Po ruské agresi vůči Ukrajině se z různých úrovní a struktur Evropské unie začaly ozývat hlasy, že takové porušení norem civilizovaného chování nesmí být tolerováno a na Rusko musí být uvaleny sankce. Zároveň byla, byť mnohem opatrněji, vyjadřována naděje, že Unie, podobně jako NATO, od Putina dostala nový a velmi potřebný impulz, jakýsi budíček.
První příležitost zjistit, zda se Unie probírá z dlouhého a upřímně řečeno nezaslouženého spánku, do kterého ji po rozpadu SSSR uvrhla nezřízená chuť konzumovat "mírovou dividendu", dostaneme na nynějším summitu EU. Očekávat radikální změnu by bylo příliš naivní, ostatně ani čerstvě probuzený jedinec většinou nereaguje příliš čile, ale už shoda na faktu, že se Unie musí probrat, by byla důležitým (dílčím) vítězstvím.
Jak se vlastně máme bránit?
V souvislosti se vzbuzenými nadějemi, a pravděpodobně málo razantním vystoupením, je třeba zdůraznit, že Unie dosud nikdy nestála tváří v tvář skutečné hrozbě, a proto s něčím takovým nemá zkušenost. Sovětský svaz, jenž svého času představoval zcela srozumitelnou a bezprostřední hrozbu, se rozplynul a pohodlný život po boku amerického "benevolentního hegemona" umožnil soustředit veškerou energii na prohlubování a rozšiřování integrovaného prostoru. Natolik jsme si zvykli spoléhat na americké bezpečnostní záruky, že jsme zcela začali ignorovat vojenskobezpečnostní vývoj ve zbytku světa.
I mezi příslušníky těch nejotevřenějších evropských politických elit - za všechny jmenujme například Carla Bildta nebo Javiera Solanu - panuje přesvědčení, že Evropa je ve světě respektovaným hráčem, neboť je "vzorem multilateralismu a nejmocnějším normativním aktérem současného světa", respektive "globálním lídrem v oblasti institucionálních inovací". Připusťme, že to všechno je také pravda, ale nakolik je cokoli z toho důležité v očích takových - zřetelně silových -aktérů, jakými jsou Rusko, Čína nebo Indie?
Bez nás byste neměli své obchody
Ponecháme-li stranou USA, které jsou s námi na společné hodnotové lodi, jsou Rusové jediným aktérem mezinárodních vztahů s reálnými (vel)mocenskými kapacitami, s nímž sousedíme. To jediné, čemu Rusko po celou dobu své existence rozumí, je síla. Sověti Severoatlantickou alianci nenáviděli, ale zároveň ji respektovali a příležitostně se jí i báli.
A co si myslí o Unii? Pokud se nebudeme věnovat zjevným a v poslední době stále četnějším dehonestacím, tak to nejlepší, co si Moskva o Unii myslí, lze vystihnout termínem "supermarket". Evropa je místo, kde Rusko nakupuje a poptává řadu služeb, které samo neumí nebo nechce produkovat. Přístup do supermarketu by měl být - a všude na světě tomu tak je - otevřen každému, kdo chce a má za co nakupovat.
Další komentáře najdete v dnešní MF DNES
 MF DNES v počítači nebo v iPadu/iPhonu |
A to je přesně to, co Rusko dělá, ale navíc má pocit, že náš supermarket funguje jen proto, že mu Rusko dodává energii, že ho v zimě vytápí a v létě klimatizuje, aby zákazníci byli spokojení. Rusko nechápe, že energetické dodávky, jsou-li uhrazeny, jsou jen jednou z mnoha ekonomických transakcí a že mu pozice spolehlivého dodavatele neposkytuje žádná privilegia.
Dělá však Unie něco pro to, aby to Rusům došlo? Zatím se tak evidentně nedělo, a i proto má Putin pocit, že supermarket je ve skutečnosti jeho, neboť se vnímá jako zdaleka nejdůležitější zákazník. Současná ruská mocenská pozice přitom stojí a padá s (relativním) bohatstvím, které Rusku dává export energetických surovin primárně do Evropy.
Díky tomu máme, podobně jako Spojené státy ve čtyřicátých až osmdesátých letech minulého století, ideální možnost začít zadržovat a omezovat Rusko, nikoli však vytvářením fyzické bariéry kolem jeho hranic, ale redefinováním a případně omezením jeho energetických exportů. Prvním účinným krokem by mohlo být, vedle již existujícího společného energetického trhu, vytvoření společné energetické politiky, po níž mnozí experti volají. Politici však zatím byli vždy hluší.
Pokud by v tomto ohledu byla jednání alespoň zahájena, Moskva by rychle zjistila, že supermarket se, byť pomalu, začíná stávat i (super)mocností. To je, i vzhledem k budoucnosti, ta jediná cesta, po které se Unie bude muset vydat, chce-li přežít v postbipolárním světě. V něm už totiž žádná "mírová dividenda" není k mání. Na přístupu k surovinám a odbytištím v dalekém zámoří jsme závislí ještě více než na ruských energetických exportech, ale naneštěstí je to ještě méně vidět. Pokud se neodhodláme bránit teď, kdy nás vyzval protivník, s nímž máme historickou zkušenost, tak nás zanedlouho, například od Číny, potká ještě něco horšího.
