zeptal?
Mým vzorem – stejně jako mnoha novinářů z mé éry – byl Jaroslav Kmenta, který pracoval u nás v celostátním reportérském oddělení MF DNES. Nosil velké věci, měl vhled do událostí, které se děly. Do českého podsvětí. A na co bych se ho zeptal? Jestli mu vážně stačí jen psát knížky. Jestli mu nechybí novinový papír.
Jaroslav Kmenta byl novinářem, který byl schopný svými texty sesadit vládu. Myslíš si, že vliv médií dnes upadá? Nebo jen novináři nejsou schopní napsat dobré reportáže a články, které by měly dopad na celospolečenské dění?
Média ztratila vliv, protože lidé otupěli. Věci, které by dříve byly v demokratickém světě nemyslitelné, se u nás přejdou mávnutím ruky. Lidé nevěří ve spravedlnost a trest. Příkladem je kauza Davida Ratha, který byl chycen při činu, když si bral sedmimilionový úplatek v krabici od vína. Přesto je schopen se po několika letech, kdy si část trestu odseděl, objevit na veřejnosti a Češi mu tleskají. Píšeme o kauzách, ale výsledek není žádný. Politici lžou do poslední vteřiny, i když je chytíte při činu. Nikdo nerezignuje, nikdo neodstoupí.
Chyba je ale určitě i na straně novinářů. Zklamalo tě v poslední době chování tvých kolegů?
Zklamalo mě – například v souvislosti s volbou prezidenta republiky –, že jsou schopni obléct si flanelovou košili, jít fandit a tleskat jednomu z kandidátů a tvrdit, že jsou objektivní. To bylo absolutní selhání médií. Jednoduše proto, že média tu mají být jako hlídací pes demokracie a měřit všem rovným metrem. A je jedno, jestli je to Andrej Babiš, Petr Pavel nebo Danuše Nerudová. Tady se stalo, že média tlačila za každou cenu vpřed jednoho z kandidátů. Není podle mě možné košili sundat a říkat, že najednou jsem zase objektivní novinář a budu psát pravdivě. V tu chvíli už novináři nemůže nikdo věřit. Jediné měřítko musí být „padni komu padni“.
Dej tam draslík. Jak se žije ve squatu pod Strahovem, kde zemřel „feťák“ |
Jedenácté září české žurnalistiky
V souvislosti se jménem Andreje Babiše ti mnoho kolegů určitě vyčítá, že jsi zůstal ve vydavatelství, které koupil. Vnímáš jeho vlastnictví jako problém?
Vstup Andreje Babiše do médií – potažmo vydavatelství MAFRA – jsem stejně jako jiní novináři vnímal jako 11. září české žurnalistiky. Poprvé se stalo, že vrcholný politik a podnikatel vlastnil vydavatelský dům.
Vzpomínáš si na ten den?
Na to nikdy nezapomenu. Pro nás to bylo hrozné překvapení. Celou dobu jsme si mysleli, že Andrej Babiš koupí vydavatelství Ringier, které vydávalo například deník Blesk. Vtom přišlo oznámení, že se Andrej Babiš domluvil na koupi vydavatelství s našimi německými majiteli. Jsem v MF DNES dvacet let, práce se dělá naprosto stejně. Část lidí – zejména z pražské redakce – odešla do jiných médií. Bylo to pro ně daleko snazší než pro novináře v regionech, protože tam nabídka práce v oboru není.
Jsme inspektoři, ohlásili se agenti do Vrbětic. Později se ozval výbuch |
Řekl jsem si, že v MAFŘE budu do té doby, dokud si budu moct svou práci dělat svobodně. Dokud se nebudu muset nikomu zpovídat, jak texty píšu. Nikdy se nestalo, že by někdo přišel a chtěl můj text měnit, upravovat, přestavovat. Zároveň se nestalo, že by Andrej Babiš přijel do jižních Čech, kde žiji, že by stál nad mým počítačem a diktoval, co mám psát. Ani mi netelefonuje.
A kdyby se to stalo?
Tak bych odešel. Ale nevidím vydavatelství, kam bych chtěl jít. Navíc si myslím, že svoboda v naší redakci je pořád stejná. Alespoň pro mě. Žijeme v kapitalismu, média musí někdo vlastnit. Samozřejmě je špatně, když je vlastní člověk s politickými ambicemi, ale dosud k žádnému zásahu nedošlo. A doufám, že nedojde.
Články Václava Janouše najdete na stránkách iDNES Premium.
