Sestra Ctirada a Josefa Zdena Mašínová, která žije v Olomouci, má z ocenění radost. Sleduje však i pokusy o jejich uznání v Česku: Mašínové a jejich spolubojovníci byli na vyznamenání navrženi již podruhé, ale zatím ho nedostali.
Myslíte, že vaši bratři jednou dostanou vyznamenání i v Česku?
Ocenění, které dostali v Kanadě, je pro nás určitou satisfakcí. Česká společnost je ale v názoru na bratry rozdělená, část je podporuje, část odmítá. Takže nepočítám s tím, že se dožiji nějakého jejich vyznamenání, a to i vzhledem ke svému věku.
Proč je společnost tak rozdělená?
Posledních dvacet let před rokem 1989 bylo velmi tragickým obdobím. Nebylo tak kruté jako padesátá léta, ale o to zhoubnější. Společnost byla totálně zpacifikovaná a vyrostlo v ní několik generací.
Zásadní chybou bylo, že po roce 1989 nepřišel zákaz komunistické strany. Komunisté se dostali do ekonomiky, justice a policie. A ve vztahu k minulosti přichází zapomnění. Věřím, že zkušenosti nejdou předat, že všechno si každý musí prožít. Jinak těžko může pochopit, co se stalo.
Jen málo lidí by si asi dovolilo odmítnout pozvánky od prezidentů. Když ocenil Václav Havel vaši matku, odmítla jste cenu převzít. Totéž se opakovalo, když Václav Klaus posmrtně povýšil vašeho otce (hrdina protinacistického odboje). Proč?
Matka dostala řád T. G. Masaryka, ale já ho neodmítla jako takový. Odmítla jsem jej převzít z rukou prezidenta Havla, takže mi ho asi za rok poslali kurýrem.
Důvodem bylo, že Havel spolupracoval s komunisty, s panem Čalfou (premiér a bývalý Havlův konzultant), s panem Junkem (bývalý šéf Chemapolu) dělal kšefty. Do funkce byl rovněž zvolen hlasy komunistů. Podílel se tak na marazmu, v němž naše společnost je. Pro rodinu, která přinesla tolik obětí, to bylo nepřijatelné.
Pak jsem odmítla přijet na povýšení mého otce k prezidentu Klausovi. Ale i Klaus před prezidentskou volbou spolupracoval s komunisty, Grebeníčka pozval do Lán. Můj otec by k takovému prezidentovi nikdy nešel, on byl nekompromisní a my jsme tak vychovaní.
Prostě mám "smůlu", že jsem vyrůstala v takové rodině. Vyznamenání má společnosti dávat najevo, za jaké hodnoty je třeba bojovat. Povýšení mi tak přivezl minulý týden vedoucí vojenské kanceláře prezidenta.
Mluvila jste s bratry poté, co dostali cenu?
Mluvila jsem s Josefem telefonicky. Váží si ceny, zvlášť toho, že tam byli někteří senátoři z Prahy. Musím říct, že to bratři původně ani nečekali. Řády byly pro ně druhořadé. Nikdo z mé rodiny to pro slávu a peníze nedělal. Ale potěší to.
Lidé často připomínají, že vaši bratři zabíjeli. Co jim řeknete?
Padesátá léta byla opravdu velmi krutá. Moji bratři viděli, jak kolegové mého otce byli po návratu ze západní fronty zavíráni, desítky lidí byly popraveny. Byl to komunistický režim, kdo začal s terorem.
Tehdejší policisté museli dát slib, že budou sloužit režimu, jenž je ozbrojil, museli počítat s tím, že se něco může stát. Pokladník, který přišel o život, se bohužel bránil se zbraní v ruce a náhodou vyšel výstřel. Bratr zbraň v ruce neměl. Je strašně kruté připravit někoho o život, ale taková tehdy byla doba.
