“Rozhlédněte se kolem sebe a odpovězte, zda jste v tuto chvíli šťastná,” zářilo z monitoru. Anna Šebestová se rozhlédla, tak jak jí to nakazoval motivační článek, na který náhodou narazila na internetu.
Stůl, počítač, židle, hromada papírů. Poslední týdny trávila v místnosti metr krát dva metry bez přístupu denního světla. Před ní na stole ležely její návrhy látek a v elektronické poště čekaly e-maily od šéfové se vzkazy, jak je znovu a znovu přepracovat.
Ne, necítila se šťastná.
Ten večer Anna probrečela. A rozhodla se, že to změní.
Místo berušek mandelinky
Scházíme se po dvou letech - ve chvíli, kdy už je leccos jinak. Utrápená holka z tmavého přístěnku je pryč; přede mnou stojí textilní návrhářka s našlápnutou značkou „annanemone” prosazující se doma i za hranicemi.
Krkolomně znějící název kombinuje křestní jméno sedmadvacetileté designérky a vědecké označení sasanek - rostlin i těch mořských dravců.
Do názvu značky se tak promítá podstata Anniny práce i její záliba. Ve svých návrzích dává novou šanci tvorům, které by jen málokdo označil za krásné, roztomilé či impozantní. Na jejích látkách se to hemží šváby, olihněmi či pásovci. Místo berušek kreslí na látky mandelinky, místo obligátních růží radši kopřivy.
„Ráda říkám, že z nelíbivých zvířat a rostlin dělám líbivé. Vždyť to jsou všechno fascinující organismy a je mi líto, že se lidem oškliví,” vysvětluje Anna, designérka, jež jako malá snila o tom, že se stane podmořskou bioložkou, a jež stále tráví volný čas sledováním dokumentů o přírodě.
„Proč mají být na tričkách pořád jen tygři? Proč ne slimák? Neskutečný živočich, co se dokáže pářit zavěšený ve vzduchu,” vypráví zapáleně, když míříme do jejího ateliéru.
Je zachumlaná v zeleném kabátu, ruce má založené, jako kdyby mrzla. „Ne, to mi není zima. Jen už mám hrozně dlouho utrhnutý knoflík a nejsem schopná si ho přišít,” směje se dívka z říše látek, jehel a nití.
Odbývá však jen sebe. Do zakázek jinak dává veškerou energii. Některé z látek vymýšlí přímo podle stylu zákazníka, ušije originální košili a nápad už pak znovu nikdy nepoužije - vzor v tu chvíli navždy patří klientovi. Většinu látek nechává vyrábět v Česku, i když to vyjde podstatně dráž; dětské dupačky tvoří z bio bavlny... A občas se smíří s tím, že jí nějaká velká oděvní firma ukradne návrh.
Anna ŠebestováNarodila se v červnu 1989 v Praze. Maturovala na The British International School of Prague, poté se přestěhovala do Londýna a studovala University of the Arts London, Fine Arts na Kingston University v Londýně a Textile Design na Birmingham City University. Jeden semestr strávila ve Vídni na Akademie den bildenden Künste Wien. Po vysoké škole absolvovala stáž v návrhářské firmě Pattern Textiles v Londýně a ve společnosti Running Stitch v New Yorku. |
Utěšuje se tím, že o nápady nemá nouzi. „Teď budu kreslit luskouna, zvířátko, kterému hrozí vyhynutí. Jednáme s londýnskou zoo, že bych pro ně navrhla celou kolekci,” přibližuje nejbližší plány Anna.
Hranice země ji nijak neomezují. Našli si ji zákazníci z Austrálie, Kanady, Ameriky... Většina zboží míří za oceán. Těží z toho, že od třinácti studovala anglické gymnázium v Praze a po maturitě se přesunula na studium umění do Londýna.
Na škole to ještě vypadalo, že bude malířka. „Když moje práce sklouzávala do módy, učitelé mě varovali, ať se zase rychle vrátím k umění. Myslím, že návrhářství bylo chápáno jako něco přízemního,” přibližuje první roky studia. Až její oblíbená učitelka ji přemluvila, že má zkusit navrhovat látky. „Řekla mi, že to jsem skutečně já,” vzpomíná Anna na radu, která přehodila výhybku na její kariérní dráze.
Podala si přihlášku na textilní design na prestižní univerzitě v Birminghamu a pustila se naplno do návrhů. Po večerech se učila šít na stroji podle návodů z YouTube a sledovala přehlídky velkých návrhářů. V jejích skicářích se to však stejně hemžilo zelím, slimáky a plesnivými sýry. V Anně se probouzel její osobitý styl. Nabídka, která se neodmítá, přišla záhy.
Cibulák v New Yorku
Životní šance, splněný sen. Třiadvacetiletá Anna sedí v letadle do Ameriky a nemůže uvěřit, že zrovna ji si vybrali na stáž do módního ateliéru, který vymýšlí vzory látek třeba pro Zaru, H&M nebo Marks and Spencer. A ještě k tomu v New Yorku!
Chvíli trvá, je to minimálně pár týdnů, než si uvědomí, že tohle není žádné nebe na zemi. Každý den se od ní očekává, že odevzdá tři nové vzory látek. Musí být podle nejnovějších trendů, barev aktuální sezóny a líbit se lidem po celém světě. Jen sem tam dostane příležitost ukázat vlastní nápady. V tu chvíli přenáší na látky domov - vzory z cibulákových talířů a holubičky z moravských krojů. „Ty měly úspěch. Pro Američany byly exotické,” usmívá se.
Daní za příležitost snů je náročnost práce. „Pracovala jsem nepřetržitě. Odevzdala jsem jeden vzor a za chvíli se mi vrátil na předělání. A do večera mě čekaly další dva,” vzpomíná Anna. Nakonec se po pár měsících vrací z města módy domů.
Cesty vzhůruNebylo jim ani třicet a už se o nich v branži mluví. Server iDNES.cz představuje mladé lidi, o kterých v budoucnu pravděpodobně ještě uslyšíte. S každým z nich jsme strávili minimálně den a sledovali je při práci i ve volném čase. Přečtěte si, co stojí za jejich úspěchem. Je to nekonečná dřina, nebo jen talent a štěstí?  Víte o někom, kdo by neměl v seriálu chybět? Napište nám o něm na Michaela.Cerna@idnes.cz. |
Jenže práce pro ateliér se vzdát nechce. Nabídne, že bude pracovat na dálku a škrtá všechno ostatní - kamarády, koníčky, volné večery a víkendové výlety. Od rána do noci kreslí v tmavém přístěnku, kde stejně není možné rozlišit denní dobu, a v duchu si opakuje: vždyť to jsi přece vždycky chtěla! Zachrání ji až náhodný článek, který rozklikne na internetu. Rozhlédne se kolem sebe. Ne, tohle nikdy nebylo to, co chtěla.
Vytáhne složku se vzory, které si tajně kreslila podle sebe, a začne počítat, jestli ji uživí vlastní značka. Spojí se se zkušenou krejčovou, která z jejích látek dokáže vykouzlit košile, šaty, kalhoty i dětské oblečky na přání. Anna postupně přidává povlečení a polštářky, v dílně v pražských Vršovicích mi ukazuje první návrhy dětských hraček.
A jednou?
„Přála bych si mít v Praze obchod s oblečením z mých látek, ale třeba i s tapetami a s nábytkem,” fantazíruje. Chodí na kurzy čalounění a v dílně už je k vidění první židle s originálním polstrováním. „Potřebuji stále tvořit. Papírování a vedení obchodu bych musela svěřit jiným. Já chci navrhovat. A nejlépe v přírodě,” sní s otevřenýma očima.
Rozumu navzdory
Složitou cestu ke splněným přáním mají v rodině asi dědičnou. Annin bratr se vzepřel nalinkované budoucnosti, přerušil doktorát z historie a živí se jako tesař. Anna věří, že až dokončí kurz čalounění, začnou vyrábět nábytek spolu.
„Náš dědeček byl sochař a táta, přestože se živí jako chirurg, má to nadání v sobě taky, umí krásně kreslit,” popisuje Anna, kde se bere rodinný talent.
Maminka je zase ta, která jim nechala volnou ruku v rozhodování. Snad proto, že vždycky žila podobně neplánovaně. Chvíli učitelka, pak tlumočnice, občas herečka. „Táta je v tomhle starostlivější,” vysvětluje Anna. „Dodnes se strachuje, jestli budeme takhle opravdu spokojení.”
Anna musí kromě navrhování látek doučovat děti angličtinu, aby si přilepšila. Splácí půjčky a žije skromně. Aby se prosadila a značka “annanemone” ji uživila, bude to chtít ještě hodně práce. Jenže ona si je teď jistá víc než kdy dřív. Živí se tím, v čem vidí opravdovou krásu.
Jak pracuje Anna
|
