"A pokud nevypne mobilní telefon, nebo si dokonce začne vyřizovat hovor - takového uchazeče má snad každý chuť vykázat, pokud ne rovnou ze dveří, tak alespoň do patřičných mezí," říká personalistka Alena Chlumská ze společnosti Billanc Partners.
"Samozřejmě, když uchazeč čeká porod své ženy nebo jinou zásadní životní událost, bude nevypnutý telefon personalista tolerovat. Ale jestli nám chce předvést svou vytíženost a nepostradatelnost, není to nejvhodnější způsob."
Co ještě personalista toleruje?
Míra tolerance je u každého individuální. Je-li uchazeč skutečně dobrý, může si dovolit leccos. Měla jsem na pohovoru manažera, který ve svém oboru hodně dokázal.
Uprostřed pohovoru se omluvil, zda mi nebude vadit, že sní pár kostek cukru z cukřenky. Trochu mě překvapil, ale proč ne, ať si poslouží. Schroupal cukr, pochválil ho. Byl to dobrý kandidát, mohl si dovolit "být svůj".
Ale kdyby mi cukr začal jíst kandidát s náušnicí v nose a bez takového životopisu, jako měl onen manažer, tak si u jeho materiálů udělám významný vykřičník.
Jiný kandidát šel na pohovor do firmy rovnou ze svatby v sokolském kroji. Byl z těch, kteří procházeli výběrem, nejlepší lidsky i odborně, takže tím krojem (a odvahou v něm přijet) už jen nasbíral body navíc.
A co personalisté, nedělají také chyby?
Vidíte, že si tady stále hraju s kancelářskou sponkou...! (smích) Samozřejmě, i personalisté dělají chyby. Například již při přípravě vhodného prostředí pro pohovor. Tím vhodným prostředím mám na mysli příjemnou, nepřetopenou nebo nepříliš studenou, čistou místnost bez hluku, bez zvonění telefonů.
V žádném případě by se pohovor neměl konat v místnosti, kde jsou i jiní lidé nebo kam vstupují osoby, které s ním nemají nic společného. Dost spolehlivě sice lze takhle prověřit kandidátovu odolnost vůči stresu, ale mělo by to skutečně být výjimkou.
Mezi uchazeči o místo je známý efekt hlubokého křesla...
Ano, měkké hluboké křeslo, v němž se každý po dosednutí utopí. Nebo místo, kde uchazeči svítí slunce do očí, nebo přímo proti oknu, kdy nevidí do tváře personalisty.
Tohle všechno není fér. Kandidát je rovnocenný partner a je jedno, zda je to sekretářka, nebo manažer. Přinesl své osobní materiály, bude povídat o detailech ze svého profesního a často i osobního života. To je velkým projevem důvěry. Respekt k němu by měl být z chování každého personalisty znát.
A co respekt uchazečů?
Samozřejmě to platí i pro ně. Kandidát může snadno dokázat, že je ten nejchytřejší v Evropě a v přilehlém okolí. Pokud v jeho povídání o vlastních přednostech a úspěších nebude zároveň respekt k personalistovi, musel by být skutečně jediným odborníkem na zemi, aby byl oním personalistou doporučen dál.
V čem zájemci o místo nejvíce chybují?
Chybou je například příliš včasný nebo pozdní příchod. Pokud vidím, že přijdu pozdě, a mám možnost zavolat, omluvím se. Pět minut nic není, to se stává, zejména při dnešní dopravě, ale půlhodinové zpoždění bez telefonického upozornění se vysvětluje druhé straně těžko. Jak to pak u tohoto kandidáta bude s dodržováním termínů ve chvíli, kdy půjde o důležitou schůzku nebo zakázku?
Kdo přijde tak akorát, má bod navíc. A další plus?
Co nejlepší první dojem. Podle průzkumů si v několika prvních minutách vytváříme názor o druhé osobě, ve kterém se dále spíše jen utvrzujeme. Takže: není úplně vhodné rázně rozrazit dveře jako Divoký Bill a bez pozvání vkráčet doprostřed místnosti. Není příliš dobré zůstat stát na chodbě a tiše špitat rohožce, proč jsme přišli. Ale z Divokého Billa může být vynikající vymahač pohledávek a z dívky mluvící k rohožce skvělá a precizní účetní. Ti lidé se chovají tak, jak je jejich naturelu vlastní.
Poznáte, když se Divoký Bill stylizuje do role plachého intelektuála?
Jistě. Kandidát stylizující se do někoho jiného totiž začne nevědomky vysílat různorodé signály. Může mít z příruček nastudováno, jak podávat ruku, kam se dívat. Může se naučit reagovat na určité otázky správně, tedy tak, jak by vhodný kandidát odpovídat měl.
Ale musel by být skutečně dobrý herec, nebo personalista tak špatný pozorovatel, aby ho neprozradila řeč těla. Gesta i mimika nikdy nejsou vnímány samy o sobě. Proto se tak těžko zamezuje tomu, aby tělo nemluvilo za nás: ovládnete jedno gesto, jiné, o kterém v knihách nepíšou a vámi není potlačené, vyjadřuje totéž. A samozřejmě, pokud se snažíte ovládat gesta, může vám uniknout výrok, který byste z úst normálně nevypustili.
Mimochodem, k těm radám z příruček... Opravdu si pokazím první dojem, když vám podám při pozdravu studenou ruku?
To je úplně jedno, málokterý personalista z toho dělá závěry. Přijdete-li ze zimy, máte snad vždy studené ruce. Navíc - může to být důvod k započetí hovoru. Čeho si však personalista všimne a z čeho závěry dělá, to jsou špinavé, okousané nehty, špinavé boty, oka na punčocháčích.
Zbytečné otázky vyvolává příliš pestré oblečení, u dívek moc krátké sukně, průhledná halenka, velký výstřih nebo boty na silných vysokých podrážkách, příliš silný parfém. Těžko uvěřím dívce, že je rychlá v psaní všemi deseti, má-li dlouhé nehty.
Prostě získám místo, když dojem, který budím, odpovídá všeobecnému očekávání, jak by měl vypadat typický představitel oné profese. A pak mám vyhráno...
Kdepak. Stalo se, že nám firma odřekla jasného kandidáta na požadovanou pozici s podezřením, že pije. To je závažná věc. A víte, co jsme zjistili? Na schůzku do firmy přišel příliš brzy a čekal na místě, kde ošklivě profukovalo. Vítr způsobil, že se představil se zarudlýma, lesklýma očima. Nepříjemné zkušenosti personálního manažera té firmy s problémovým člověkem v minulosti málem zapříčinily, že tento dobrý kandidát neprošel.
Jak může člověk bojovat s předsudky zaměstnavatele? Nebylo by lepší, aby personalista, který uchazeče zná, s ním šel na pohovor k zaměstnavateli preventivně?
To také někdy děláme. Známe kandidáta, známe firmu. Jako nezúčastnění pozorovatelé jsme schopni zabránit vznikajícím nedorozuměním na obou stranách. Kandidát třeba kvůli trémě volí nešťastnou formulaci. Nebo naopak, i zástupce firmy pronese věty, které uchazeče odradí, ačkoli jimi nic zlého nemyslel.
My můžeme pomoci uvést věci na pravou míru, protože známe obě strany déle, než je ona obvyklá hodina, kterou mají na první pohovor. Ale jsou tu i jiné důvody pro přítomnost personalisty u pohovoru. Jednu firmu nám odřekl již druhý kandidát a nakonec se zjistilo, že firma řekla personální agentuře něco, ale na pohovoru se pak kandidát dozvěděl něco jiného.
Může uchazeč o místo již při prvním kontaktu s firmou vnímat varovné signály?
První, s čím se lidé setkávají, jsou ústní sliby a poté skutečné znění smlouvy. Na firmy, které o podmínkách konkurzu rády mlží, je nutno dávat si zvláště pozor. Stává se také, že člověk nastoupí do práce, ale smlouvu stále nemá.
Dá se tedy přinejmenším předpokládat, že ve firmě panuje velký nepořádek. Signálem může být i to, když nedají smlouvu k prostudování a tlačí na to, aby ji hned uchazeč podepsal. Absolventi by si také měli dávat pozor, kdo s nimi smlouvu podepisuje. Pokud je to člověk nezapsaný ve výpisu z obchodního rejstříku, nebojte se zeptat, zda k tomu má pověření, a chtějte ho ukázat.
Odhlédneme-li od pracovní smlouvy, kdy by měl uchazeč zbystřit při pohovoru se zaměstnavatelem?
Pokud slyší například, že se ve firmě pracuje od nevidím do nevidím. Samozřejmě, čas od času je třeba kvůli práci obětovat volný čas. Čím vyšší pozici zastáváte nebo chcete zastávat, tím tvrději pracujete. Ale velmi často to znamená, že firma má podstav nebo špatně zorganizovanou práci, nejasné kompetence. Je pravděpodobné, že případnou dovolenou si budete muset tvrdě napracovat.
Nebo hláška typu: Víte, my máme s pracovníky špatné zkušenosti, proto vy musíte to a to... znamená, že se zaměstnavatel snaží dostat zaměstnance do určité, pro něho méně výhodné pozice. Varovat by mělo i pracovní prostředí. Pokud zjistíte, že nemáte pracovní stůl nebo jsou tři zaměstnanci na jeden počítač, dejte pozor. V takové práci nelze očekávat, že budete v pohodě. Ale upřímně, tohle jsou rady fungující za předpokladu, že se uchazeč o místo může hrdě zvednout a říci, že o takové podmínky nestojí, a odejde jinam. Na Ostravsku či Mostecku to určitě bez ztráty existenční jistoty udělat nelze. A smutné je, že na to někteří zaměstnavatelé spoléhají a podle toho se i chovají.
