Vážená paní předsedkyně,
rozhodl jsem se, že zákon o Zmírnění některých majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem v době nesvobody, o vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi i náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) ponechám bez svého podpisu.
Je to výraz mých osobních postojů i společenské atmosféry v naší zemi. V posledních dnech jsem dostal zcela bezprecedentní množství dopisů a e-mailů občanů České republiky, v nichž mne žádali, abych zákon vetoval. S konkrétní verzí zákona - pro leckoho možná paradoxně - nesouhlasí i mnoho těch našich spoluobčanů, kteří obecně s vydáním historického majetku církvím souhlasí a k církvím mají pozitivní vztah. Já jsem jedním z nich. Přesto jsem po dlouhém zvažování přistoupil k tomuto svému rozhodnutí.
Toto rozhodnutí je výrazem mého distancování se od zpracování tohoto zákona, který připravila a přijala dnešní vláda a vládní koalice a o němž opakovaně rozhodla Poslanecká sněmovna poté, co přehlasovala veto Senátu.
Jsem přesvědčen, že zákon v podobě, jak byl přijat, nastoluje nerovné podmínky v přístupu státu k otázce restitucí a nápravy křivd minulosti mezi církvemi a náboženskými společnostmi a všemi ostatními subjekty, ať jsou jimi fyzické či právnické osoby, a to tak, že církve oproti ostatním a na úkor ostatních zvýhodňuje. Vytváří tak reálná potenciální rizika závažného prolomení naší dosavadní restituční legislativy a vzniku nových nároků a požadavků vůči státu ze strany subjektů, které se na základě tohoto zákona mohou cítit diskriminovány.
Zákon přes svůj název opouští koncepci zmírňování některých majetkových křivd, která byla základem veškerého našeho dosavadního přístupu k restitucím. Nastolení nároku na restituce bez výslovně formulovaného respektu k hranici roku 1948 vytváří precedens pro možné zpochybnění majetkových poměrů ustavených před tímto datem. Na mé pochybnosti, které jsem vyslovil v dopise předsedům koaličních stran v srpnu letošního roku, jsem od nich uspokojivou a přesvědčivou odpověď nedostal. Někteří neodpověděli vůbec.
Rozsah rozsáhlého majetkového transferu, který na základě tohoto zákona vzniká, je podřizován cíli oddělení financování církví od státu, který se zmírňováním některých křivd minulosti bezprostředně nesouvisí. Finanční prostředky tímto zákonem získávají i církve, jichž se zabrání majetků komunistickým režimem nijak netýká, nebo dokonce i církve, které vznikly až v posledních desetiletích. To dokazuje, že zákon není restitucí, ale dotací církvím.
Nad přijatým řešením neexistuje na politické scéně ani ve společnosti konsensus, ač jeho naplnění bude zavazovat i další vlády. Silou protlačený zákon, který odmítl Senát a jehož přijatou podobu podle průzkumů odmítá velká většina občanů, přispěje k další politické polarizaci ve společnosti. Obávám se, že bude v jeho důsledku ve společnosti poškozeno i samo postavení církví, které pokládám v současném, tradiční hodnoty nerespektujícím světě za velmi důležité a nejsem v tom vůbec osamocen. Ohlasy veřejnosti vůči tomuto zákonu jsou však výrazně negativní, což bychom si také neměli zastírat. Je snad zřejmé, že argumentem, o který se opírám, není, že je ekonomicky chybné a společensky málo přijatelné přijímat takové finanční závazky státu právě ve chvíli ekonomické krize, ale rozumím tomu, že veřejnost s tímto zákonem nesouhlasí i z tohoto důvodu.
Na druhé straně vím, že příprava a přijetí zákona byly jedním z předem oznámených záměrů vládní koalice vzešlé z voleb v roce 2010 a tím i současné vlády, kterou jsem jmenoval. S tímto záměrem vystoupila i ve svém programovém prohlášení. Vím, že pro stabilitu a vůbec další pokračování této vlády je to norma klíčová. I proto nechci vrácením tohoto zákona Poslanecké sněmovně vyostřovat vztahy na politické scéně a vládu podrobovat dalším zkouškám. Současně se ale nemohu svým podpisem s přijatým řešením ztotožnit.
S pozdravem
Václav Klaus
