Mýtus první - útok na World Trade Center byl útokem na Spojené státy.
Tento mýtus je často přežvykován se škodolibým podtextem, že si to ti Američané alespoň trochu zaslouží, protože jsou příliš bohatí. Ve skutečnosti byl podle mého názoru teroristický útok útokem na civilizaci, kterou z nedostatku lepšího názvu nazývám "civilizací volby".
Tedy společenským uspořádáním, kdy občané ve svobodných volbách mohou rozhodnout o alternativě řízení věcí veřejných, přičemž toto rozhodnutí mohou korigovat pro další volební období.
Je-li tomu tak, pak útok na New York byl současně i útokem na Prahu, lhostejno, že se tak prozatím nestalo. Mohl být útokem na jakýkoli symbol demokratického státu.
Kdyby Twins stály v Tel Avivu, mohl se klidně odehrát v Izraeli, kde jsou ostatně útoky stejného typu - byť nikoli stejné intenzity na denním pořádku. To, že se teroristický útok odehrál v USA, vedlo jen k jeho větší medializaci, nic víc.
Mýtus druhý - útok byl podniknut vcelku dílčí, izolovanou extremistickou skupinou, která se vcelku nahodile zmocnila vlády v jedné z nejchudších zemí světa. Pochybuji, že by Afghánistán dokázal pro tak náročnou teroristickou operaci sám poskytnout potřebnou finanční, logistickou a další podporu.
Co však je důležitější, je fakt, že útok byl explicitně veden právě proti "civilizaci volby" ve jménu civilizace (možná spíše anticivilizace), která svobodnou volbu neuznává a chce všechny násilím obrátit na svoji víru. Pokud by se této anticivilizaci podařilo s finanční podporou některých fundamentalistických států dostat se ke zbraním hromadného ničení (chemickým, bakteriologickým, ale i nukleárním), hrozilo by opakované vyhlazování nevěřících civilních obětí v rozsahu, proti němuž by události 11. září (přes jejich nespornou krutost a rozsah) byly jen dětskou hračkou.
Mýtus třetí - nás se to netýká. Můžeme vyjadřovat solidaritu postiženým, ale jsme velice opatrní, jde-li o to, sami se účastnit boje se světovým terorismem.
Je jasné, že vzhledem k rozměrům České republiky může být tato účast spíše symbolická, v rozměru desítek až stovek vojáků, nadto převážně s humanitárním posláním (antichemická jednotka, polní nemocnice).
Čin, byť jakkoli malý, je však vždy důležitější než slovo. Pláč nad tím, že to něco stojí, mi vzhledem k nutnosti obrany našich skutečných národních zájmů připadá pokrytecký, nehledě na to, že jde jen o zlomek nákladů ve srovnání s tím, co jsme museli vynaložit na sanaci rozkradených bank a podniků, které jsme si nechali vytunelovat přímo před nosem.
Všem těmto třem mýtům ovšem můžeme i nadále útěšně věřit. Možná do doby, než pan Povondra uvidí ve Vltavě první mloky.
