ČTĚTE TAKÉ:
Na Vítkově byl slavnostně pohřben generál Alois Eliáš
"Nevezmu-li to, dostanou to lumpové, vezmu-li to, oprátka mne nemine," řekl svému příteli generál Alois Eliáš, když se rozhodoval, zda přijme funkci předsedy protektorátní vlády. S vědomím všech pro a proti na nabídku kývl. Jeho prorocká slova se naplnila: skončil na popravišti.
Eliáš si uvědomoval absurditu situace, kdy měl jako vlastenec vést vládu podřízenou a ve svých důsledcích sloužící okupantovi. Věděl, že bude muset navenek vystupovat loajálně.
Smrt za "velezradu a vyzvědačství"
Riskoval zatracení vlastním národem. Na druhou stranu mohl hájit české národní zájmy, "zachránit, co se dá, zabránit nejhoršímu", jak říkal.
Eliáš se do čela vlády se postavil 27. dubna 1939. Až do konce června 1939 působil také jako ministr vnitra.
Vynucené ústupky vždy poměřoval prospěchem národu. Věděl, že zásadní změnu může přinést pouze vítězství protinacistické koalice, proto od počátku úzce spolupracoval s domácím odbojem a udržoval kontakty s centrem československého zahraničního odboje v Londýně.
Po příchodu Reinharda Heydricha do Prahy byl Eliáš na podzim 1941 zatčen a odsouzen za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti.
Výkon rozsudku byl odložen. Počátek léta následujícího roku, poznamenaný brutalitou nacistů po atentátu na Heydricha, Eliášův osud spečetil. V necelých dvaapadesáti letech ukončila jeho život salva popravčí čety na vojenské střelnici v Praze-Kobylisích 19. června 1942.
Zrádce za nacistů, zrádce za komunistů
Alois Eliáš se narodil 29. září 1890 v Praze, kde v roce 1912 absolvoval Vysokou školu technickou. Roku 1914 narukoval do rakousko-uherské armády. Záhy však zběhl a vstoupil do československých legií v Rusku. Roku 1917 odjel do Francie, kde se v rámci československého střeleckého pluku účastnil jeho bojů na francouzské frontě. Stejně jako řada jeho spolubojovníků se po návratu do vlasti rozhodl pro kariéru vojáka z povolání.
V následujících letech praxí i studiem v zahraničí zvyšoval svou kvalifikaci. Byl rovněž vedoucím československé vojenské delegace v komisi pro odzbrojení při Společnosti národů v Ženevě.
Další Eliášův kontakt s politikou souvisel s rekonstrukcí druhé vlády generála Jana Syrového počátkem října 1938. Ten si kromě premiérského křesla ponechal i funkci ministra národní obrany a určil Eliáše za svého zástupce v tomto úřadě.
V prosinci 1938 Eliáš nastoupil jako ministr dopravy do druhorepublikové vlády Rudolfa Berana. Za necelých pět měsíců stál divizní generál Eliáš před osudovým rozhodnutím, které předznamenalo epilog jeho života.
V roce 1946 byl jmenován armádním generálem in memoriam. Později o něm však komunisté mluvili jako o zrádci.
Urnu s Eliášovými ostatky za komunistického režimu schovávala doma jeho manželka. Po její smrti ji pak 24 let ochraňoval historik a Eliášův přítel Tomáš Pasák, po něm Pasákova žena. Poté ji získal Vojenský historický ústav.
V roce 1996 mu byl udělen Řád Bílého lva in memoriam.
