Pak manželé společně se svými dalšími známými se šibalskými výrazy v tváři ostatním popisovali, jak na ty "zpropadené" Řeky přece jenom vyzráli. Dovezli si vlastní majonézy, které dávali na salát, a ušetřili tím několik eur.
A spali v pokojích po třech. Na přistýlce vždy rotoval jeden z jiného manželského páru. A to se vyplatí! Celý zájezd vyšel na dvanáct tisíc korun za deset dní – letenka, hotel, snídaně. Zdá se vám to nenormální a nedůstojné? Nebylo by lepší zůstat doma a investovat v létě peníze zde? Kdepak!
Když jedou k moři i "Vašek s Evou", tak my musíme také. Jenže co si o Češích pak v cizině myslí? A znají nás někde vůbec podrobněji? Nechci nikoho strašit, ale v Evropě je to poznání hodně nevýrazné, a mimo kontinent téměř tristní.
Cech a Baros
Strávil jsem s rodinou dovolenou poslední roky v několika zemích Asie. Na slova Czech Republic, Čeko nebo Czechoslovakia (ano ano, to jméno často funguje i téměř patnáct let po rozpadu federace, i když si je pletou s pojmem Czechoslavia) jsou odpovědí jen nechápavé pohledy.
Nikdy bych tomu nevěřil, ale nejčastěji se naplnila slova kolegy Ivana Hamšíka, že největším sportem je fotbal, ať se děje co se děje. A skutečně, jeho globální dosah je díky televizím naprosto neuvěřitelný a fantastický a pro Česko významný.
Na nepálském venkově, v hotelu na Bali, v thajském chrámu či japonském karaoke baru bylo možné zaznamenat jména Pavel Nedved, Petr Cech a Milan Baros. Přitom Kateřina Neumannová a Roman Šebrle se v jistých zeměpisných šířkách a délkách rovnají ufu.
Zlatá hymna
Pánové prominou, ale také o Václavu Havlovi či Václavu Klausovi skoro nikde nikdo v těchto končinách neslyšel. Mirek Topolánek a Jiří Paroubek už jsou jména z Marsu (i když u šéfa ČSSD to po jeho "slavných" projevech tolik nepřekvapuje).
Občas se i ve vzdálených místech naštěstí začíná ujímat název Skoda. Například v posledních měsících v Číně, kde celkem bodují octavie. A pokud se v novinách a televizních zprávách objevilo v Asii ještě něco z Česka, tak Nicol Vaidišová a ptačí chřipka.
Část Japonců, Tchajwanců a Jihokorejců ještě zná Prahu a ti první někdy i Dvořáka a Janáčka. Jinak se přes naše poměrně naivní přesvědčení (výjimkou je pouze část Evropy, ani ne celá) o nás skoro nemluví, nepíše a neznají nás.
Kde domov můj?
