Vždyť euro bylo v podstatě politickým projektem s cílem usmířit Francii po sjednocení Německa v roce 1989 – a to použitím hospodářských prostředků, které jsou k tomuto účelu zcela nevhodné. "V dějinách nenajdeme jediný příklad trvalé měnové unie, která nebyla součástí jednoho státu," říká Otmar Issing, guvernér Evropské centrální banky.
Ústava EU měla být základem nové Unie – v ústavní podobě nadnárodního federálního státu jako politické opory euroměny. Tato ústava je nyní mrtvá. Místo jedné vlády EU, která by garantovala hodnotu eura, tu máme vlád dvanáct s dvanácti daňovými systémy a rozpočty. Finanční trhy si začínají uvědomovat, že odpovědnost nakonec nenese nikdo.
Vytrácející se eurozóna
Proto politici a ekonomové z celé Unie nyní otevřeně hovoří o vytrácející se eurozóně a přemýšlejí, která země z ní odejde první. Itálie a Řecko tak s největší pravděpodobností učiní během několika let. Itálie má vysokou nezaměstnanost, klesající produktivitu a rostoucí rozpočtový deficit. Dříve mohla obnovit konkurenceschopnost, zlevnit export a omezit konkurenční dovozy tak, že devalvovala liru. Dnes nemá po ruce žádnou liru, kterou by mohla devalvovat – pokud neopustí euro.
Euro přineslo zemím, které je přijaly, velké cenové skoky. A lidé znají cenu věcí v národních měnách. V eurech myslí pomaleji, a tak je pro prodejce jednoduché zvýšit ceny. Proto Němci euru říkají "teuro" – kvůli němu jsou věci "teur", tedy drahé.
Vyšší ceny jsou jednorázovým efektem. Důležitější je, že zrušením národní měny vláda ztrácí kontrolu nad úrokovými mírami a kurzem měny, což jsou základní instrumenty zvyšování ekonomického blahobytu.
Tyto nástroje přenechává Evropské centrální bance ve Frankfurtu, která stanoví jedinou úrokovou míru pro celou eurozónu i přes její rozdílnosti.
Němci potřebují nižší úrokovou míru, aby snížili pětimilionovou armádu nezaměstnaných. Irsko potřebuje úrokovou míru vysokou, aby mohlo bojovat s inflací, jež během uplynulých pěti let zdvojnásobila cenu bytů. Politika Evropské centrální banky nevyhovuje žádné zemi.
Eurozóna nemůže přetrvat. Jde o měnovou, nikoli fiskální unii. EU není stát se společným systémem daní a veřejných výdajů, jimiž by mohla kompenzovat chudším nebo hospodářsky slabším zemím znevýhodnění plynoucí ze ztráty měny, úrokových měr a měnového kurzu.
Solidarita napříč EU, jež by poskytla podporu společným daním a veřejným službám, neexistuje, protože EU není politickou unií, jedním státem nebo jedním národem, a nikdy jimi být ani nemůže. Naopak každý člen, který si ponechá národní měnu, je měnovou, fiskální a politickou unií. Deset nových členských zemí dalo souhlas, že po připojení k Unii se vzdají svých národních měn i přesto, že Británie a Dánsko tuto povinnost nemají. Švédsko je podle maastrichtské smlouvy právně vázáno svou měnu opustit, ale když tak chtěla tamní vláda v roce 2003 učinit, Švédové v referendu řekli jasné ne.
Česká republika a další nové členské země by měly Bruselu vzkázat, "ať táhne", pokud je vyzývá k připojení k eurozóně, aby tak zvýšil vyhlídky této vratké budovy, jejíž odchod na smetiště dějin je jen otázkou času.
