V poslední době vešel ve známost jako nezávislý kandidát na prezidenta. V roce 2018 však nepostoupil do druhého kola. V něm nakonec podpořil Jiřího Drahoše.
Nedostudovaný adept žurnalistiky - z fakulty Horáčka vyhodili začátkem 70. let kvůli zfalšovanému razítku na výjezdní doložce pro cestu do Spojených států - si ale před pár lety splnil velký sen, když získal doktorát. „O tom jsem dlouho snil, aby mi někdo, koho si vážím, předal v Karolinu diplom a oslovil mě pane doktore,“ řekl k tomu Horáček, který má mezi předky řadu vzdělaných lidi a jeho prastrýcem byl držitel Nobelovy ceny Jaroslav Heyrovský.
Co se životních úspěchů týče, nemusel se za sebe Horáček stydět. Vyhazov ze školy, který provázela dvouměsíční vazba a nakonec podmínka, mu paradoxně uvolnil ruce a on se mohl naplno vrhnout na sázení v pražské Chuchli. Formálně si obstaral zaměstnání a většinu času věnoval koním. „Myslel jsem, jaký jsem pašák. Choval jsem se nesnesitelně,“ vzpomínal na začátek 70. let, když se mu díky úspěšným sázkám podařilo vydělat první větší peníze.
Po nuceném odchodu ze žurnalistiky Horáček studoval rodokmeny a k psaní se nakonec vrátil, a to díky článkům o koních. „Zkrátka jsem se naučil anglicky a časem mi začaly vycházet články v Austrálii, Británii a Americe,“ popsal Horáček začátky své novinářské kariéry. Na ně pak navázal v roce 1987, když se stal redaktorem Mladého světa. Sázení na koně ale neopustil ani jako dobře placený spolupracovník zahraničních médií.
„Byl jsem tak svobodný, jak to tehdy jen šlo,“ popsal své tehdejší postavení, do kterého se ale postupně vkrádaly pochyby o vlastním životě. „Věděl jsem, že se sázením velmi slušně uživím. Ale co dál?,“ popsal své rozpoložení, na které reagoval nakročením do světa hudby. První texty napsal už v květnu 1974 v ruzyňské vyšetřovací vazbě, dalších deset let ale trvalo, než se odhodlal ke kroku, který jej vynesl do nejvyšších pater české pop-music.
„Na dostihy chodil jistý Hanuš Bunzel, manažer. Přes toho jsem se dostal ke Zdeňku Rytířovi a Petru Spálenému. A když jsem už měl pár textů za sebou a vědělo se o mně, šel jsem za Petrem Hapkou,“ řekl. Na první návštěvu u Hapky se vydal bez ohlášení 6. ledna 1984. Nervózního návštěvníka skladatel pozval dál a texty si přečetl. Vznikla tak jedna z nejúspěšnějších autorských dvojic v historii české populární hudby, kterou rozdělila až Hapkova smrt před dvěma lety.
Jejich první společná alba Potměšilý host (1987) nebo Penzión svět (1988) obsahovala řadu evergreenů, které zpívali například Hana Hegerová, Richard Müller a Michael Kocáb. Další výrazné interprety se podařilo získat také na novější desky jako Citová investice (1996), Mohlo by tu být i líp (2001) nebo Ohrožený druh (2008). Horáček často sází i na neoposlouchané hlasy, jako třeba v posledním velkém horáčkovsko-hapkovském projektu Kudykam (2009).
Úspěšně nastartovanou spolupráci na počátku 90. let zbrzdil Horáčkův podnikatelský úspěch. Po listopadu to vypadalo, že by mohl uspět i v politice, na podzim 1989 stál spolu s Kocábem za iniciativou Most, jež navázala dialog s komunistickou mocí. „Politiku jsem ale nikdy dělat nechtěl,“ řekl k tomu později Horáček. Síly věnoval raději podnikání, které ale nakonec v roce 2004 opustil, když prodal svůj podíl ve Fortuně.
V další dekádě si Horáček mohl dopřát luxus věnovat se jen tomu, co jej baví. Třeba rekonstrukci náměstí v Roudnici nad Labem, kde žije. Kromě hudby dokončil projekt věnovaný villonským baladám Český kalendář a v roce 2011 po dlouhých 17 letech završil doktorátem studia antropologie. S novou partnerkou (a do roku 2012 manželkou) se mu v březnu 2011 narodila dcera Julie. O rodině však Horáček, který má z předchozího manželství dceru a syna, hovoří nerad.
