Krize obou projektů v současnosti splývají. Mají stejnou příčinu v politickém voluntarismu ignorujícím ekonomické zákonitosti. Podstatou tohoto projektování je racionalistická vize, že sociálně ekonomické struktury lze plánovitě konstruovat. Tak dochází k transformaci abstraktních pravidel na systém centrálně regulovaných vztahů a petrifikovaných vazeb, to znamená, že z autonomie a rizika se přechází na závislost a jistotu. To je proces v určitý moment už neudržitelný, neboť stoupá rigidita vztahů a vazeb, šíří se jejich skleróza, dochází k pozbývání schopnosti pružné adaptace na změny a vnější vlivy.
Proč se vše sbíhá do jednoho centra
Proces sociálně demokratického intervencionismu dospěl do fáze, kdy pod tlakem kumulujících se rozporů nevyhnutelně zesilují regulační a centralizační tendence. Obecně je to dáno tím, že intervencionismus k absolutní centralizaci apodikticky směřuje. Čím více se politika s tržními principy míjí, tím více se nerovnováhy množí a tím nezbytnější se jeví ovládání dysfunkčního systému z jednoho místa jedním politicko-byrokratickým subjektem. Intervencionismus narůstající složitost a zároveň chaotičnost vztahů řeší v rámci svého paradigmatu permanentním posunováním rozhodování do jednoho centrálního bodu. V našem případě je to bruselské eurobyrokratické centrum.
Řecký ministr financí Evangelos Venizelos (vlevo) diskutuje s šéfem Evropské centrální banky Mario Draghim na jednání eurozóny v Bruselu. Eurozóna má schválit druhou půjčku pro Řecko ve výši 130 miliard eur. (20. února 2012)
Situací vynucované nekonzistentní korekce sociálních a ekonomických vazeb jsou přitom neúčinné, vyvolávají další nepředvídatelné následky, čímž vznikají i další nerovnováhy. Vedle jednotlivých intervencí poskytujících výhody určeným subjektům dominuje intervencionistickému systému keynesiánská konstruktivistická manipulace s nejdůležitější tržní cenou, to jest s úrokem coby cenou zápůjčních peněz, tedy kapitálu, který je determinujícím výrobním faktorem. Právě nafukování peněžní zásoby a úvěrová inflace jsou prvotní příčinou finančních krizí. Teze, že pouhým tištěním peněz lze stimulovat hospodářský růst a odstraňovat nezaměstnanost, vzbuzovala u politiků vděčnou iluzi, že ovládají nástroj ovlivňující tvorbu zdrojů. Zadlužování je odůvodňováno podporou ekonomiky. Narůstající dluhy měly být v budoucnosti umořovány právě oním uměle vygenerovaným růstem. Implicitně se počítá i s inflací, která plošně umazává veškeré závazky.
Ilustrační snímek
Keynesiánský konstrukt poptávkové stimulace skutečně pomáhá na určitý čas kompenzovat ochromenou funkčnost narušeného trhu. Jenže stimulace, s nimiž souvisí dnešní krize, zastíraly skutečnost, že státní dluhy slouží většinou jako spotřebitelské úvěry, neplynou z nich produktivní investice, tudíž ani budoucí daňové výnosy. Keynesiánské tištění peněz stojí na fikci, že hospodářství může růst bez úspor, tedy pouze prostřednictvím emise papírů se symboly hodnot, které lze kdykoliv směnit za reálné statky. Fungování toho je založeno na všeobecném konsenzu přijímání surreálného za skutečné.
John Maynard Keynes (1883-1946), anglický ekonom, profesor na univerzitě v Cambridge a guvernér anglické centrální banky (Bank of England).
Upevňující se moc závislých
Sociálně demokratický intervencionismus je praxí sociálního státu s absolutizovaným volebním právem. V podstatě vychází z ideje distributivní spravedlnosti (ve společnosti kooperujících lidí má každý účastník nárok na relativně stejný podíl vytvořeného bohatství). Stupeň sociální soudržnosti a stability je pak v konzumní kultuře posuzován podle míry uspokojení spotřebitelských ambicí občana průměrného postavení, který je jako většinový volič i demokratickým politickým hegemonem.
Kavárna pro seniory v pobočce České pošty v Olšanské ulici v Praze (8. března 2012)
Tento elektorát zainteresovaný na přerozdělování je však neustále rozšiřován narůstajícím počtem státních zaměstnanců a důchodců, kteří jsou přímo existenčně závislí na zdrojích pocházejících ze zdanění produktivní sféry. Sílící nedostatek prostředků kompenzuje sociální stát růstem veřejného dluhu a velkorysým zlidověním úvěru, aby se udržela úroveň spotřeby. V aritmetické demokracii se paradoxně stále více upevňuje v důsledku jejich početního růstu politická moc těch, kteří jsou ekonomicky zcela závislí na soukromém produktivním sektoru, jehož politické zastoupení, a tudíž i vliv se naopak marginalizuje.
Jenže značná část redistribučních transferů v zájmu voličů není. Když polovinu vytvořeného bohatství ovládají politici a byrokracie, otevírá se široký prostor pro uplatňování vlivu lobbistických skupin a pro korupci. Míra škodlivosti tohoto systémového jevu je pak určována úrovní společenské morálky a tradicemi byrokratické kultury. Třeba ve skandinávských zemích je stav evidentně lepší. Obecně však platí, že čím rozbujelejší byrokracie, čím větší míra přerozdělování, tím více klientelismu, tím více dobývání renty a úplatkářství. Lze pouze spekulovat, kolik prostředků z oné poloviny státem rozdělovaného bohatství se ztratí úplně a jaká její část je uplatňována podle primárního zadání voličů.
Ilustrační snímek
Vaše přání je nám rozkazem
V soudobé masové demokracii neexistuje žádná relevantní konkurence idejí. Všechny významné politické strany jsou populistické, musí nutně akceptovat většinový zájem. U moci se nestřídá levice s pravicí, to je pouze formální zařazení, nýbrž ti, kteří voličské požadavky dostatečně neuspokojili, jsou vystřídáni těmi, jejichž slibům se momentálně věří více. Politici se stali pasivními vykonavateli voličských přání. Neřídí se idejemi, nýbrž průzkumy veřejného mínění. Tak se stává, že k vládnutí jsou nezřídka povoláváni jedinci postrádající mravní integritu či kompetentnost. To často obojí.
V době krize však sílí tendence nahrazovat politické vlády technokraty, čímž se bezradní politici vyvlékají z odpovědnosti. Ostatně to stejné platí i pro institut referenda. Nutno zdůraznit, že vládnoucí politici nejsou schopni, a ani nemohou, identifikovat podstatu krize, protože tím by zpochybnili smysl a realizaci celého poválečného sociálně ekonomického a integračního projektu.
Zatočíme s chamtivými bankéři
Atributem intervencionismu jsou tedy šířící se nerovnováhy. Vršení regulací nelze zastavit. Intervencionistická politika buď dospěje k absolutní centralizaci, která je nutně spojena i se zestátněním výrobních faktorů či s pravomocemi vlády k neomezené manipulaci s nimi, popřípadě s kombinací obojího, nebo se ještě před tímto vyvrcholením rozpadne.
Hamižný bankéř v podání španělských demonstrantů (17. listopadu 2011)
První na řadě jsou banky zatížené toxickými aktivy chybných úvěrů, poskytnutých soukromým či právnickým osobám, i rizikových státních dluhopisů. Potřebují nutně rekapitalizovat, ale to nemohou očekávat od privátních investorů. Bankám musí být dříve nebo později doplněn kapitál z „veřejných zdrojů“, tedy penězi natištěnými Evropskou centrální bankou, protože samy státy už prostředky nemají, a potom v důsledku změn vlastnické struktury budou zestátněny. Politici konečně získají vytouženou převahu nad trhy, odpadnou problémy s regulací soukromých finančních institucí, nenáviděné ratingové agentury zmizí ze světa, stanou se nepotřebnými. Zestátněné banky budou potom poslušně kupovat státní bondy nebo už třeba jednotné euroobligace, půjčovat vybraným korporacím a nebudou spekulovat. To přinese zadostiučinění i voličům, kteří příčiny krize vidí - společně s vlivným akademickým a liberálním mediálním establishmentem - v chamtivosti bankéřů.
Paradoxně se tedy možná uleví i mnohým frustrovaným a z hněvu lidu notně vystrašeným finančníkům, kteří se pro všechny ostatní, tedy i pro oportunistické politiky závislé na fungování modelu státně bankovního korporativismu stali hlavními vyvrheli. Zespolečenštěním finančního sektoru bude uskutečněn rozhodující krok centralizace.
Protestující proti hamižnosti finančníků, bankéřů a politiků a sociální nerovnosti ve světě demonstrovali i v americkém New Yorku (15. října 2011)
Pumpujeme, co to dá
Současné natištění jednoho bilionu eur Evropskou centrální bankou (ECB) a jeho poskytnutí formou půjčky komerčním bankám není ničím jiným než politicky motivovaným odsunutím vyvrcholení bankovní krize i krize státních financí. Tím se načas odkládá i nacionalizace finančních ústavů. O monstróznosti a velkorysosti celé operace svědčí i další čísla. Nabídku využilo více než jeden tisíc tři sta bank. Úvěr bude tříletý se symbolickým úrokem jedno procento, poskytované záruky mohou být prakticky jakékoliv, bez ohledu na jejich skutečnou bonitu. Levné peníze, jako příčina finančních krizí, jsou ještě levnější a přístupnější.
Bilance ECB takovýmito záchrannými akcemi prudce hypertrofuje, teď jsou v ní už napěchovány asi tři biliony virtuálních eur. ECB potvrdila překročení Rubikonu a stává se věřitelem poslední instance, zprostředkovaně unijním fiskálním centrem a de facto politickou institucí bruselské eurokracie. Námitky, že atributem centrálních bank je jejich nezávislost a hlavním úkolem péče o stabilitu měny, jsou už naprosto irelevantní. Protiinflační jestřábi typu Jürgena Starka, který sám z vedení ECB pro nesouhlas s její politikou vloni odstoupil, nebo Axela Webera, jenž na kandidaturu na post šéfa rezignoval, už ve vrcholových orgánech banky ztratili vliv.
Hlavní ekonom a člen ECB Jürgen Stark.
Napumpováním likvidity Evropskou centrální bankou jako eurounijním finančním mesiášem se banky sice špatných aktiv nezbaví, ale na tři roky jim to umožní nakupovat státní obligace potenciálních bankrotářů eurozóny, jakými jsou třeba Itálie či Španělsko, což byl určitě hlavní cíl celé akce. Vlády ohrožených zemí to zbaví nutnosti činit bezprostřední nepopulární opatření, což zase uklidní voliče, tedy klienty zaopatřovacího státu. Reformy ať dělají politici, kteří přijdou později. Tento morální hazard „křížem“ je nosným pilířem architektury pozdního období státně bankovního korporativismu. Aliance státu a velkých bank je však dnes již velmi destabilizovaná, a tudíž slábne i její role garanta financování sociálního státu.
A zase se budou muset tisknout peníze
Uplyne čas, stav se nezlepší, kvalita aktiv v rozvahách bank spíše ještě poklesne. Přijde doba nutnosti dalšího tištění peněz. Ostatně analogii můžeme hledat v překlenovacím úvěru Řecku, který znamená pouhé odložení bankrotu. Buď tedy nový megakredit, anebo frontální posílení vlastního kapitálu bank. Nahrazení půjčky ještě větší půjčkou už asi neprojde. Konečně tedy patrně dojde k oné rekapitalizaci a zestátnění.
Uskutečnění alternativy naprosté centralizace by však znamenalo absurdní návrat k tomu, co již dříve v evropských dějinách ztroskotalo. Přesto by se jednalo o kauzální završení intervencionistického procesu.
