Než vám povím, co se zrovna děje v pražských výstavních síních a ateliérech, začnu nepokrytě sentimentálním a možná i beznadějně klišovitým přiznáním toho, kterak byly československé kreslené a animované dětské filmy ze 60. a 70. let významné pro mé dětství, ale co víc, že jsou do jisté míry významné i dnes pro moje dvě děti (mají dva a pět let).
I ony milují nakažlivé veselí kresleného Krtka, jehož jméno pro mě nese legrační nádech, neboť vyslovím-li jen souhlásky, k-r-t-k, mohla by to klidně být přezdívka pro silně upjatého, sekyrnického kritika. Mezi moje oblíbence dále patří i úctyhodná (a možná i napodobováníhodná – a kdo ví, zda skupinou Air skutečně nenapodobovaná) softrocková filmová hudba k televizním seriálům jako jsou Viking Vike nebo Návštěvníci. Oboje složil Karel Svoboda, který loni spáchal sebevraždu.
Noemi mi to vysvětlila
Přijel jsem do Prahy a setkal se s kritičkou Noemi Smolíkovou – a právě tohle byla jedna z prvních věcí, o nichž jsme se bavili. Noemi vyrůstala v Praze a zásadním zážitkem pro ni byla návštěva Londýna v roce 1969 (její otec je liberálně založený profesor teologie, jenž studoval teologii na Columbijské univerzitě ve čtyřicátých letech, takže měli spojení na Západ, díky němuž ji tam mohl poslat). V roce 1971 pak emigrovala do Německa a dnes žije v Bonnu, ale udržuje si dobré styky s pražskou výtvarnou scénou.
Každopádně jsem Noemi ihned položil otázku, jak je možné, že ve státě, kde psychedelická rocková kapela málem vyvolala politickou krizi (Charta 77 byla přece zčásti sepsána na obhajobu pronásledované kapely Plastic People of the Universe, inspirované Zappou, a stala se pak prvním významným krokem na cestě k sametové revoluci roku 1989; tehdy Chartu podepsal i manžel jedné ze tří Noeminých sester) úřady dovolily, aby vznikla tak nápaditá a často i nefalšovaně psychedelická muzika coby doprovod dětských seriálů.
Šli jsme s Noemi po mostě Legií k Národnímu divadlu a ona mi to jednoduše vysvětlila: kdo měl tehdy výraznější nadání, většinou nemohl své umělecké sklony rozvíjet svobodně, natož aby se jimi živil, a tak si našel nějakou prácičku v tom na první pohled neškodném světě zábavy pro děti. A i když to třeba fakticky bylo "neškodné“, i tak výsledky dost často byly velmi nápadité.
Pracovním stolem je notýsek
Jiří Kovanda je výtvarník, který si za dob ČSSR našel takové místečko ve skladech Národní galerie. Tvořil, ačkoli nebyl "oficiálním" umělcem a neměl k tomu nezbytné papíry. Loni vystavoval na přehlídce Documenta a mívá výstavy v prestižních galeriích po Evropě. Je to velice přátelský a skromný člověk. Bydlí v malém bytě kousek od Akademie výtvarných umění, kde také učí, a na dotaz, na jakém pracovním prostoru že to rozpracovává své nápady, ukázal mi bílý notýsek, na jehož obálce byl nápis "I art" – to bylo vše. Drobné, pečlivé kresby potom rozpracovává do instalací. Kovanda není profesor, oficiálně pracuje jako asistent malíře Vladimíra Skrepla; nicméně studenti - přinejmenším ti, s nimiž jsem za svého pobytu v Praze mluvil - ho berou víc než jen asistenta.
Návštěvníci a spol.Jak je možné, že ve státě, kde psychedelická rocková kapela málem vyvolala politickou krizi úřady dovolily, aby vznikla tak nápaditá a často i nefalšovaně psychedelická muzika coby doprovod dětských seriálů. |
Musím ovšem dodat, že Skrepla chválí také. Ti dva se dokonale doplňují, jsou takříkajíc jako apollónský a dionýský prvek. Skrepl se jako tvůrce formoval v osmdesátých letech, za dob hnutí new wild a bad, a také se stal vášnivým, někdy delirantním, ovšem seriózním a nadšeným výtvarníkem.
Jedním z bývalých studentů, kteří je chválili oba, byla Eva Koťátková; zrovna měla výstavu v Berlíně, v novém prostoru Meyer-Riegger Galerie; exponáty se částečně překrývají s těmi, jež letos představila v pražské Galerii Václava Špály: naléhavé kresby v kancelářských krabicích a také instalace a videoart zabývající se ideologickými a fyzickými omezeními toho, když člověk vyrůstá a chodí do školy (něco trošku jako Educational Complex od Mika Kelleyho, ale možná krapet víc ve stylu raného rakouského umělce Erwina Wurma).
Tomu říkám načasování!
Dalším výtvarníkem, který je i vlivným pedagogem, je Jiří David. Navštívil jsem ho na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, na niž přešel z akademie po těžkém konfliktu s Milanem Knížákem, který tam dříve býval šéfem a tamní profesuru si ponechal, i když teď je mnohými pohrdaným ředitelem Národní galerie (konglomerátu několika muzejních institucí v Praze).
NG za Knížákovy vlády údajně propadla jánabráchovství, korupci a zásadním způsobem prý ztratila schopnost – alespoň co se moderního a současného výtvarného umění týče – vytvářet výstavní program odpovídající jejímu postavení, rozpočtu a potenciálu. Ověřit si pravdivost všech těchto tvrzení je pro mě dost těžké, nicméně nepochybné mi připadá, že Knížáka u moci zdržuje především jeho osobní přátelství s českým prezidentem Václavem Klausem, plus jeho okázalá, egomaniakální osobnost a také reputace kdysi významného umělce.
Za fakt rovněž lze brát to, že jedna letošní podzimní expozice Národní galerie, instalovaná ve Veletržním paláci (což je fantastická modernistická budova architektů Oldřicha Tyla a Josefa Fuchse, postavená v druhé půli dvacátých let), vykazovala silné znaky kamarádíčkovství a umělecké korupce. Šlo o výstavu Thajsko očima českých malířů Martiny Chloupy a Jana Stosse.
Tisková zpráva o ní už v prvním odstavci zvesela hlásá, že k vytvoření vystavovaných děl umělce inspirovala cesta "po Thajsku, kterou organizovalo Velvyslanectví Thajského království v Praze ve spolupráci s Thai Airways International a Thajskou centrálou pro cestovní ruch v březnu 2008“. No to mě podrž, jaká to umělecká odvaha, poslat dva malíře (jistě jen shodou okolností absolventy Knížákovy třídy na Akademii) na luxusní projížďku po chrámech a turistických atrakcích, kde namalují hezoučké obrázky, a to zrovna v době, kdy navštívenou zemí cloumá největší politická krize za mnoho let. Tomu říkám načasování!
Umělec, ředitel, továrník
Při hovorech s lidmi z pražských výtvarných kruhů se nářky nad žalostným stavem muzeí pod Knížákovou správou (sám Jiří David je jedním z jeho nejhlasitějších kritiků) vracejí stále dokola, ale my se raději vrátíme k samotnému Davidovi a jeho tvorbě.
Jeho ateliér – a zároveň sklad jeho díla od 80. let – je chaotický, ale tak nějak systematicky; autorova malba kolísá mezi polohami někdy křehkými a jemnými, jindy přímočarými a strohými; kromě toho se věnuje i fotografii a konceptuálnímu umění. Mě každopádně při návštěvě v jeho ateliéru nejvíce uchvátila díla na velkých plátnech bez základního nátěru.
Skladuje je srolovaná na podlaze, aniž by si lámal hlavu, zda se malba nezohýbá a nepoláme, ba dokonce mu ty změny povrchu pláten vyhovují. Na obrazech jsou lehké, blednoucí stopy architektonických nebo geometrických forem, jiné prvky jsou ale zachyceny v minuciózním detailu; například na malbě znázorňující blednoucí interpretaci slavného obrazu, na němž Duchamp hraje šachy s nahou ženou, jsou zápalky, evidentně fungující jako alegorie konceptuálního umění, a všechny jsou vyvedené ve skutečné velikosti a pečlivě, podle jednotlivých, skutečných vyhořelých zápalek.
Marek Pokorný, ředitel Moravské galerie v Brně, což je druhé největší výtvarné muzeum v Česku, připravuje retrospektivu Davidova díla; byl zrovna v jeho ateliéru, když jsem ho navštívil, a ukázalo se, že je odborníkem na Davidovo dílo od roku 1980 - a dokáže většinu jeho děl téměř okamžitě datovat.
Tovární budova, v níž má David ateliér, kdysi patřila firmě Koh-I-Noor, který vyráběla zipy, knoflíky, patentky a podobně – právě takové, z jakých Běla Kolářová tvořívala svá jemná neokonstruktivistická díla po roce 1960 (vystavovali je loni na Documentě v Kasselu). Zakladatel firmy Koh-I-Noor Jindřich Waldes (pojmenoval ji po slavném obřím diamantu z anglické královské koruny) byl nápaditý pán, později pronásledovaný nacisty, který zemřel za podezřelých okolností v roce 1941, ačkoli jeho rodina zaplatila nacistickým úřadům za jeho osvobození osm milionů českých korun. Byl to také vášnivý sběratel a nadšený mecenáš Františka Kupky, jenž vytvořil i známé firemní logo, na němž mladá žena drží onen diamant v oku jako monokl.
Nabubřelost v Rudolfinu
Teprve až v Praze, v muzeu na Kampě, jsem si uvědomil, jak významným umělcem Kupka byl, pokud jde o vytvoření jazyka moderní abstraktní malby – nic menšího než chybějící článek mezi Kandinským a Mondrianem. (Alfred H. Barr, ředitel muzea MOMA v New Yorku, si zprvu Kupkův význam uvědomoval, ale později ztratil zájem).
Kupku na rozdíl od Kandinského tolik nezajímaly symboly a znaky, a na rozdíl od Mondriana se příliš nezaobíral přísnou čistotou geometrické abstrakce. Spíš se zdá, že jeho dílo prozkoumávalo prázdno mezi těmito dvěma věcmi: hybridní formy abstrakcí, které jsou v neustálém a zásadním neklidu. Dobrým příkladem je jeho fantastický obraz La Foire ou la Contredanse z let 1912/1913, který vyvolává dojem tanečního sboru prostě tím, že má panoramatický formát s abstraktními vertikálními pruhy. V muzeu můžete vidět i doprovodné studie k němu, které se tónovanými barvami a hravými tvary velice podobají grafickému designu ze šedesátých let.
Význam KupkyTeprve až v Praze, v muzeu na Kampě, jsem si uvědomil, jak významným umělcem Kupka byl, pokud jde o vytvoření jazyka moderní abstraktní malby – nic menšího než chybějící článek mezi Kandinským a Mondrianem. |
Kupkova expozice vznikla ze sbírek Jana a Medy Mládkových. Zesnulý Jan Mládek, který opustil Prahu roku 1939 a studoval v Londýně u lorda Keynese, byl jedním z prvních ředitelů Mezinárodního měnového fondu.
Mládková studovala ekonomii a dějiny umění; spolu vydávali v Paříži v padesátých letech českou exilovou literaturu. Paní Meda muzeum podporuje i dnes, v pokročilém věku. V muzeu je také pěkný výběr děl české abstrakce z pozdějších období, včetně jemných, smyslových abstrakcí Karla Malicha a počítačových obrazů Zdeňka Sýkory (počítače používal už od roku 1964). Oběma tvůrcům uspořádala významné výstavy soukromá galerie Zdeňka Sklenáře. Zdeněk Sklenář nadšeně podporuje českou a slovenskou abstrakci, která se teď stala hlavním artiklem místního trhu s uměním – a která na Západě stále ještě z valné části čeká na objevení.
Milan Grygar je další zajímavou osobností, se kterou Sklenář pracuje. Tento umělec většinu života propátrává spojení mezi kresbou a zvukem, čímž se dostává do končin, kde by se mohl snadno potkat s Johnem Cagem. V nedávnější době začal Sklenář pracovat i s Jiřím Kovandou, který u něj měl výstavu letos na jaře. Součástí výstavy byl i zlatý prsten, který byl vystaven bez zástěny a jakékoli ochrany – a k nemalému překvapení všech přesto nebyl ukraden.
Když jsem byl ve Sklenářově galerii já, vystavovala tam trojice čínských výtvarníků; především Huang Rui (Chuang Žuej) stojí za pozornost: na Západě není moc známý, snad i proto, že mnoho z jeho děl stojí na textu, ale na čínskou scénu má nemalý vliv už delší dobu a byl členem skupiny Hvězdy 1979, k níž patřil i Ai Weiwei (Aj Wej-wej). Každopádně se ta malá výstava ukázala být podstatně užitečnější než nabubřelá expozice ve zlacených sálech Rudolfina, kde se předváděly obrovské malby
Zhanga Xiaoganga, Fanga Lijuna a Fenga Mengboa (Čang Siao-kanga, Fang Li-ťüna a Feng Meng-poa), uskutečněná, jak tiskové prohlášení nepokrytě hlásalo, s podporou jisté komerční galerie z Hongkongu, která čirou náhodou obchoduje s díly všech těchto tří.
A ještě několik vět
Asi bych už měl spět k závěru, a tak se už jen stručně zmíním, že jsem byl na báječné výstavě abstraktních krajin japonské, v Düsseldorfu vystudované malířky Maki Na Kamury v Galerii Jiřího Švestky. O Galerii Tranzitdisplay jsem už slyšel, Ján Mančuška – umělec, jehož elegantní způsob zacházení s řečí jako sochou se mi zda být zajímavé – tam měl letos v létě výstavu. Bohužel jsem v Tranzitdisplayi propásl aktuální expozici Filipa Turka (tedy šel jsem tam, ale galerie zrovna měla zavřeno), která – soudě dle fotek na webu – je zábavně přeplněná a pěkně praštěná.
Dále jsem viděl pár pěkných prací v jinak mírně zmatené přehlídce latinskoamerického umění v Galerii Futura. Obzvlášť se mi líbilo hodně absurdní video chilského umělce Ivana Navarra nazvané Nejsem odsud, nejsem odtamtud (2006), v němž hlavní hrdina - tuším, že sám autor - vyrábí trakař, na němž je agregát dodávající elektřinu neonovým trubicím lemujícím sám trakař, jejichž barvy se pořád mění. To vše doprovází melancholická píseň stejného názvu - No Soy De Aqui.
P.S. - Srdečné poděkování Noemi Smolíkové za pomoc a navigaci Prahou
Text přeložil Richard Podaný
Kdo je Jörg Haiser
Narodil se v roce 1968, žije a pracuje v Berlíně. Je spolueditorem vlivného časopisu pro soudobé výtvarné umění Frieze, který vychází od roku 1991 v Londýně. Píše do německého deníku Süddeutsche Zeitung. Jako kurátor připravil některé výstavy. Vloni mu vyšla kniha Plötzlich diese Übersicht - Was gute zeitgenössische Kunst ausmacht (letos pak její anglická verze All of a Sudden: Things that Matter in Contemporary Art), v níž se snaží fornulovat kritéria pro posuzování současného umění. |
