Například uplynulý eurovíkend v Paříži. Spořádáte nadýchaný quiche čili slaný koláč, zalijete ho sklenkou voňavého lehkého sauvignonu, vyjdete z hospůdky - a rovnýma nohama vpadnete do demonstrace.
Turista na chvíli zkoprní, místní už ani nemrkne. Výroky, že do ulic vyšla celá Francie, bere s rezervou. Podle odhadů policie byly sobotní akce proti důchodové reformě opět slabší než ty předchozí, v Paříži přišlo na sto čtyřicet tisíc lidí. Při šíři tamních bulvárů a kaluží, neboť lilo, působili demonstranti jako husí pochod pod deštníky, zahřívaný jen neúnavným dýdžejem s výkonným tlampačem.
Ve zprávách se pak tvrdilo, že se předáci jednotlivých svazů a hnutí snažili postupovat jednotně, ale co naplat, každý se chce ukázat. Nejbohatší socialisté měli největší vůz s tribunou, nejmladší Nová strana antikapitalismu nejvíc transparentů. Dál se tu hemžili trockisti, anarchisti a nosiči letáků sáhodlouze vysvětlujících, že teď jde hlavně o nás, o ženy. Víc jsem z promáčeného francouzského textu nepochytila.
Podnikavější národ by svou kratochvíli dávno proměnil ve výnosné cestovatelské lákadlo, něco na způsob karnevalu v Rio de Janeiru. Chtělo by to jen průvodce znalé cizích jazyků, kteří by zmateným návštěvníkům vyložili, kde se na politické mapě vzala strana A, o co jde hnutí B a ke komu se hlásí bizarní skupinka C vyšňořená v duchu masopustu. Navíc by se novou profesí podpořila zaměstnanost ve veřejném sektoru užitečněji než hloučky zřízenců, kteří u cedulí Výluka rozdávají místo omluvy krabičky džusu.
Ale jinak manifestace po francouzsku vypadá, jako by ji pořádal soukromník-profesionál. Ozvučení, rekvizity, všechno na úrovni; proti nim připomínají české protesty upocenou hospodskou tancovačku vedle koncertní show Madonny. Však Francouzi taky mají diváky!
Občané sedí v kavárnách podél bulvárů pod igelitovými přístavky - v nich se toleruje obcházení nekuřáckého zákona - a přihlížejí revolučnímu divadlu; už jim zevšednělo. Až dopijí, půjdou domů k televizi, v níž bude zpráva o manifestacích na druhém místě, až za protesty vůči převozu vyhořelého jaderného paliva. Načež oba hlavní kanály nasadí zábavu, jedna verzi Talentmanie, druhá obdobu Televarieté, a ulicí se potáhne nový zástup: rodiče s dětmi jdou do cirkusu. Pařížská sobota jako každá jiná.
Francouzi chodí protestovat, přestože podle průzkumů většina z nich uznává, že reforma je nutná; patří to k folkloru a trochu už nudí. Česko ještě objevuje kolorit nesmyslů - jako výrok předáků „budeme stávkovat za všechny občany“.
Za mne tedy nemusí, raději kdyby za mne pracovali. Ale že si úředníci na den berou volno, to není zase takový odklon od normálu, aby to nás, natož ekonomiku, srazilo na kolena.
Navíc uklidňuje příklad z Francie: když se chodí mávat hesly příliš často, otráví to samy aktéry i jejich zocelené publikum.
Pak zbývá jediné řešení: odborářský karneval zprivatizovat.
