„Věřím, že touto pamětní deskou si připomeneme lidskost, odvahu, solidaritu všech lidí, kteří pomáhali v době, kdy to někteří z našich spoluobčanů potřebovali. To, že široká britská společnost projevila lidskost a sounáležitost s lidmi, kteří utíkali před pronásledováním (...), je něco, co si můžeme připomínat dodnes,“ řekl při odhalení desky Petříček.
Deska vyobrazila tvář doposud opomíjené Warrinerové, a jejího odhalení se zúčastnily děti, které našly před vypuknutím druhé světové války nový domov v Británii, i potomci těch, kteří je přijali do své rodiny. Přijel i synovec Warrinerové Henry Warriner či britský velvyslanec v ČR Nicholas Archer. Autorem desky je český architekt, herec a popularizátor architektury David Vávra. Hotel sloužil v roce 1939 skupině zachránců jako zázemí pro jejich práci.
Warrinerová patřila k dalším čtyřem lidem ve Wintonově stínu, kteří po zabrání Sudet v září 1938 a následné okupaci celé země v březnu 1939 společně s ním vytvořili v Československu záchrannou síť pro ty nejvíce ohrožené.
Narodila se 16. března 1904 ve Warwickshire. Vyrostla na farmě, vzdělání získala na Oxfordské univerzitě a na Londýnské ekonomické škole (LSE). Zájem o ekonomiku zemědělství ve střední Evropě ji přivedl v roce 1930 i do Československa.
V čase mnichovské dohody již vyučovala na univerzitě. Poté, co se dozvěděla o pohnutých událostech v Československu, opustila nadějnou vědeckou kariéru a místo na zahraniční stáž se vydala do Prahy. „Nemám vůbec žádnou představu, co dělat, jen zoufalé přání něco dělat,“ zapsala si tehdy do svého deníku.
Po svém příjezdu v říjnu 1938 chtěla Warrinerová nějak pomáhat v situaci, jež nastala po exodu uprchlíků, z nichž někteří se uchýlili do Československa z Německa a další odešli ze Sudet po jejich záboru a přivezli si s sebou i rodiny.
Původně zamýšlela uprchlíkům kupovat jídlo a přikrývky, měla na to menší částku od jedné britské dobrovolnické organizace. Začala objíždět tábory, ale postupně došla k poznání, že pouhá potravinová pomoc nestačí, že těmto lidem jde o život. A pustila se do sestavování seznamů těch, kdo musí odejít do bezpečí.
O převoz žádaly zástupy lidí, líčila
V prosinci 1938 začala pracovat v Britském výboru pro uprchlíky z Československa (BCRC), navázala spolupráci s diplomaty z britského velvyslanectví v Praze, kteří předkládali seznamy uprchlíků vládním úřadům v Londýně. Pro nejvíce potřebné sháněla britská víza a polská tranzitní víza.
„Čekávaly na mě zástupy,“ zapsala si v lednu 1939. Zoufalí rodiče se snažili zajistit převoz svých dětí do bezpečí. Podle jejích slov „ve zvládání toho chaosu“ hodně závisela na Wintonovi.
Energická Warrinerová osobně jezdila s vlaky pro uprchlíky, kteří se dál do Británie dostávali letecky z Polska nebo loděmi z polských přístavů, a potom se vracela zpátky do Československa většinou letadlem.
Její aktivní role v zachraňování uprchlíků upoutala pozornost gestapa, a tak musela Warrinerová v dubnu 1939 opustit Prahu. V Británii pracovala na ministerstvu válečného hospodářství a později řídila oddělení potravinové pomoci, kterou organizovala Správa Spojených národů pro hospodářskou obnovu a pomoc, známější pod zkratkou UNRRA, pro obnovu Jugoslávie. V roce 1941 jí byl udělen Řád britského impéria (OBE).
Historici prosazují pražský pomník ženě, která zachránila tisíce Židů |
Po válce se vrátila k akademické dráze, stala se profesorkou na Londýnské univerzitě, kde působila v oddělení slovanských studií.
Doreen Agnes Rosemary Julia Warrinerová zemřela 17. prosince 1972 na infarkt. Blízcí ji pochovali na malém hřbitově ve vesnici Bloxham, kde předtím už spočinuli její rodiče. „Jejich naděje je nesmrtelná, naplněná svobodou a přátelstvím,“ stojí na náhrobku pod nánosy lišejníku.
Paměti její pražské zimy 1938/1939 byly publikovány posmrtně v roce 1984.
