Vaše rabínské motto zní „Mír a zdar dalekému i blízkému, řekl Věčný.“ (Izajáš 57:19). Proč jste si ho vybral?
Tento citát z biblického proroka Izajáše stojí na mém rabínském diplomu, který jsem obdržel při ordinaci po dokončení studia. Vybral jsem si ho proto, že se objevuje na fasádě Smíchovské synagogy v Praze v hebrejském i českém jazyce včetně tohoto osobitého překladu.
Kolem synagogy na Smíchově jsem často procházel v dětství s rodiči, a vždy jsem přemýšlel o tom, co nám tato pasáž vlastně říká. Dnes si ji vykládám tak, že člověk by se měl snažit přát mír a zdar jak člověku, který je mu blízko názorově i kulturně, tak i tomu, který je mu vzdálen – ať už geograficky či myšlenkově.
Mohl byste prozradit, jaká cesta vás dovedla k židovství?
Moje cesta k židovství byla trochu složitější. První židovskou vzpomínku mám ale už ze svých čtyř let, když jsme šli s tátou na Nový židovský hřbitov na pražských Olšanech k hrobu tatínkova dědečka. Velmi jsem se tehdy podivoval nad zvláštním písmem na náhrobcích, a celkově mi to všechno přišlo takové jiné.
Hodně jsem se vyptával, a táta mi tehdy řekl, že to souvisí s historií naší rodiny. V útlém věku jsem si z toho vzal to, že se jedná o minulost a dnes tu již nic z této minulosti není. Pak jsem ale začal zjišťovat, že v historii mých předků se odehrála nějaká katastrofa.
Tuším, kam míříte. Váš tatínek, operní pěvec Hynek Maxa, byl přeživším holocaustu. Vyprávěl vám o tom někdy?
Ano, mému otci bylo už 68 let, když jsem se narodil. Byl přeživším šoa, a já sám jsem vyrůstal ve stínu pocitu, že v mé rodině se stalo něco, před čím mě táta chrání, ale i přesto to prosakuje skrz naši denní komunikaci.
Za války dostal příkaz k transportu, ale už věděl, co takový příkaz znamená, a tak hned zamířil ke svému lékaři. Měl totiž malý nález na plicích, a lékař ho s ním poslal na Svatou horu u Příbrami do plicního sanatoria. Tam ovšem mohl setrvat pouze šest týdnů. Místnímu řediteli léčebny ale tehdy zemřel tatínek, a můj otec na radu jednoho z úředníků doprovodil pohřeb zpěvem dvou z Biblických písní od Antonína Dvořáka.
Ty melodie mu zachránily život. Ředitel mu po pohřbu řekl, že dokud bude vedoucím sanatoria on, tak táta bude v bezpečí. Díky hrdinství ředitele a celého personálu, kteří tehdy velmi riskovali, tam táta nakonec přečkal celou válku a podařilo se mu přežít.
David Maxa
|
Pěvkyně je i vaše maminka. Měla hudba speciální místo ve vašem životě, potažmo v židovství?
Určitě ano. V mém dětství hrály důležitou roli chvíle, které jsem se svými rodiči strávil v divadle. Můj táta dokonce vzpomínal, že k hudbě ho inspiroval jeho dědeček David.
Vždy, když přicházel na návštěvu, prozpěvoval si některé synagogální zpěvy, což je v židovském světě velmi důležité. Známý spisovatel a přeživší šoa Elie Wiesel říká, že hudba je pro židovství jako míza, oživuje židovskou duši.
A je to tak. Platí to pro liturgii v synagoze a i pro čtení z tóry, které v tradičním pojetí vlastně není čtením, ale právě spíše prozpěvováním, kantilací.
Judaismus jste studoval, hodně jste také cestoval, absolvoval jste rabínský seminář v Postupimi… Co z těchto zkušeností vás nejvíc formovalo na vaší cestě stát se rabínem?
Můj dobrý kamarád Alexander Goldscheider kdysi napsal knihu „Cílené náhody“. Že jsem se stal rabínem, bylo vlastně shodou vícero takových cílených náhod. Do paměti se mi hluboko zapsala například oslava Pesachu (židovský svátek, pozn. red.) v mých asi patnácti letech, kam mě vzal právě tento přítel. Přišlo mi to fascinující. Doma jsme totiž židovské svátky nedrželi, a já jsem se chtěl dozvědět víc.
Proto jsem začal studovat judaistiku na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy pod vedením docenta Bedřicha Noska. V průběhu studií jsem měl také možnost zapojit se do židovských komunitních aktivit. A jednoho dne jsem dostal otázku: „Nemáme tu žádného reformního rabína, neuvažoval bys o tom?“ Hodně jsem nad tím přemýšlel a po nějaké době mi došlo, že by to vlastně mohlo být něco pro mě.
Zapochyboval jste někdy na své cestě k rabínství?
Ano, určitě. Pochybnosti patří ke zdravému vývoji člověka úplně ve všem. Každý by si měl klást otázky ohledně cesty, po níž jde. Jestli na to má, jestli zvládne všechny situace, které nastanou…
Práce rabína zní velmi vznešeně, ale na druhou stranu je to obrovská zodpovědnost. My rabíni si neprozpěvujeme jen „mazal tov“, ale také doprovázíme lidi ve všech životních situacích, jak radostných, tak smutných.
Jste rabínem v progresivní židovské komunitě Ec chajim. Jak si máme představit progresivní judaismus v praxi?
Progresivnímu judaismu se také říká reformní nebo liberální, což jsou v zásadě synonyma. Jako hnutí má progresivní judaismus své kořeny v osmnáctém a devatenáctém století v prostředí Německa a střední Evropy.
Jeho základní myšlenka je, že člověk se má snažit harmonizovat výzvy moderního světa se starobylou tradicí. Právě v této době se totiž Židé emancipovali, vycházeli z ghetta, a najednou si museli pokládat otázky, které do té doby nebyly relevantní.
Změny v progresivním judaismu jsou tedy opodstatněné a souvisí s upřímným dialogem mezi tradicí a moderní dobou. Když dnes přijdete do reformní synagogy, můžete si například všimnout, že ženy a muži nesedí odděleně. A i v rámci náboženského obřadu dospělosti jsou k tóře vyvolávány také dívky. Ženy hrají v progresivním judaismu důležitou roli, stejně jako muži.
Největším mýtem je představa typického Žida, říká „Rabínka v zácviku“ |
Můžeme tedy uprostřed židovství mluvit o feminismu?
Ano, modernita s sebou přináší otázku náboženské rovnoprávnosti mužů a žen. V progresivní židovství již není žádnou zvláštností setkat se s ženou – rabínkou. Já sám spoustu rabínek znám, některé z nich mne učily a některé byly mými spolužačkami na rabínském semináři.
Dokonce od ledna příštího roku se jedna rabínka, Anita Kantor, ujme vedoucí funkce ve Středoevropském bejt dinu, rabínském soudu, který má na starosti progresivní židovské komunity v České republice, Maďarsku, Polsku a na Slovensku.
Vše dobře dopadne
Jak vypadají židovské modlitby?
V židovství máme poměrně značné množství modliteb. Z časového hlediska můžeme pravidelné denní modlitby dělit na tři celky: ma’ariv, šachrit a mincha, tedy večerní, ranní a odpolední modlitbu. Možná se divíte, že jsem začal tou večerní, ale je to správně, protože v židovství začíná nový den večerem, tedy se západem slunce.
Speciální modlitba pak připadá na šabat, na Jom kipur je denních modliteb dokonce pět. Ale existují i různé spontánní modlitby, které člověk může pronést v závislosti na konkrétní situaci.
Ovšem v židovství je velmi důležitý hlavně dříve jmenovaný strukturovaný celek modliteb. Je to jako chodit do posilovny, člověk postupně posiluje svaly, nejde to najednou. S židovským postojem k modlitbě to je podobné. Člověk získává schopnost a znalost pronášet modlitby, až postupně odhalí, co modlitba dává jemu samotnému do života.
A co dává vám?
Dává mi ukotvení a možnost sebereflexe oproti věčnosti. To vystihuje jedno krásné rabínské vyprávění. Podle něj by měl mít člověk dvě kapsy a v každé z nich jeden lísteček. Na jednom má stát: „Jsi jenom prach a popel“. Takový lístek by si člověk měl přečíst v momentě, kdy se cítí pyšný a mocný. Na druhém lístku má být napsáno: „Pro tebe byl stvořen svět“. Takový lístek by si člověk měl přečíst v okamžiku, kdy pochybuje o sobě i o smyslu života.
Hebrejské slovo pro modlení navíc zní lehitpalel, což je zvratné sloveso, které můžeme překládat také jako „soudit se“. Modlitba je tedy okamžik usebrání se a uvědomění si hodnot, které jsou v životě důležité.
Zmiňoval jste, že židovské svátky se u vás v dětství moc nedržely. Máte dnes nějaký oblíbený židovský svátek?
To je velmi dobrá otázka, protože tato preference se každý rok mění. Židovské svátky jsou totiž jistým manuálem k tomu, aby si člověk prošel nejrůznější škálou emocí, a aby se spojil s historickou pamětí tradice, aby se propojil se svými předky.
Každoroční opakování svátků nás má učinit lepšími bytostmi, které jsou schopny vnímat všechny škály lidského údělu. Já se tento rok velmi těším na Chanuku. Po dobu osmi dní se zapalují světla. Jednou ze symbolik tohoto svátku je totiž vyhnání temnoty z našich životů. Bohužel v poslední době je té temnoty docela hodně, a proto se mi tento svátek jeví jako mimořádně příhodný. Moc se na něj těším.
Zlo je třeba nazývat zlem. Cílem teroristů je zničit Židy i Západ, říká rabín |
Umí se lidstvo poučit z historie? Ptám se, protože ve dnech, kdy spolu mluvíme, se válčí na Blízkém východě, už několik měsíců jsme svědky bojů na Ukrajině, eskalace nastala i v oblasti Náhorního Karabachu v polovině září, k mnoha převratům dochází v Africe… Je to opravdu dost temnoty najednou, jak sám říkáte.
Věřím, že lidstvo má potenciál poučit se z historie, ale bohužel lehko podléhá zapomnění a narcistickým touhám. Nelze však srovnávat obranu Izraele vůči teroristické organizaci Hamás s ruským napadením Ukrajiny.
Zatímco konflikt na Ukrajině je výsledkem mocenských snah Ruska, současný konflikt Izraele s teroristickou organizací Hamás je důsledkem genocidního útoku Hamásu na izraelské civilisty, při kterém byly absolutně bestiálním způsobem vražděny malé děti, těhotné ženy i staří lidé. Teroristé unesli více než dvě stě lidí. Izrael nemá na výběr, protože chrání své vlastní obyvatele před terorismem.
Tím nijak nebagatelizuji utrpení civilního obyvatelstva Pásma Gazy, které Hamás používá jako živý štít. Svými životy platí za vládu hnutí, které si samo zvolilo. Nezbývá mi, než doufat, že Hamás bude poražen a palestinští obyvatelé Gazy budou moci žít v míru se svými izraelskými sousedy.
Spousta konfliktů ale vzniká na základě odlišného náboženského vyznání. Přitom například křesťanství a islám z judaismu přímo vychází. Jak vznikne nenávist, která pak věřící žene až k válkám a vraždění, když na samém počátku stojí něco stejného, nebo minimálně podobného?
Řekl bych, že právě vzájemná podobnost může být leckdy příčinou nenávisti. Kolikrát se dočteme o hrozných věcech, kterých jsou lidé schopni dopustit se v rámci jedné rodiny. Není pak divu, že jsou schopni takové věci páchat i proti jiné víře, byť vychází ze stejných kořenů.
V tom hraje významnou roli více než tisíciletí antijudaismu, který se rozvíjel různým způsobem v oblastech, kde dominovalo křesťanství a islám. Obě tyto náboženské tradice přišly s nárokem na absolutní pravdu, z níž vychází přesvědčení, že židovství je již překonané, že tyto víry jsou jeho právoplatnými následovníky a že jimi má být židovství nahrazeno.
Antijudaismus, náboženská nenávist vůči Židům, se postupně přetransformovala na antisemitismus, rasovou nenávist. Výsledky antisemitismu jsou vidět i dnes a bylo by naivní si myslet, že šoa byl poslední moment, kdy antisemitismu vyhřezl.
Jedním z jeho projevů je i antisionismus, nenávist vůči Státu Izrael. Tím nechci říct, že by bylo v nepořádku kritizovat konkrétní aspekty politiky Izraele, stejně jako kteréhokoliv jiného státu. Ale pokud se tato kritika vyznačuje démonizací státu, jeho delegitimizací a dvojími standardy uplatňovanými při jeho hodnocení, nemůže být pochyb o tom, že se jedná o antisemitismus.
Na druhou stranu ale musím říct, že prožívám pozitivních chvíle například tehdy, když mluvím se studenty gymnázií či škol. Tito lidé jsou velmi často otevření k životu, mají respekt k pluralitě a diverzitě… to hodně moc potřebujeme. Doufám, že mladá generace dohlédne zase o kousek dál než současná.
Jak se tedy na současný konflikt na Blízkém východě, kde umírají stovky lidí, kouká židovská tradice, pro níž má lidský život absolutní prioritu?
Židovská tradice se na ochranu života dívá jako na tu nejdůležitější věc. Lidský život má takovou hodnotu, že jeho záchrana má přednost téměř před každým jiným přikázáním. V židovství také neexistuje žádný koncept, který by ospravedlňoval svatou válku nebo mučednictví, které je spojeno s násilným braním života ostatním lidem v zájmu nějaké „vyšší věci“.
Na druhou stranu je ale důležité si říct, že pokud jde o záchranu života, je také důležité se za něj umět postavit. A bohužel to někdy nejde jinak než se zbraní v ruce.
Chci být v bezpečí. Stále více Izraelců spěchá s pořízením zbrojního průkazu |
Co si tedy z této doby plné konfliktů vzít? Co nám může přinést?
Existuje židovský koncept, podle nějž by člověk měl i v těžkých dobách hledat pozitivní věci, na nichž může začít budovat. Příkladem této schopnosti jsou lidé, kteří se po válce vrátili z koncentračních táborů a navzdory prožitým hrůzám vybudovali své životy znovu. Tito lidé neztratili víru v člověka. A nemůžeme ji ztratit ani my.
Svět potřebuje dialog. Je velmi důležité, aby celý svět dal najevo, že nesouhlasí s tím, aby byl terorismus legitimní součástí politického diskurzu. Důležitý je ale i dialog mezi lidmi samotnými. Musíme v něj věřit, nemůžeme na něj rezignovat. Pojďme se bavit o věcech, které nás činí lidmi. Všichni dýcháme stejný vzduch, všichni chceme jíst, potřebujeme pít, … jsme všichni ze stejného těsta.
Máme tedy nějakou naději?
V jednom rabínském vyprávění, které dokresluje příběh o stvoření světa, dovolí andělé Bohu stvořit člověka až napotřetí, protože mají obavu z násilných činů, kterého se lidstvo v budoucnu dopustí. Bůh si však prosadí svou a člověka stvoří.
Tím chce Bůh lidstvu říct, že mu věří, že se mu to podaří. A já tuto představu sdílím. Je velkou otázkou, zda jsme přirozeně zlí, nebo dobří. Občas se to v nás pere. Jsou lidé, kteří jsou schopní vraždit děti, na tom není možné najít nic dobrého. Ale věřím tomu, a doufám, že to dobré v člověku nakonec zvítězí. A to je to podstatné. Jestli mají tři abrahámovské tradice něco společného, tak je to víra v to, že na konci vše dopadne dobře.
A je to naděje, nebo víra?
Jedná se o pevnou víru v to, že vše se v dobré obrátí, že svět nezanikne v bouři válek. Přestože se domnívám, že tato víra je zcela pozitivní, může v sobě skrývat dvě velká nebezpečí. Zaprvé se jedná o situaci, když si jedno náboženství začne myslet, že k tomu, aby bylo lidstvo spaseno, je nutné obrátit k němu celý svět. Židovství takovou ambici nemá a věřím, že v tomto ohledu může být inspirací pro další, zejména abrahámovská náboženství.
Dále je zcela kontraproduktivní, když si lidé začnou představovat, že se jako deux ex machina zjeví nějaký mesiáš a v mžiku vyřeší všechny naše problémy. Já si myslím, že je to pouze na nás. My lidé musíme najít cestu a napravit nepořádek, který jsme si tu nadělali. Franz Kafka to řekl moudře, když prohlásil, že mesiáš nepřijde, dokud nepřestane být potřeba.
V co věříte vy?
Víte, židovství je víra, která přichází až po praxi. Je jí ovlivněna. Záleží na tom, co děláme. To je vlastně podstatnější než to, v co věříme. Když jsme schopni to pak přeložit do reálného světa, tak tím ukazujeme, jací jsme.
V rabínském vyprávění, ve kterém jeden konvertita žádá o to, aby mu rabín vysvětlil celou tóru v kostce, rabín nic neříká o víře v Boha, ale mluví o potřebě empatického vztahu k druhému člověku. Já si myslím, že je to hodně univerzální. Základem je vztah mezi nějakým já a nějakým ty. A když se nám lidem podaří tento vztah zlepšit a dlouhodobě budovat, tak je to dobré. A v to já věřím. Že je povinností každého z nás pracovat na empatičtějším světě. To je skutečná služba Bohu.
Došlo k prudkému nárůstu antisemitských projevů, varuje Federace židovských obcí |
Budovat a kultivovat vztahy s lidmi je tedy podstata života?
Ano, i židovské rituály jsou vlastně primárně o vztazích. Určité modlitby jsou dokonce možné jen ve společenství desíti lidí. To je přesně ono.
Vaše práce, respektive práce rabína, je ostatně také o kontaktu s lidmi. Jak práce rabína v Česku vypadá?
Je hodně o doprovázení lidí v různých situacích a s nejrůznějším příběhem. Setkávám se s velmi dojemnými vyprávěními. Nesmírně mě těší, že mám to privilegium lidi doprovázet na jejich cestě. Kromě toho je rabín samozřejmě i učitel.
Trauma z nacismu a komunismu
Jak na židovství pohlíží česká společnost? Nevnímá ho spíše skrze minulost a historická traumata?
Já bych řekl, že nejste daleko od pravdy. Moje nová kniha je i určitým pokusem o rozbití tohoto stereotypu. Je velmi důležité připomínat holokaust, ale zároveň je zcela zásadní ukázat židovství jako něco, co všechny tyto hrůzy vydrželo a zůstalo živoucí entitou.
Když jsem byl v Americe, nestačil jsem se divit, že v jiném prostředí to trauma není vůbec tak velké, jako u nás z nacismu a komunismu. Část mé práce proto spočívá i v tom, že se snažím, aby mladá generace mohla brát židovství jako něco normálního. Můj syn už třeba nemá mezi lidmi problém bezstarostně zvolat „šabat šalom“. To je dost odlišné od toho, jak jsem v dětství židovství vnímal já. Mám z toho radost.
Mazal Tov!Cesta životem v židovské tradici. Proč Židé pokládají na hroby kamínky a ne květiny? Proč má ukazovátko na Tóru tvar lidské ruky? Proč podle židovské tradice dosahuje chlapec náboženské dospělosti ve třinácti letech a dívka ve dvanácti? Proč při židovské svatbě nevěsta sedmkrát obchází ženicha a z jakého důvodu by měl ženich na konci obřadu rozdupnout skleničku? To všechno se dočtete v nové knize Mazal Tov! |
Čím si vysvětlujete tak silný ateismus u Čechů?
Nejsem si jistý, že Češi jsou ateisté. Myslím, že jsme spíše nedůvěřiví k organizovanému pojetí náboženství a mám pocit, že jsme v porovnání s mentalitou jiných národů docela cyničtí.
Náběh k cynismu nemusí být vysloveně negativní, protože se s ním mnohdy pojí určitá racionální kritičnost, která je v dnešním světě určitě zapotřebí.
Problém cynismu však spočívá v neschopnosti brát věci vážně a v zábranách vůči emocionálním vyjádřením, ke kterým se řadí i mnohé náboženské rituály....
Jsem ale přesvědčen o tom, že spravedliví ateisté mají v Božím stvoření svůj účel. Jsou to ti lidé, kteří si neřeknou: „Pán Bůh to zařídí!“ Jsou přesvědčeni o tom, že pokud se má něco změnit k lepšímu, musí se toho ujmout sami. A z toho si od nich mohou poněkud paradoxně vzít ponaučení i věřící. Koneckonců je možné si položit otázku: „Kde byl Bůh v Osvětimi?“
A jak byste na ni odpověděl?
Myslím si, že na tuto otázku nemůžeme nikdo odpovědět s absolutní a univerzální platností, a to ani z pohledu náboženské autority. Byla by to vlastně drzost, protože žádný duchovní nemá patent na pravdu a nemůže mluvit za Boha. Nikdo z nás ve skutečnosti neví s jistotou, co Bůh chce, nebo co si myslí.
Naším úkolem je nacházet k němu cestu prostřednictvím tradice a upřímného zájmu o druhého člověka. Můj osobní názor ale je, že Bůh se sklání před svobodnou vůlí člověka, a to bohužel znamená, že člověk má možnost konat zlo. Odpověděl bych tedy otázkou: „A kdy byl v Osvětimi člověk?“
