Fandové přímé volby prezidenta zažili bolavé ráno. Ne snad, že by večer tolik oslavovali, přímá volba důvodem k bujarému plesání není. Pocity blízké kocovině však způsobila zpráva o kandidatuře nacionalistky Jany Bobošíkové.
Není pochyb, že za ní se pohrnou další typy, kterým jde o reklamu, peníze a možná prostě o zábavu. Ve volbách i ve vyspělých zemích kandidují často exotické zjevy, zejména humoristé, kteří takhle zviditelní svou branži a jsou milým oživením, dále samozvaní spasitelé světa a obchodníci, kteří zvažují, kolik jim to vynese.
Ještěže aspoň Tomio Okamura má rozum. Jako schopný podnikatel sice ví, že i negativní reklama je reklama, ale všeho moc škodí. Když jste pro smích, může to vašemu byznysu pomoci opravdu jen tehdy, když jste humorista. Jana Bobošíková takové zábrany nemá.
Fischer a ti druzí
Už teď jsou tu však reální kandidáti, kteří se doopravdy mohu pomalu zařadit na startovní čáru. Už je načase sbírat podpisy a politickou podporu, kampaň tu bude, než se v dnešním internetovém čase ohlédneme.
Jasno mají zatím jen dva vážní uchazeči: Jan Fischer a Karel Schwarzenberg.
Bývalý premiér úřednické vlády se už vyjádřil a začíná budovat manažerský tým. Stranu zatím nechce. V jeho prospěch mluví popularita, kterou si v úřadě vydobyl. Na rozdíl od senátorů, kteří nezvolili Jana Sváčka ústavním soudcem, nevadí voličům ani Fischerova nehezká pletka s KSČ. V jeho neprospěch mluví vlastně jen jediná věc, která se také udála včera. Podporu mu vyslovil nešika Radek John, což může být smrtící úder.
Karel Schwarzenberg má už nominaci od své strany. Tým sestavovat nemusí, na to má svého "nadlesního" Kalouska. Sám však svou kandidaturu zpochybňuje: jeho šance na zvolení jsou prý pramalé, protože stojí za reformami. V tom se však může mýlit. Jak se zdá, krize se zemi vyhne a depresivní nálada roku 2011 nemůže trvat věčně. Muž, který si na vizitky píše, že je "hospodský a lesník", dokáže zapůsobit a ani vyšší věk mu nebrání v solidních výkonech.
Ostatní kandidáti nejsou ještě jasní: hodně se mluví o Janu Švejnarovi a Miloši Zemanovi. Oba by měli slušnou šanci. Švejnar si dokázal velmi rychle získat věhlas, když se před čtyřmi lety s podporou sociální demokracie postavil Václavu Klausovi. Zaujal jednak odborností, jednak milým a přirozeným vystupováním.
Zeman je Zeman. Nikdo na jeho nezaměnitelný styl nezapomněl, i když je zalezlý v pelechu na Vysočině. Jestli po něčem tento lesní filozof smířený se životem prahne, je to právě místnůstka hradního pána. V roce 2003 kandidoval proti Klausovi. Měl všechny trumfy v rukou, už si mohl připravovat inaugurační řeč. Špidla s Grossem ho však nesmyslně a politicky zoufale amatérsky zradili. Na Hrad tak dosedl jeho opozičně smluvní sok. A Zeman, když po něčem touží, dokáže být urputný a vynalézavý.
Černý vzadu
Kdo má trochu času a sleduje americké primárky, dospívá k zajímavému závěru. Kampaň je jízda na horské dráze. Z favoritů dělá často chudáky a z outsiderů hvězdy. Vzpomeňme na McCaina, republikána, který se v roce 2008 postavil Obamovi. Na začátku primárek byl třiasedmdesátiletý válečný veterán, který létal na mítinky ekonomickou třídou, považován za exotický zjev.
Podal však několik řečnických výkonů, připomněl důstojně svou službu vlasti a nakonec primárky jasně vyhrál. To, že proti Obamovi pak neměl šanci, je jiná historie.
V Česku není s přímou prezidentskou kampaní zatím žádná zkušenost. Jisté však je, že kandidáti budou vystupovat za sebe, budou šlapat v minovém poli a sympatie veřejnosti budou létat nahoru a dolů.
Z tohoto hlediska nejsou bez šancí ani kandidáti rozpolcené ODS, zejména Miroslava Němcová. Když opustí modrou svěrací kazajku, dokáže totiž být sympatická, charizmatická a skvěle mluví.
Osm devět měsíců do začátku ostré kampaně sice není, jak jsme řekli, mnoho, ale politická paměť v této rozbouřené zemi je jen šestiměsíční. V listopadu mohou být ve světle reflektorů noví hrdinové a hrdinky, o kterých se teď nemluví.
Rozhodně se chystá velké představení, pro příznivce přímé volby v dobrém smyslu, i když mají náladu trochu zkaženou Janou Bobošíkovou. Otevřené utkání naší v bažinách kuloárů až po krk uvázlé politice nemůže škodit. Lidé budou mít komu fandit, stranám už dnes totiž mohou nadšeně fandit jen snílci nebo ti, kteří od nich berou peníze.
V neposlední řadě se lze těšit i na další syndrom amerických primárek. Uchazeči o prezidenturu jsou skutečně jako účastníci talentové reality show. Na konci je jejich výkon mnohem lepší a kultivovanější než na začátku.
