Předseda Okresního soudu Brno-venkov Petr Jirsa podal ústavní stížnost v úterý. Napadá jí část rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dal za pravdu soudkyni Janě Lorencové z instituce, kterou Jirsa vede (více čtěte zde).
„(...) lze považovat za vhodné, aby problematika platů soudců byla (po přibližně patnácti letech) završena nálezem pléna, který nedá prostor pro další vývoj právního názoru jednotlivých senátů a otázku platových nároků soudců judikatorně uzavře,“ stojí v Jirsově stížnosti, jež na webu zveřejnil Ústavní soud (najdete ji zde).
V rozhovoru pro iDNES.cz Jirsa vysvětluje, že krok učinit nemusel, byť jej po něm vyžadovalo ministerstvo spravedlnosti. Podle Jirsy na něj ale tehdejší ministryně Helena Válková netlačila. Stížnost se rozhodl podat, aby se otázka výše platů uzavřela. Podle něj může Ústavní soud dát vodítko pro případné spory státu se soudci, kteří by nepřistoupili na dohodu s ministerstvem spravedlnosti.
To s nimi vyjednalo, že místo pěti miliard stát soudcům vyplatí zpětně na platech 1,2 miliardy. Sám Jirsa dohodu se státem podepíše (více o dohodě čtěte zde).
Byl jste jediným, kdo ústavní stížnost mohl podat. Mohl byste vysvětlit, proč?
Ano, to byl, protože nikdo jiný není účastníkem řízení, ve kterém byla žalobkyní Jana Lorencová (soudkyně Okresního soudu Brno-venkov, pozn. red.) a žalovanou Česká republika v podobě Okresního soudu Brno-venkov.
Vyrozuměla jsem, že vám její podání v podstatě nařídila vláda.
To bych chtěl objasnit, protože vláda mi nic neuložila. Vláda nemůže žádnému soudci ani předsedovi soudu nic uložit. V usnesení vlády je uvedeno, že ukládá ministrovi spravedlnosti, aby nějakým způsobem zajistil podání ústavní stížnosti.
Měl jste ve vaší situaci jinou možnost než ústavní stížnost podat?
Samozřejmě jsem měl možnost ji nepodat. Rozhodně tam nebyl žádný nátlak ze strany vlády nebo ze strany bývalé ministryně spravedlnosti Heleny Válkové nebo současného ministra Roberta Pelikána.
Co by znamenalo, kdybyste ji nepodal?
Co by se stalo, nevím. Můžeme jen teoretizovat o tom, jak by vláda případně přistupovala k dohodám se soudci. Nevím to a mohl bych se o tom jen dohadovat.
Myslíte si, že by k žádné dohodě o narovnání v celkové výši 1,2 miliardy korun nedošlo (více o dohodě čtěte zde)?
To se ptáte na špatné straně. Nemůžu odpovědět na to, jak by reagovala vláda. My tady máme její usnesení se dvěma body. Jeden se týká dohod, druhý ústavní stížnosti. Pokud by jeden z nich nebyl splněn, opravdu nevím, jak by se vláda zachovala.
Jaký byl důvod, proč jste se rozhodl podat ústavní stížnost?
Jak už jsem řekl v úterý, opravdu bych chtěl, aby se otázka platů definitivně vyřešila. Já v této věci nefiguruji jako soudce, ale jako orgán státní správy. To je poněkud jiná pozice. V tomto smyslu musím i reflektovat to, jakým směrem se věc kolem platů soudců vyvíjela.
Ústavní stížnost tedy nezmění nic na dohodách mezi soudci a ministerstvem spravedlnosti, ale jak řekl už ministr Robert Pelikán (více zde), mohla by změnit pouze situaci soudců, kteří na dohody nepřistoupí?
Ústavní stížnost směřuje pouze do části toho rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterou přiznal zpětně doplatek toho takzvaného trojnásobku (tj. že platová základna soudců se musí vrátit na trojnásobek průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře, pozn. red.). To znamená, že ústavní stížnost se netýká té části rozhodnutí Nejvyššího soudu, která rozhodla o špatně vypočítané platové základně.
Rozhodnutí Nejvyššího souduU Nejvyššího soudu v minulosti uspěla soudkyně Okresního soudu Brno-venkov Jana Lorencová. Nejvyšší soud řekl, že jí stát musí doplatit část platu zpětně, a to až do roku 2011. Nejvyšší soud navíc rozhodl, což je pro navrženou dohodu klíčové, že stát dosud počítal chybně platy soudců i politiků a ty by proto měly výrazně vzrůst. Podle verdiktu soudu stát vycházel z průměrného platu v nepodnikatelské sféře, jak je to napsáno i v zákoně, ale podle Nejvyššího soudu se má vycházet z jiné průměrně částky, kterou nesnižují částečné úvazky soudců. |
Dohoda mezi státem a soudci se týká doplatků platů za onu takzvaně špatně vypočítanou platovou základnu s tím, že se soudci vzdají zpětného doplatku onoho takzvaného trojnásobku. Doplatek se týká toho, že byla špatně vypočtena platová základna za léta 2012 až 2014 a touto částí rozhodnutí Nejvyššího soudu, proti které koneckonců nikdo nijakým způsobem neprotestoval, se Ústavní soud zabývat nebude, protože do této části stížnost nesměřuje. Jinými slovy: Pokud vůbec Ústavní soud stížnost přijme a pokud rozhodne tak, že teoreticky zmiňovanou část rozhodnutí Nejvyššího soudu zruší, stále bude platit ta část rozhodnutí, že soudcům byly špatně vypočteny platy podle statistického údaje, to znamená, že byla špatně vypočtena platová základna. Pro soudce, kteří dohodu uzavřou, by případné rozhodnutí Ústavního soudu neznamenalo vůbec nic. Jejich situace by se neměnila.
Co by akceptování ústavní stížnosti fakticky znamenalo pro soudce, kteří dohodu se státem neuzavřou a o výši svého platu se budou soudit?
Je zřejmé, že nějaké soudní spory se uskuteční i po uzavření dohod se státem, protože někteří kolegové, pokud já vím, dohody akceptovat nechtějí a tím pádem soudy v různých částech republiky budou spory projednávat. Za situace, kdy tady máme rozhodnutí Nejvyššího soudu a rozhodnutí Ústavního soudu, bude podle mého názoru pro vyjasnění asi nejlepší, aby soudy věděly, podle jakého vodítka mají ve sporech rozhodovat.
Vy sám patříte k těm, kdo na dohodu přistoupí?
Zatím je to v běhu, ale přistoupím na ni.
Ocitl jste se v situaci, kdy jako soudce jednáte za stát. Pokud by Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil, teoreticky to může zkomplikovat spory o peníze pro některé soudce. Jak vnímáte to, že jste v roli soudce a zároveň i v roli orgánu státní správy soudu, který může jít proti zájmům soudců?
Co vám na to mám říct? Situace je taková. Už v době, kdy o žalobě Jany Lorencové (soudkyně Okresního soudu Brno-venkov, pozn. red.) rozhodoval krajský soud, jsem se z pozice předsedy soudu podával odvolání. Pak jsem dokonce podával i dovolání a myslel jsem si, že ta věc jím bude judikatorně uzavřena. Jenže se nestalo a mé další kroky vycházejí, jak už jsem říkal, ze situace tak, jak se vyvinula po jednání vlády s představiteli soudců. Je to také vedeno tím, že tady konečně teoreticky může být rozhodnutí Ústavního soudu a celá ta situace kolem platů se konečně uzavře.
Ústavní stížnost se týká let 2012 až 2014, může se ale stát, že bude mít dopad i do budoucna? Tedy na situaci, kdy by byly znovu platy vysokých úředníků a politiků zmrazeny a soudci se o jejich výši opět soudili.
To je opět teoretická záležitost. Celé jednání ohledně platů, při kterém se soudci vzdali poměrně značné části svých oprávněných nároků, bylo vedeno snahou, aby k těmto problémům už v budoucnu nedocházelo. To znamená že výkonná moc bude respektovat moc soudní v tomto směru a ty nekonečné tahanice skončí. Všechny žaloby byly vlastně kvůli tomu, že tehdejší vláda nerespektovala předchozí rozhodnutí Ústavního soudu. Soudci si je sami nevymysleli a nikomu nedělá radost podávat žaloby. Vůči veřejnosti to už vůbec není dobré. Ale opakuji - nebyli to soudci, kteří situaci způsobili. Ti se jen slušnou a zákonnou formou domáhali oprávněných nároků.
A co když vláda navrhne změnit zákon o platech ústavních činitelů tak, aby platy soudců mohly být rovněž zmrazovány?
Právě proto, aby k těmto problémům nedocházelo, udělali soudci vstřícný krok a vzdali se části oprávněných nároků. Právě proto, aby se ta věc uzavřela. V tuto chvíli jsou soudcovské platy v souladu s ústavou i zákonem a předpokládáme, že tak to bude i do budoucna. Máme tu, proboha, asi čtrnáct rozhodnutí Ústavního soudu. To je přece absurdní a sporům by už měl být konec.
