Jak dlouho už v karanténě jste?
Nejdřív jsme nevěděli, jak dlouho to bude trvat – vypadalo to, že deset dní. Pak jsme to ale prodloužili na 14 a v tuhle chvíli už jedeme 18. den.
Čtrnáctý den jsme střídali pracovníky, kteří to mají fyzicky nejnáročnější - pečovatelky a zdravotní sestry. Všichni nově příchozí ale museli projít otestováním na koronavirus s negativním výsledkem.
Jak dlouho v tuto chvíli očekáváte, že by opatření mohlo platit?
Počítáme s tím, že do konce dubna. Ale pokud bude potřeba, pojedeme dál.
Koronavirus v Česku |
Jak se liší současný běžný den klientů od normálu?
Liší se hlavně v tom, že už od začátku března platí zákaz návštěv. To je pro ně stresující. Také nemáme možnost mít mše svaté, a na to byli klienti zvyklí denně - že sem docházel farář. Sice je sledují společně v televizi, ale to není totéž.
Také trochu improvizujeme se stravou, nemáme jídelníček na tak dlouho dopředu. Myslím si ale, že klienti jsou klidní - cítí se ochráněni, vědí, že jsme tu s nimi a že se o ně postaráme. Samozřejmě jsou ale smutní toho, že spojení s rodinou mají jen přes telefon. To je na nich znát.
Jak to zvládají zaměstnanci?
Musím zaklepat, že zatím to všichni zvládají dobře. Netrpíme žádnou velkou ponorkou. Je to hodně dáno tím, že jsme velký oplocený uzavřený areál se zahradou a terasou. I před tímto opatřením jsme měli možnost ubytování zaměstnanců, takže máme soukromí a sociální zařízení pro sebe. Není to tak, že bychom byli na karimatkách někde ve společenské místnosti.
Co je podle vás na karanténě nejnáročnější?
I přesto, že nálada je velmi dobrá, pracovní nasazení musí být opravdu velké. Někdy večer skutečně padáme únavou. Jinak bych řekla, že jsou obavy o to, že nevíme, co bude dál - jak dlouho toto opatření bude potřeba, jestli skutečně dokážeme klienty i sebe ochránit, jestli to zvládneme po celou tu dobu.
Sice děláme všechno možné a snažíme se všechno dezinfikovat, ale třeba dopis nevydezinfikujete.
Zároveň vidíme, že někteří z našich seniorů zažili třeba i II. světovou válku a některé věci jim to připomínají. Pamatují zákaz vycházení, jak nebylo zboží v krámech. A když teď vidí záběry v televizi, mnohdy vidíme, že jim to právě válku připomíná – že tam ten strach je.
Lepší být o něco napřed, než pozadu
Proč jste se k uzavření domova uchýlili?
První impuls vyšel od krizového týmu naší organizace, Arcidiecézní charity Praha. Byla to reakce na postup epidemie. Když jsme dostali instrukce, že se na případnou karanténu máme začít připravovat - začít sestavovat seznamy pracovníků, plánovat, jak by to asi vypadalo - tak jsem viděla, že nikdo nebyl zásadně proti. Všichni byli ochotni do toho jít.
Arcidiecézní charita PrahaArcidiecézní charita Praha je křesťanská organizace, která se zaměřuje na pomoc lidem v nouzi. V souvislosti s pandemií koronaviru také založila sbírku, z jejíhož výtěžku podpoří například nákup ochranných pomůcek či zajistí personální posily. |
Když potom vyhlásili nouzový stav, řekli jsme si, že je lepší být o něco napřed, než pozadu. Takže jsme se domluvili s krizovým týmem Charity a sestavili pravidla, postupy a šli jsme do toho.
Jak jste vybírali, kdo v domově zůstane?
Všichni zaměstnanci se přihlásili dobrovolně. Ti, kteří šli do první vlny, nemají rodiny či mají odrostlé děti nebo zabezpečené rodiny. Zaměstnanci, kteří mají úplně malé děti, by byli ochotni jít na kratší režim, třeba na týden. Ale ty máme v záloze.
Kolik zaměstnanců v domově zůstalo?
V první vlně jsme tu byli v 10 lidech, teď je nás tu 12. S tím, že pět lidí se střídalo. Klientů tu máme 35.
Jak dlouho jste se na karanténu připravovali?
Asi dva dny. Potřebovali jsme soupis nezbytných věcí, které si předpřipravíme - potraviny, léky, osobní věci pro zaměstnance, hygienické pomůcky. Sestavit tým pracovníků, který by měl domov seniorů udržet po 14 dní v takovém chodu, aby se zvládli zabezpečit všechny potřeby a aby se režim dne příliš nezměnil. Také aby klienti nepocítili nepohodlí nebo velikou změnu.
