Hlasování o nedůvěře přežila vláda jen díky komunistické pomoci.
Komunistům je těžké se divit: nabídla se jim obrovská příležitost a byli by blázni, kdyby jí nevyužili. Zároveň se prezident Klaus pokouší cestou precedentů zvětšit své faktické pravomoci nad rámec daný ústavou.
Situace k tomu přímo vybízí: je nebezpečná, Klaus si je nebezpečí vědom a může počítat s pochopením ve veřejnosti. Bylo by velmi překvapivé, kdyby jednal jinak.
Spousta ministrů je po lidoveckých demisích a komunistické podpoře „na odchodu“, skutečně zatím odešel jen jediný, Vladimír Mlynář.
Ostatní mají spoustu pádných důvodů, proč aspoň trochu počkat. Možná že jim vydrží až do června příštího roku.
Zatímco komunisté a Klaus získávají, lidovcům, pokud nechtěli ztratit tvář, nezbylo než pokračovat v nastoupené cestě. Předem věděli o komunistickém nebezpečí. Počítali snad s tím, že Gross nevydrží a odstoupí? Navíc jsou teď závislí na ODS víc, než byli předtím na Grossovi.
ODS zase musela jít do předem ztraceného hlasování o nedůvěře.
Doufali snad původně, že se k nim komunisté připojí? Lidovecké i ódéesácké aktivity nakonec mocně přistrčily premiéra do komunistické náruče.
Je zjevné, že jednoduchá teze „za všechno může Gross“ neobstojí. Přitom jeho podíl na krizi nelze bagatelizovat: zcela zjevně se nehodí na vysokou funkci, kterou zastává, a kdyby byl včas odstoupil, zachránil by aspoň část své politické kariéry.
Koalice, která se právě rozvalila, si ovšem v sobě od samého počátku nesla svou smrt v podobě latentní stojedenáctihlasé většiny s komunisty.
Po odchodu Miloše Zemana před posledními volbami se prezentovala jako „ČSSD s lidskou tváří“ a přitáhla mnoho frustrovaných voličů rozvalené Čtyřkoalice (další k volbám nešli a nechtě zase pomohli komunistům). Zvoraná volební kampaň ODS, naplněná velkou dávkou nenávisti, zcela nepřiměřenou tehdejší situaci, připravila ODS o vítězství.
V důsledku toho všeho na sebe ČSSD strhla daleko víc voličské přízně, než kolik mohla do budoucna unést strana rozpolcená na Zemanovy odpůrce a přívržence. Odpůrcům chyběly nejen charizmatické osobnosti, ale vůbec schopní politici, přívrženci měli jen Zemana. Jeho pokus zmocnit se strategické funkce prezidenta zmařili ze zcela pochopitelných důvodů jeho odpůrci ve vedení strany. Tím ji (ve spolupráci s ním) vážně poškodili. Od té doby se zhrzený expředseda pokouší vytrvale a v podstatě úspěšně stranu zničit.
Po Špidlově (nutném) pádu vršil jeho nástupce chybu za chybou. Nakonec se mu podařilo z podnětu na první pohled nevelkého vyrobit skandál tak obrovských rozměrů, že si to zasluhuje zápis do Guinnessovy knihy rekordů.
Kalouskovy důvody jsou pochopitelné: bál se, že Gross strhne do propasti i jeho, zároveň vycítil příležitost přeskočit na druhou stranu barikády.
Jenže přecenil své síly a vykročil rozhodným krokem do slepé uličky. Týmž směrem se vydala i politika „nulové tolerance“ ze strany ODS (ODS částečně omlouvá, že je opravdu opoziční stranou). Těžit z toho budou komunisté a prezident.
Je tu ještě jakási možnost, že rozval vlády bude pokračovat, Gross nevydrží a padne. Rovnala by se skoro zázraku, i ke kapitulaci je zapotřebí jisté dávky politické inteligence.
Pokud jde o ODS a hlavně KDU-ČSL, ukázalo se, že je základní, hrubou chybou kalkulovat s tím, že protivník je ještě o něco inteligentnější a o něco odpovědnější než my sami.
Nepodložený optimismus tohoto druhu vede zpravidla k tzv. nedozírným následkům.
