Jistě, srovnání s Lidicemi, kde vraždění zorganizovala nacistická mašinerie s požehnáním z nejvyšších míst, je zcela nemístné. Hlavním strůjcem masakru u Přerova byl jednotlivec, nešlo jako v případě Lidic o státní teror. Karol Pazúr jednal na vlastní pěst a místo úmyslu zastrašit národ mu šlo jen o zastření své pochybné minulosti a o získání ostruh protifašistického odbojáře.
Masakr u Přerova
|
Těch 265 obětí ze "Švédských šancí" u Přerova zemřelo stejně nedůvodně, jako 340 zavražděných obyvatel Lidic.
Co se tehdy vlastně stalo? Na nádraží v Lověšicích u Přerova se potkal československý vojenský transport s vlakem s karpatskými Němci, vracejícími se domů na Slovensko. Ještě během války je odtamtud evakuovali kvůli blížící se frontě. Při návratu domů se ocitli na špatném místě ve špatnou dobu.
Mezi vojáky totiž byl i pětadvacetiletý poručík komunistické vojenské kontrarozvědky Karol Pazúr. Měl špatné - pokud vůbec nějaké - svědomí. Býval členem Hlinkových gard, dobrovolně se hlásil k práci v Říši i boji proti Rusům. Na východní frontě ho zajali, otočil a přidal se ke Svobodově armádě.
Dejte mi nějaké Němce!
Image bojovníka proti fašistům mu mohla v poválečné republice zajistit klid. Jenže měl problém. Chyběly mu zásluhy. Musel nějaké fašisty narychlo sehnat.
"Šel nejdříve na národní výbor, kde si vyžádal nějaké zajištěné Němce. Příslušný velitel mu ale nedal svolení k tomu, aby si nějaké vybral k potrestání. Až když Pazúr zjistil, že je tam náhodou vlak se stovkami karpatských Němců, vyžádal si je skoro všechny," řekl před časem v ČT švýcarský historik Adrian von Arburg.
Pazúr nechal zadržené Němce eskortovat do nedaleké Horní Moštěnice. Kolem jedné v noci začal na Pazúrův rozkaz krvavý masakr. Němci byli přiváděni ve skupinkách a z bezprostřední blízkosti stříleni samopaly do týla. Pazúr se nerozpakoval postřílet ženy a děti včetně miminek.
"V kontextu doby a prostoru ta záležitost patřila k případům s nejtragičtějšími důsledky. Aby uniformované složky se střelnými zbraněmi usmrtily tolik lidí během jedné noci, to nemá v moravskoslezském prostoru obdoby," řekl iDNES.cz historik Tomáš Staněk.
Vrah šel ven, prokurátor za mříže
Karol PazúrPo propuštění čekala Pazúra vyznamenání i post funkcionáře Svazu protifašistických bojovníků. Komunisté jeho zločinnou minulost tajili po celou dobu své vlády. Co se s Pazúrem stalo, není podle historika Staňka dodnes jasné. Podle jedné verze skonal v 70. letech na cirhózu jater, podle dalších utekl do zahraničí. Značně divoká spekulace říká, že si ho "našli" příbuzní obětí z masakru na Švédských šancích. |
Klid od úřadů však Pazúrovi jeho samovolný čin zajistil jen na dva roky - do doby, než se o masakr u Přerova začaly zajímat OSN a Mezinárodní červený kříž.
Případ se podařilo dovést k soudu, který mezi oběťmi identifikoval i řadu antinacistů a etnických Slováků. Na povrch vyplavaly kruté detaily. Například Pazúrovo odůvodnění, proč zabíjel malé děti ("Čo som mal s nimi robiť, keď sme im postrieľali rodičov?") nebo prosby šestiletého dítěte (prosilo o smrt, aby mohlo "jít za maminkou").
Původní verdikt zněl sedm a půl roku, prokurátor i Pazúr se ale odvolali. Nejvyšší vojenský soud v Praze v roce 1949 zvýšil trest na dvacet let žaláře.
Komunisté se ale o své lidi uměli postarat. Za svého chráněnce lobboval první šéf Obranného zpravodajství a následně náměstek ministra obrany Bedřich Reicin, prezident Klement Gottwald v roce 1951 Pazúra amnestoval. Tehdy už bývalý rozvědčík podle všeho měl podepsaný závazek s StB. Do vězení naopak, byť už v jiných souvislostech, putoval "jeho" prokurátor, komunista Anton Rašla.
