Jsou soudní kauzy, které nemají dobrého konce, ať už je výsledkem stanovení trestu, anebo zproštění obžaloby. Takovou je i vlekoucí se případ kdysi nadějného politického štírka Martina Bartáka (více o verdiktu zde).
Neurochirurg se zájmem o bezpečnostní oblast projel domácími politickými strukturami jako nůž máslem, a ač celoživotní nestraník, vystřídal vysoké funkce náměstka ministryně obrany Vlasty Parkanové, vicepremiéra a ministra obrany ve Fischerově vládě či náměstka na ministerstvu financí v éře Miroslava Kalouska.
Jeho kariéru přetnulo až obvinění, že si v roce 2008 při Topolánkově návštěvě Ameriky údajně řekl o mnohamilionový úplatek, aby česká armáda nekomplikovala firmě Tatra zakázku na nákladní auta. Ve středu soud podle očekávání toto obvinění nepotvrdil a Bartáka i s ním souzeného zbrojaře Michala Smrže osvobodil.
Další komentáře najdete v dnešní MF DNES
 MF DNES v počítači nebo v iPadu/iPhonu |
Dobrá zpráva je to z toho pohledu, jak případ na úrovni policejního vyšetřování i soudního dokazování probíhal. Ačkoliv totiž státní zástupce Dušan Táborský vystupoval po celou dobu velmi sebevědomě, obžalobě se nepodařilo kauzu posunout dál než do roviny tvrzení proti tvrzení. A to je pro nalezení pravdy krajně ošemetné.
Jakkoli Barták nemá zrovna pověst Mirka Dušína, není možné ho poslat "do tepláků" jen proto, že proti němu svědčí bývalý americký velvyslanec. Notabene když William Cabaniss i jeho kolega z tehdejšího vedení Tatry Duncan Sellars nepůsobili kdovíjak věrohodně, protože s udáním Bartáka přišli až bezmála dva roky po údajném činu a u soudu tápali i v tom, jak vysoký a v jaké měně měl úplatek vlastně být. Celý případ navíc provázelo podivné šíbování mezi údy spravedlnosti v Praze a Ostravě, které i v jiných kauzách obvykle značí naději na ovlivnění konečného verdiktu.
Nezmění-li něco ještě odvolací soud, je Martin Barták nevinný a bezúhonný. Tečka. I tomu, kdo plně ctí soudní výroky a uznává princip presumpce neviny, ale zřejmě po takovém rozsudku zbude pocit, že prostě nebyl naplněn jakýsi přirozený smysl pro spravedlnost. Okolnosti, které provázejí nejen tento případ, ale vlastně celou Bartákovu kariéru, jsou totiž – mírně řečeno – zvláštní.
Zbývají boží mlýny
Vzpomeňme jen v obrysech na časový kontext. Bartáka sice do politiky přivedli poslanci Jan Vidím a Petr Nečas, brzy se ale usadil v nejbližším fanklubu premiéra Mirka Topolánka. A jeho kariéra šla strmě vzhůru právě v době Topolánkovy administrativy. Tehdy byl dosazen jako tykadlo ODS na ministerstvo obrany, kde se později z náměstka vypracoval na ministra.
Byla to taková zvláštní éra, lemovaná nakupováním poslanců ve sněmovně, toskánskými výlety s lobbisty, zametáním kauzy Čunek, doba ministra Aleše Řebíčka, poslance Petra Wolfa a hlavně Topolánkova pobočníka Marka Dalíka. Ministerstvo obrany s miliardovými zakázkami bez výběrových řízení lákalo kdekoho, zejména když ho formálně řídila nešťastná Vlasta Parkanová, fakticky ale dvojice partajních náměstků ranařů, za modré Barták, za lidovce Jaroslav Kopřiva.
A právě z té doby pocházejí nejvíce zpochybňované armádní zakázky jako letouny CASA, transportéry Pandur, obrněná vozidla Iveco či Dingo. Dozvuky jsou zřejmé dodnes: vedle Bartáka je v jiné zbrojní kauze, nákupu transportérů Pandur, obviněn i Dalík, Bartákovu bývalému kolegovi na obraně Kopřivovi zlomila vaz provize za stamilionový nákup minometů a na soud za předražené transportní letouny čeká i samotná exministryně Parkanová.
Nic nenasvědčuje tomu, že by se zrovna Barták ve vlčím prostředí choval jako beránek. Podivností kolem jeho éry bylo habaděj. Vzpomeňme, jak v době Bartákova působení na ministerstvu začala na armádních zakázkách zázračně bohatnout firma MPI Group jeho přítele a nyní s ním společně souzeného zbrojaře Smrže.
Barták se ve středu spravedlnosti vysmekl – a je to tak asi lepší, než kdyby soud upletl rozsudek z důkazů na vodě. Přesto náš přirozený smysl pro spravedlnost tak nějak tuší, že za celou tu zvláštní éru by někdo pykat měl. Zbývá tak doufat v boží mlýny.
