Byla to právě výzva o pomoc Marie Schmolkové z prosince 1938, která do Prahy přivedla Nicolase Wintona. Ten během následujících tří prosincových týdnů pomáhal organizovat transporty židovských dětí do Velké Británie. Zachránil jich téměř sedm set.
Podle historičky Anny Hájkové je správné oslavovat Wintonovy činy, zároveň bychom ho ale měli zařadit do kontextu dalších, především ženských dobrovolníků, kteří zachránili tisíce židovských a politických uprchlíků před nacisty. Mezi zapomenuté hrdiny druhé světové války patří i Marie Schmolková.
„Chceme, aby si lidé uvědomili, že Marie Schmolková žila a dělala úžasné věci, a aby o ní nová generace historiků začala psát a bádat. Ale nejen o ní, ale i o dalších ženských sociálních pracovnicích během holokaustu, které byly velmi důležité,“ vysvětluje Hájková.
„Kromě podpoření výzkumu bychom chtěli v Praze umístit sochu nebo pamětní desku v Kamzíkové ulici, kde se Schmolková narodila a kde žila. Bylo to také místo, kde ji po okupaci Československa zatkla policie,“ upřesňuje plány historička působící na univerzitě v britském Warwicku, která spolu s Martinem Šmokem o Schmolkové napsala článek pro britský The Jewish Chronicle.
Historici mají také v plánu umístit plaketu u domu Schmolkové v Gospel Oak na severním předměstí Londýna. Vzniknout by měla i cena Marie Schmolkové, která se bude udílet za výzkum v oblasti ženské sociální práce v období holokaustu (plány jsou blíže vysvětleny na facebookovém profilu iniciativy).
Výjimečně nadaná žena
Schmolková byla klíčovou organizátorkou evropské židovské emigrace ve 30. letech dvacátého století. Dnes zná její jméno jen pár lidí. Narodila se v roce 1893 v Praze do asimilované židovské rodiny. Tichá, přátelská a velmi organizačně nadaná žena, se brzy stala nadšenou sionistkou a podnikla svou první cestu do Palestiny. Jako celoživotní sociální demokratka se zapojovala do sociální práce, angažovala se v politice, a především koordinovala pomoc uprchlíkům před nacismem.
Schmolková zastávala vrcholné funkce v organizacích JOINT a HICEM, které finančně podporovaly židovskou emigraci během druhé světové války. Stala se také jediným českým zástupcem v Komisi pro uprchlíky spadající pod Společnost národů, a nakonec stanula v čele Národního koordinačního výboru pro uprchlíky v Československu.
Evropské země byly vůči uprchlíkům lhostejné
Zatímco meziválečné Československo židovským uprchlíkům před Hitlerem otevřelo dveře, ostatní země se je zdráhaly přijmout. Schmolková to věděla z první ruky, protože se jako delegátka účastnila konference v Évianu v červenci 1938, kde se o budoucím přijímání uprchlíků jednalo.
Po uzavření Mnichovské dohody na podzim roku 1938 a následné okupaci Československa se situace prudce zhoršila. Z protektorátu se snažilo odjet více než sto tisíc Židů a politických uprchlíků. Schmolková sbírala důkazy pro mobilizaci veřejného mínění a rozesílala prosby o pomoc zahraničním velvyslancům v Praze a židovským agenturám v zahraničí.
Žádná ze zemí ale nebyla ochotna židovským uprchlíkům pomoci. Velká Británie jako jediná nabídla, že přijme alespoň děti. Podmínkou bylo, že budou bez doprovodu. Na vyslané prosby reagovali také humanitární pracovníci z Británie, především zástupkyně Britské komise pro uprchlíky z Československa Doreen Warrinerová. Byla to právě ona, kdo pověřil Nicolase Wintona zorganizováním dětských transportů.
„Je zastíráno, že organizace Kindertransportů byla organizována většinou ženami, které jsou úplně zapomenuty. Jako Doreen Warrinerová. Když se na tuto problematiku podíváte, tak zjistíte že Nicolas Winton byl vlastně praktikantem Marie Schmolkové,“ vysvětluje Hájková.
Raději smrt než přestat pomáhat
Jako Židovka byla Marie Schmolková sama ve velkém nebezpečí. Od svých zahraničních přátel dostávala opakované nabídky na azyl. Vždy ale trvala na návratu domů, aby se mohla věnovat své práci. Když Německo obsadilo 15. března 1939 zbytek Československa, byla Schmolková a její spolupracovníci z Komise na pomoc uprchlíkům mezi prvními zatčenými.
„Byla jedním z prvních lidí, které gestapo po okupaci uvěznilo. Byla zatčena hned 16. března 1939. Z jejího zatýkacího protokolu je jasné, že gestapo mělo speciální akci pro uvěznění lidí z Komitétu pro pomoc uprchlíkům,“ vypráví Hájková.
Schmolková strávila dva měsíce v pankrácké věznici, kde ji gestapo vystavovalo až osmihodinovým výslechům, které jako diabetička velmi těžce snášela. „Schmolkovou nakonec propustili po protestech různých ministrů a především Františky Plamínkové,“ vysvětluje důvod jejího propuštění Hájková.
V srpnu 1939 si Schmolkové všiml nacistický pohlavár a pozdější organizátor masového vyvražďování Židů Adolf Eichmann. Poslal ji do Paříže, kde měla za úkol zefektivnit židovskou emigraci do zahraničí. „Do října 1941 byl hlavní způsob řešení židovského problému v očích nacistů nucená emigrace. To skončilo až deportacemi,“ přibližuje Hájková politiku Hitlerova režimu vůči Židům do doby, než rozhodl o jejich fyzické likvidaci.
S válkou přišel konec nucené emigrace
Spolupráce trvala jen do vypuknutí války, která Schmolkovou zastihla v Paříži. „Chtěla se vrátit zpátky do protektorátu, ale nemohla. A proto z Paříže odešla do Velké Británie, protože nebyla hloupá a věděla, že Francie je na řadě,“ říká o rozhodnutí Schmolkové emigrovat Hájková.
Marie Schmolková v Londýně o šest měsíců později, ve věku sedmačtyřiceti let, podlehla srdečnímu infarktu. Na jejím pohřbu se sešli významní sionisté a představitelé československé exilové vlády. V průběhu let se ale na jednu z nejvýznamnějších postav židovské emigrace z Československa zapomnělo. Dnes Schmolková nemá ani hrob a její popel se ztratil.
