Jak jsou v Česku vnímány artefakty z dob socialismu?
Nejvíce záleží na generačním nastavení. Polovina dnešní populace, která socializmus nezažila nebo zažila jen krátce, se k umění z této doby staví s odstupem, čistě jako k estetickému fenoménu nebo něčemu exotickému. Lidé, kteří předlistopadový režim zažili na vlastní kůži, jeho symboly mají více spojené s negativními emocemi, a tudíž mohou být více nakloněni tomu, aby bylo toto umění odstraněno.
Záleží také na tom, o jakém regionu se bavíme. V Praze to bude jiné než v Ostravě, kde je umění z této doby více přítomné a možná tak i méně problematické. Jiná situace je na Mostecku nebo ve Znojmě, kde dodneška je, pokud se nemýlím, socha vítězného rudoarmějce na Mariánském náměstí. Hodně záleží na místním kontextu i na ekonomickém nastavení regionu.
 |
Zmínil jste, že v Praze je situace jiná. Proč?
Praha je jako skoro každé hlavní město jiná než zbytek republiky. Na jednu stranu je více kosmopolitní a je si, jako hlavní turistické centrum země, více vědoma své vlastní historické hodnoty. Zároveň jsou lidé v Praze obecně pravicovější, to samozřejmě souvisí i se strukturou zaměstnanosti. Pražané mohou být myšlenkově nastaveni více proti některým artefaktům z doby před rokem 1989, a to jak politicky, tak protože v zásadně historickém prostředí města působí více cizorodým dojmem.
Umění má i určitou funkci. Proměnila se nějak funkce pozůstatků z dob socialismu?
Ano, ale stejně tak se proměnila třeba i u pražských kostelů. Funkce, kterou ty kostely hrály v devatenáctém století, je v porovnání s dneškem zásadně odlišná.
 Mgr. Michal Novotný (*1985)
|
Jaká je jejich funkce dnes? Nyní se diskutuje o osudu plakety „Moskva-Praha“ v metru ve stanici Anděl. Podle autorů petice pro její odstranění jde o propagandu. Je to i podle vás určitá forma propagandy?
Ano, ale ve stejném smyslu jsou propagandou i barokní kostely. Pro některé historiky například i celý kult sv. Jana Nepomuckého, kterému jsou v Čechách věnovány desítky kostelů a soch, ale který by se mohl také zdát účelově vytvořeným světcem pro pobělohorskou rekatolizaci českých zemí. Akorát nám to dnes již nevadí, protože katolická církev ani Habsburská monarchie nepředstavuje žádné nebezpečí pro dnešní společnost.
V kontextu válečného konfliktu ale výtvarný prvek ustupuje do pozadí a dílo se stává více symbolem agrese, v tomto případě ruské strany. Naprosto například chápu, že pro ukrajinské uprchlíky, kteří kolem plakety na Andělu procházejí každý den může být plaketa přátelství Moskvy a Prahy urážející a bolestná a to i přesto, že je z roku 1985.
Pokud se bavíme o tom, zda plaketu odstranit, nebo ne, jakou roli v rozhodování hraje poměr mezi uměleckou hodnotou a propagandou?
Myslím si, že čím je demokracie ve společnosti vyspělejší, tím víc si může dovolit do historie nezasahovat. Čím lépe demokracie funguje, tím méně potřebuje být represivní. Vyspělá společnost si prostě může dovolit nelikvidovat i ty, kteří se jí značí zevnitř zničit. To je přeci onen morální kredit na kterém naše pozice v boji se zlem stojí.
My oponenty nezavíráme do vězení nebo nelikvidujeme, jako to dělají v Rusku. Neměli bychom tedy ani odstraňovat nebo ničit sochy, které jsou historickým svědectvím jiné doby. Z uměleckohistorického pohledu by se plaketa odstraňovat neměla, protože je důležitou součástí architektury stanice a vůbec uměleckého ducha celého pražského metra, který samozřejmě souvisí s dobou ve kterém metro vznikalo. Metro bylo stavěno jako ucelený ideologický projekt, ve kterém bylo umění jen jednou součástí. Ideologie o které se tu bavíme tam tedy stejně zůstane i po odstranění plakety.
Přátelství se Sověty? Nebylo. Pryč s plastikou v metru, burcuje student |
Ale chápu, že se kvůli situaci na Ukrajině přehodnocuje pohled i na socialistické památky. že se v kontextu války přejmenovávají ulice, sundávají se sochy jako třeba ta Dejvicích a tak dále. I to je normální, vždy se díváme na historii z pohledu doby, ve které žijeme.
Chápu správně, že kvůli situaci na Ukrajině přehodnocujeme pohled na socialistické památky.
Zásadně, ale to i na jiné věci. Přejmenovávají se ulice, sundávají se sochy v Dejvicích a tak dále. Samozřejmě to je také normální, vždycky se díváme na historii z pohledu doby, ve které žijeme. Historie je vždycky živá.
Zmiňoval jste sochu maršála Koněva, která byla odstraněna v roce 2020. Teď se řeší metro na Andělu a v Dejvicích. Jaké artefakty podle vás jsou další, které by mohly být přehodnocovány?
Pravděpodobně všechny pomníky rudé armády, kterých je stále v Čechách řada. Na jednu stranu je to opět pochopitelné, na druhou stranu nepochybně nelze přejít zásluhy rudé armády v boji s nacismem. Stejně tak jako uměleckou a historickou hodnotu těchto pomníků.
Mazali bychom historii, říká o plastice v metru dopravní podnik. Chystá tabulku |
Říkáte, že by plakety, sochy, mozaiky a další artefakty měly zůstat na svém místě. Na Andělu k plaketě vznikne nyní informační cedule. Potřebují i ostatní díla podle vás na místech, kde nyní jsou, zasadit do kontextu?
V tom se dostáváme trochu na šikmou plochu. Totalitním režimům vyčítáme přepisování historie. Shrnout v jednom odstavci, proč byla stanice metra postavená a v jakém kontextu, je podle mne nemožné. Vždy to spadne ke zjednodušení a od něj už je jen kousek k přepisování historie.
Jak jsem říkal, měli bychom být schopni si dovolit a jako společnost unést v rámci obecného vzdělání a povědomí i to, že zde máme artefakty tohoto typu stále přítomné ve veřejném prostoru. Jde o obecné vzdělání, jedna popiska to nevyřeší
Řada lidí namítá, že tyto artefakty mohou mít i edukační funkci. Vidíte to podobně?
Přesně tak. Naopak nám mohou sloužit jako stálá upomínka, toho, co zde bylo a proč by se to nemělo vrátit. Ze stejných důvodů se ostatně vystavují i v muzeích, aby se na tu dobu nezapomnělo. Nikdo zatím myslím neprotestoval, že vystavujeme socialistický realismus, v Národním muzeu mají pokud vím celou řadu svastik a další věci, které by v dnešní době byly otevřeně nezákonné.
Je logické, že svastiky z pražského veřejného prostoru zmizely. Nicméně zmizela i většina symbolů předlistopadového režimu. Proto si také myslím, že je vhodné, tam těch několik zbývajících nechat. Je to přeci obecně tak, že si vážíme toho, čeho už příliš nezbylo.
Český výletník: Neznámý budovatel a veselí kosmonauti jako umění v metru |
V některých lidech socialistické umění vyvolává řadu emocí, a to hlavně negativních. Má v dnešní době ještě co lidem nabídnout?
Asi bychom se z něj měli nějak poučit. Myslím, že jsme se posledních více než třicet let snažili na tuto dobu zapomenout. V kontextu architektury a umění se nám téměř podařilo ji materiálně z veřejného prostoru vymazat. Když se podíváte jak vypadá například Dům bytové kultury na Budějovické, tak je do takové míry zakryt reklamou a logy obchodů, jako kdyby pod tou vrstvou ani žádná architektura nebyla.
Nyní snad nastal čas abychom zkušenost této doby nějak integrovali do celku toho, čím jsme a čím je naše umění a architektura. A to i proto, že čas snad již alespoň část bolesti vymazal. Čtyřicet let totalitního režimu nebylo nějakým intervalem, mezerou, po jejímž konci se doba před ním a za ním opět čistě spojili, je a zůstává součástí toho, čím jsme.
